V české kultuře stojí umění baletu na poslední příčce v hierarchii múzických a divadelních umění. Je tomu tak od dob obrozeneckých, kdy na baletu vadilo, že mu „chybí české slovo“. V každé době se našlo něco, co se z nějakého důvodu nehodilo, anebo to vůbec nestálo za pozornost. Bez ohledu na to, co si o tom mysleli diváci. A tak se stalo, že baletní umělci jsou u nás vyznamenáváni v pozdním věku ani ne tak za svá aktuální díla, ale spíše za ústrky, které kvůli svým uměleckým dílům museli vytrpět. Finanční částka, připojená k Ceně ministerstva kultury, tak decentně plní funkci starobní sociální podpory.
V říjnu byla Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla pro rok 2012 udělena tanečníkovi, choreografovi, režisérovi a pedagogovi prof. Pavlu Šmokovi u příležitosti jeho 85. narozenin „za celoživotní umělecké zásluhy v rozvoji tanečního a divadelního umění v České republice a propagaci české hudby a tanečního umění ve světě“. Je příznačné, že v následném zdůvodnění Ceny MK se slovo balet vyskytuje jen v názvu dvou uměleckých souborů, s nimiž choreograf spolupracoval, ale o jeho zásadním tvůrčím přínosu múzickému umění českého baletu v něm není ani slovo. Proč se nemohlo uvést, že Pavel Šmok vytvořil nový umělecký žánr u nás do té doby neexistující, a to český komorní balet spjatý s hudbou českých hudebních klasiků?
Pavel Šmok své ojedinělé (autorsky původní a nikde neokopírované) choreografie na skladby Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka vytvořil se souborem Balet Praha – Pražský komorní balet, s nímž v dobách politicky rozděleného světa úspěšně reprezentoval českou kulturu po celém světě.
Doma soubor neměl k dispozici stálé divadlo a působil na zájezdech po českých, moravských a slovenských městech. Od roku 1964, kdy vznikl jako Studio Balet Praha, soustavně zápasil o svou existenci a měnil své jméno podle toho, jak vznikal a zase zanikal, vždy pro nedostatek finančních prostředků. Poslední ránu mu dala reorganizace české kultury po sametové revoluci, kdy byl „odstátněn“ a zbaven finančních prostředků. V roce 2003 byl jako „nedomyšleně odstátněný“ navrácen zpět do státního rozpočtu a začleněn do Státní opery Praha. A to na největší pražskou scénu, z které byl původní baletní soubor, zredukovaný na polovinu, přesídlen na menší jeviště Národního divadla.
Začleněním Pražského komorního baletu Pavla Šmoka do Státní opery jeho komorní repertoár de facto přestal existovat. V roce 2007 byl ustaven nový Pražský komorní balet Pavla Šmoka, tentokrát už bez Pavla Šmoka, pouze s jeho jménem jako ochrannou známkou. Tvůrce byl oceněn, ale jeho choreografie čekají na nová scénická uvedení, jeho televizní baletní tvorba na svou digitalizaci.
Pokud někomu připadá zvláštní, že stát ocenil zakladatele souboru, který živořil a zanikl díky nezájmu státu jej podporovat, je to u nás normální. V roce 2009 ministr kultury Václav Riedlbauch předal Cenu ministerstva kultury 2008 za mimořádný přínos českému umění zakladatelce, umělecké vedoucí a choreografce Československého státního souboru písní a tanců Libuši Hynkové u příležitosti jejích 85. narozenin. Její soubor pod zkratkou ČSSPT – Czechoslovak State Song and Dance Ensemble, Ballet national tchécoslovaque, Conjunto Estatal Checoslovaco de Coros y Danzas, Tschechoslowakisches Staatliches Tanzensemble Prag, atd. vystupoval více než čtyřicet let před diváky celé zeměkoule a šířil povědomí o české hudbě a taneční kultuře z neznámé země „za železnou oponou“. V roce 1993 byl soubor ministrem kultury Pavlem Tigridem zrušen.
Cenu ministerstva kultury in memoriam, Cenu Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury v zahraničí, dostal tanečník, choreograf, pedagog a umělecký šéf brněnského baletu Ivo Váňa Psota u příležitosti svých nedožitých 100. narozenin v roce 2008. „Ivo Váňa Psota celým svým životem a dílem významně ovlivnil vývoj českého baletu. Zanechal za sebou jako dědictví soubor, který svou profesionální vyspělostí a technickou připraveností neměl ve své době ve střední Evropě konkurenci“. Ivo Váňa Psota zemřel v roce 1952. K jeho pamětní desce v průčelí divadla Sâo Paulo v Brazílii přibyla busta ve foyeru brněnského Národního divadla.
O půl roku dříve odešel českému baletu neméně světoznámý baletní umělec Saša Machov. Jeho umělecký význam pro český balet, jmenovitě pro balet pražského Národního divadla, je stejně významný. Své zkušenosti z válečného působení v britském baletu Sadler’s Wells přenesl po osvobození domů a choreografiemi na hudbu českých skladatelů chtěl vytvořit nezaměnitelný, specificky český balet. „Tradičně podceňovaný baletní žánr povznesl na úroveň plně srovnatelnou s činohrou i operou, přinesl mu nebývalou diváckou odezvu a společenskou prestiž.“ (Český taneční slovník, Divadelní ústav 2001). Saša Machov skončil svůj život sebevraždou v roce 1951 poté, co byl ministrem kultury Zdeňkem Nejedlým osočen ze sabotáže, když na Baletním gala v pražském Národním divadle sólista baletu Národního divadla Miroslav Kůra měl větší úspěch než hostující baletní umělci ze Sovětského svazu. Miroslav Kůra musel za trest odejít z Národního divadla až do Košic, Saša Machov vypil cyankáli z tiskařských štočků a umřel.
Pravda, Miroslav Kůra se později dočkal uznání v roce 1968, když byl jako první český tanečník jmenován národním umělcem a roku 1994 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Saša Machov byl poté v roce 1999 povýšen ministrem obrany ČR in memoriam do hodnosti kapitána. Nicméně ocenění ze strany Ministerstva kultury České republiky „za propagaci české hudby a tanečního umění ve světě“ se dosud nedočkali oba, stejně tak jako další umělci českého baletu, kteří také šířili a šíří dobré jméno české kultury v zahraničí.
