Jeho hra je přímočará a čistá, on sám není osobností o nic méně průzračnou. Od doby mladistvého usilování o vstup do světa hudby se příliš neproměnil a stejně tak je to s jeho uměním, které naplňuje tvůrčím poznáním. Čeněk Pavlík (1955) není výbušně oslňující hvězdou hudebního obzoru, je soustředěným tlumočníkem odkazu duchovně spřízněných skladatelů. Nomen omen. Je tomu tak i v tomto případě? Jméno Pavlík je diminutivem Pavla a Paulus znamená v překladu malý, nepatrný, skromný. Platí pro něj ten pojem skromnosti? „No, myslím si, že takový docela jsem,“ říká na úvod naší rozpravy.
Zázemí domova
Geny Pavlíkova rodu sahají v otcově linii k mlynářským předkům v Dolní Lukavici, kde kdysi ve službách hraběte Morzina působil Joseph Haydn. Tam na přelomu 17. a 18. století žil Eliáš Pavlík, kantor, varhaník a regenschori. Matčin otec, sedlák Josef Havlíček, byl v širokém okolí známý jako vyhlášený hudebník, který hrál na řadu nástrojů. Jejich vnuk měl proto v dětství ideální muzikantské podmínky. Hodně se doma zpívalo, nejvíc babička, oba rodiče hráli amatérsky na klavír a všichni poslouchali muziku. Otec, dramaturg a scénárista Filmového studia Barrandov, byl dokonce Čeňkovi prvním partnerem u klavíru. Sestra Alena se učila hře na klavír a také zpívat, ale její nadání nebylo tak průrazné jako bratrovo, a tak později vystudovala vysokou školu knihovnickou.
Čeněk se přátelil s klavírem a jako malý na něm improvizoval scénickou hudbu k dětským pohádkám. Ve čtyřech letech se staly jeho zamilovaným nástrojem housličky. Měl dobrý sluch, dlouhé prstíky, a tak bylo rozhodnuto. Začal se učit. Dostal osminky, housličky anonymního autora, a brzy čtvrtky z dílny F. X. Drozena z Turnova. Ještě před velkými soutěžemi mu byl ministerstvem kultury svěřen francouzský nástroj Nicolo Lupot ze začátku 19. století. Pak několik let hrál na housle Přemysla Otakara Špidlena a po založení Guarneri tria (1986) ho potkalo velké životní štěstí: získal housle Guarneri del Jesu jménem Zimbalist (1735), na něž hrával Efrem Zimbalist. Nástroj byl dlouho v Americe, ale po válce se dostal do soukromé sbírky ve Švýcarsku, odkud byl Pavlíkovi zapůjčen.
Šťastná osudová cesta
Své umělecké začátky zahájil přehrávkou v hudební škole v Brandýse nad Labem, když v té době bydlel s rodiči v blízké Staré Boleslavi. „Nebylo mi ani šest let a hrál jsem veřejně první větu Riedingova koncertu. Vzpomínám si, že jsem se na konci ve strunách a prstokladech trochu zapletl, ale dostal jsem se z toho. V té době bylo u nás spousta amatérských orchestrů, s nimiž jsem si mohl zahrát. Především Bachův Koncert E dur, Mozartův Koncert G dur a později i Beethovenovy Romance, ale to už mi bylo dvanáct.“
Měl velké štěstí na pedagogy. Nejprve dostal základy od Jakuba Kazdy, poctivého, v nejlepším slova smyslu venkovského kantora. „Byl dost přísný, ale mně to nevadilo. Nenechal mě šumařit. Po nějakých čtyřech letech jsem ale potřeboval někoho, kdo by mě vedl dál.“ Tehdy doporučil houslista Stanislav Srp rodičům Josefa Muziku, jednoho z posledních žáků Otakara Ševčíka. Čeněk od něj záhy dostal velkou školu. „Byl představitelem romantických virtuosů,“ vzpomíná, „takže v deseti jedenácti jsme spolu studovali Španělskou symfonii Edouarda Lala a koncerty Paganiniho a Čajkovského. Profesor Muzika mi nabídl vzdálené možnosti a nasměroval mě k prvnímu rozletu.“ Do té etapy příprav se datuje vítězství v Kocianově soutěži (1965). Když pak přišly náročnější požadavky, jako bylo Concertino Praga, už to chtělo zase trochu jiné vedení. To se poštěstilo.
Ve víru soutěží
Ve třinácti a půl začal chodit k profesorce Noře Grumlíkové. Nejdřív soukromě. V deváté třídě byl přijat do nultého ročníku konzervatoře, a tak ho už ve škole nemučili s fyzikou, chemií a matematikou. „Nora Grumlíková dala mému hraní řád. Určila mi dopředu plán, co budeme studovat a do jakých soutěží půjdeme.“ Už od počátku měl na sebe vysoké nároky a projevil se jako maximalista.
Krátce po sobě přišlo Concertino Praga (1970) a mezinárodní soutěže, Čajkovského v Moskvě (1974) a Pražské jaro (1976). V první byl vítězem, ve druhé se dostal do finále, kde obdržel diplom prvního stupně. Předseda poroty David Oistrach o něm tehdy řekl: „Pavlíkův Bach byl nejkrásnější.“ Na Pražském jaru získal první cenu a k vítězství na Bratislavské rozhlasové soutěži (1975) patřila odměna zahrát si společně s Henrykem Szeryngem Bachův dvojkoncert. To byl zážitek, na který se nezapomíná. Dal mladému interpretovi další významný impuls k hudebnímu rozletu. O vrchol se pak postaralo vítězství v londýnské soutěži Emily Andersenové (1979), po níž se mu plně otevřel vstup na světová pódia. Ještě ovšem musel splnit svou vojenskou povinnost. Tehdy také skončila doba studia, hledání a nacházení. Stál jako samostatný umělec na odrazovém můstku života.
Docílení stylu hry
Posluchači se shodují, že má vycizelovaný, ušlechtilý a hluboký projev a že na předním místě je pro něj služba kumštu. Není typem na efekt vypočítaného hráče okouzlujícího publikum svým šarmem, i když špičková technika by ho k tomu mohla svádět. A jeho výrazové schopnosti? „Existují obrovské interpretační možnosti, ale zároveň také určitá stylová hranice, která se nemá překročit. Na prvním místě by měl být vždy autor (tedy pokud je kvalitní), a teprve potom interpret,“ zamýšlí se nad podstatou zprostředkování hudby. „Dnes jde, jako ve všem, technika prudce kupředu a je možné vypěstovat stovky houslistů a naučit je perfektně hrát. Zůstává ale nebezpečí, že se docílí jen chladná dokonalost, která se nebude rozvíjet. Takový »sportovní výkon« může posluchače oslnit, ale neobohatí ho tím nejvzácnějším, co hudba v sobě má. Osobně rád odpustím nějakou chybu, hlavní je, aby výkon přinesl krásu, která potěší.“
Nastupující umělec nalézal už od počátku hodně sám v sobě, ale učil se i od jiných. Měl své oblíbené houslisty, velkou garnituru jmen 20. století, Henryka Szerynga, Nathana Milsteina, Jaschu Heifetze a Itzhaka Perlmana a těšil se kouzlem jejich osobnosti. Nathana Milsteina zažil jedenáctkrát na letních kursech v Curychu. „Fascinovalo mě na něm to, že byl jaksi »nedotčen civilizací«. Když byl dotazován na detaily hry, třeba jak tvoří řadové staccato, řekl po chvíli uvažování, já nevím, a v zápětí předvedl úchvatnou kaskádu třpytivých notiček. Byl neuvěřitelně tvůrčí. Když třeba v kursu předváděl Mendelssohnův koncert, hrál ho každý rok trochu jinak včetně smyků a prstokladů. Vždycky to ale bylo osobité, uchvacující.“
Nacházení sama sebe
Čeněk Pavlík se cítí být celoživotním hledačem realizace svých představ. „Kdybych zjistil, že nemám co zlepšovat a nechtěl nic měnit, byla by to nuda.“ Za studijních dob poslouchal kupodivu víc pianisty a operní pěvce než houslisty. Dodnes je pro něj lidský hlas velkou inspirací. „Krásné sametové vibrato a barevné proměny lidského hlasu jsou pro smyčcové nástroje ideální výzvou,“ dodává.
Kdyby měl uvažovat o své generaci a hledat možnou konkurenci, koho by asi pojmenoval? Ženatý, Hudeček, Šporcl? A co Kremer, Vengerov, Rachlin, Shaham, Fischer, Repin, Josefowitz nebo Hahn? „Dnes je tolik skvělých houslistů! Ale sleduju jejich výkony už jen náhodně. Jsem ve věku, kdy dobře znám hranice svých možností a soustřeďuju se raději na ně. Samozřejmě mě kolegové leckdy inspirují, ale není možné obsáhnout všechno. A je dobré, že houslisté jsou tak různorodí.“
Dnes hraje v sezoně zhruba osmdesát koncertů a každý je jiný. „Považuji za důležité být v daném čase v ideálním duševním rozpoložení, a to není lehké. Váže se k tomu mnoho, často neovlivnitelných okolností. Takovému koncertu říkám, hrát s rukama v kapsách. Jsem ponořen do hudby a přímo na pódiu si vymýšlím nové interpretační nuance. Nepostradatelnými partnery, inspirací a vyzyvateli zároveň jsou mi při tom dobrá akustika a publikum.“
Že by nepřemýšlel nikdy o velké světové kariéře? „Ani ne,“ reaguje obratem. „Mám takovou povahu, že bych nejraději ani nevytáhl paty z Evropy. Koncerty v Americe či Japonsku mi připadají prostě zbytečně z ruky.“ S tím souvisí i to, že ho nikdy nenapadlo emigrovat, ani když mu bylo z politických důvodů odepřeno studium v Bruselu u Henryka Szerynga. „Mám rád naši přírodu, mám tu své blízké, zajímá mě česká historie, kultura, jsem tu prostě srdcem vrostlý.“ Introvertní postoj Čeňka Pavlíka nevede k přílišnému publicistickému zájmu. Možná mu chybí i trochu víc ambicióznosti a touhy po uznání.
Orchestr, sólo nebo trio?
Vždycky mu jde v první řadě o hudbu. V současnosti hraje nejvíc komořinu. Má na kontě na dva a půl tisíce koncertů a těch sólových není mezi nimi málo. „Víc jsem hrál v zahraničí nežli doma, kde je dnes koncert často spíše dobročinnou akcí. Ta je v případě klasických recitálů čím dál víc provázena špatným stavem klavírů. Koncert tím hrozně utrpí,“ sděluje smutně. Zažil skvělé klavírní partnery. Kdysi to byl Alfred Holeček, dodnes Ivan Klánský. K dalším patří třeba František Malý, Boris Krajný a v poslední době Hana Forsterová, žačka Ivana Klánského. Rád vzpomíná na partnerství s vynikajícími orchestry. Česká filharmonie byla pro něj vždycky tím váženým a inspirujícím, podobně jako Komorní filharmonie Pardubice, s níž často hrával. Nezapomíná ani na zážitky s Jihočeskou filharmonií z Českých Budějovic, či se Zlínskou filharmonií. Dalo by se pokračovat ještě dlouho a připojit samozřejmě i orchestry zahraniční. „Hrát s orchestrem přináší přirozeně jinou zkušenost nežli komorní hudba. Sólista je vyloženě dominantní, ale na druhé straně má vycítit, kdy je zbytečné, třeba pokud jde o dynamiku, jet naplno. Musí si to prostě rozdat s tou »přesilou«, ale účelně.“ Nemůže zapomenout na spolupráci se skvělými dirigenty, jakými byli třeba Václav Neumann, Zdeněk Košler, Colin Davis, Libor Pešek, Václav Smetáček či Alois Klíma.
Porovnává obtížnost při studiu koncertů. „Například druhá věta Dvořákova koncertu byla v přípravě nesrovnatelně náročnější než volná věta Čajkovského, který je jako celek považován obecně za těžší. Wieniawski se hraje dobře, pokud má ovšem hráč dobrou techniku. Je to skladba psaná »na ruku«, něco jako Chopin u klavíristů. Tím samozřejmě netvrdím, že je lehká, ale můžete se v ní občas zasnít, udělat si pohodlí. Zato u Paganiniho, kde vládne v porovnání s romantickou rozevlátostí Wieniawského pevnější vnitřní řád, poplatný ještě klasice, tak tam máte jen zřídka čas si slastně pohovět.“
Život v triu
Po roce 1986 se upnul k práci v Guarneri triu s Markem Jeriem a Ivanem Klánským. Je zvláštní, jak komorní hra dokáže umělce pohltit. Jeho cesta získala další rozměr a nová práce přinesla zpětnou vazbu. Najednou vznikla potřeba vyhovět si s těmi dvěma a s jejich odlišnými nástroji. „Řekl bych ale, že to v triu není tak docela komorní hudba. Klavírní part je sice často stěžejní, sóla však máme všichni.“
Dostat se do povědomí širokého publika není jen věcí množství koncertů, ale dnes i patřičné publicity. Zdá se, že Čeněk Pavlík pro to mnoho nedělá a ani mu to není vlastní. Je rád v nahrávacím studiu, ale nemiluje hraní v televizi, kde vnímá mnoho rušivých, nehudebních vlivů. Má na svém kontě řadu CD, ovšem do osmdesátých let pohříchu »jen« pro Supraphon a Panton. Teprve později se rozvinulo nahrávání trií pro Praga Digitals, takže teď každoročně vznikají i dvě nová CD. Většinou klasika a romantika, z dvacátého století třeba trio Luboše Fišera, nebo kompletní Šostakovič. „Už je těch CD okolo dvaceti. Točili jsme dřív v Domovině, teď v sále Bohuslava Martinů Lichtenštejnského paláce. To úžasné na tom je, že režii drží stále v rukou jeden režisér, vynikající Milan Slavický, a klavír nám ladí geniální Ivan Sokol.“
Pohled do zrcadla
Vypadá to, že žije jen hudbou, ale není to pravda. Zajímá se o mnoho věcí kolem. „Umělec má mít bohatý výrazový rejstřík, podle 
Beethovena, tisíc tváří. Zaměstnávám, jak říká Hercule Poirot, své šedé buňky kúry mozkové, protože všechno spolu nějak souvisí“. Čerpá zejména z přírody a nejraději je u potůčku někde v hlubokém lese, třeba v milovaném přírodním parku jménem Písecké hory. Má rád stromy a zajímá se o hlasy ptáků. Zná jich bezpočet, a pozná podle jejich zpěvu i jaké bude počasí. Vždycky ho fascinovaly také parní lokomotivy, jejich klasická technika. I z hudebního hlediska jsou to prý úžasné stroje. Sykot jejich páry je pro něj fascinující. Chtěl by si jednou parní lokomotivu sám zařídit, jenže to se musí umět. Fascinují ho ale i moderní závodní auta, v čele s F1, a romantická elegance plachetnic. Postavil už desítky jejich modelů.
Hojně navštěvuje hrady a zámky, zajímá se o jejich historii a architekturu, a neobyčejně silně ho zaujal originální obor: různorodost reliéfů, pocházejících z gotických a renesančních kachlových kamen. Stihl se postupně vypracovat v uznávaného odborníka dané problematiky. Díky tomuto koníčku studuje heraldiku, náboženskou symboliku, dějiny zbroje, odívání, mytologii. Publikoval v odborném tisku přes dvacet studií a s akademickým sochařem Michalem Vitanovským je spoluatorem stěžejního díla nazvaného Encyklopedie kachlů v Čechách , na Moravě a ve Slezsku . Najdeme v ní 1 350 jeho rekonstrukčních kreseb. „Maloval jsem je léta na koncertních cestách v hotelích a na letištích všech světadílů (tedy kromě Antarktidy!) a asi jako jediný cestující jsem měl radost, když někde uvízl vlak a já mohl bez drncání nerušeně kreslit.“
O radosti ze života
V Čeňku Pavlíkovi je shromážděna řada neobyčejných zájmů, násobených odleskem let a poznání, které jeho osobnost rozvíjejí do mnoha podob. „Jsem velmi citlivý na všechno kolem mne. Pro interpreta je to dobré k vystižení těch nejjemnějších nuancí, špatné je to ovšem pro výdrž. Nemůžu hrát mnoho koncertů ve šňůře za sebou. Prožitky ve mně dlouho doznívají a nejsem schopen rychlé relaxace. Pět, maximálně deset vystoupení do měsíce je moje ideální míra. Samozřejmě že záleží na tom, co se hraje. A je mi jedno, zda je to ve velkém vzdáleném městě, nebo ve vedlejší vesnici, spíš je úžasné, když cítím v sále vnímavé, inspirativní publikum, a to se podle kilometrů neměří. Zkušenosti se světovými pódii jsou ale z hlediska uměleckého vývoje nezbytné.“
Své zkušenosti dnes příležitostně předává svým žákům, zejména na kursech ve Španělsku, Kanadě a Německu, a také v Bechyni a Litomyšli. Pro stálý učitelský závazek se ale dosud nerozhodl. Byl jen pedagogem své dcery Anežky. Je jí dnes dvaadvacet. Začala hrát na housle, pak na klavír, ale nakonec studuje v Českých Budějovicích vysokou školu přírodovědnou. Muziku ale nenechala být, zpívá ve školním sboru. Teď je ovšem na studijním pobytu v Oxfordu.
Je dnes Čeněk Pavlík spokojený umělec a dosáhl svého cíle? „Mám mnoho nedostatků a prožil jsem různé životní kotrmelce. Byl jsem jen krátce ženatý, ale přesto, člověk se má líp, než si uvědomuje a nikdy nemůže mít všechno,“ tvrdí s nadhledem sobě vlastním. „Někdy je dobré si uvědomit, že vůbec nic není samozřejmé, a být za to vděčný. Komu, nebo čemu, to už závisí na každém z nás. Jen tak se dá najít klid a pocit štěstí, starostí se přihlásí vždycky dost. Naštěstí nic netrvá věčně a všechno je relativní. Že můžu hrát ty nejlepší kompozice v tak úžasném triu, na tak skvělý nástroj, že žijeme v míru a nemáme hlad, je nádherné, jen obecná morálka kdyby byla lepší,“ povzdychne si. A zda dosáhl svého cíle? „V umění není konečná. Chtěl bych ale mít čisté svědomí, že jsem nepromrhal své vlohy a zároveň co nejdéle těšit nevyslovitelnou krásou hudby své posluchače,“ uzavírá naše setkání. Ten jeho urovnaný postoj k životu nutí k zamyšlení.
