Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha mění v každém roce složení poroty osobností z různých zemí. Její členové hodnotí nejen soutěžní snímky z České republiky a ze zahraničí, ale debatují i nad aktuálním stavem televizní a filmové hudební a taneční tvorby. Dlouholetý ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro Roman Bělor, který zastává také funkci místopředsedy Asociace hudebních festivalů ČR, usedl na podzim v komisi 53. ročníku prestižní televizní přehlídky. V roce 2012 byl jmenován členem rady Mezinárodního fondu na podporu kultury UNESCO. Velmi otevřeně se rozhovořil během našeho setkání nejen o svých zkušenostech ze Zlaté Prahy, ale i o vztahu hudby, tance, filmu a televize…
Na letošním Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha jste usedl do mezinárodní poroty. Každoroční přehlídka nejnovějších českých a zahraničních filmů o hudbě a tanci se konala v naší metropoli na podzim již po třiapadesáté. Jak na vás působí festival? Festival má velmi pěknou dlouhodobou tradici a jeho dění sleduji řadu let. Líbí se mi, že nabízí k vidění nejen pestrou škálu dokumentárních filmů z různých zemí, ale i jiné zajímavé pořady o hudbě. Česká televize věnuje propagaci Zlaté Prahy velkou pozornost. Máme velké štěstí, že se mezinárodní přehlídka filmů o hudbě a tanci u nás koná. Jsem rád a poctěn, že jsem byl vybrán do mezinárodní poroty. Letos i v minulých ročnících jsem si prohlédl mnohé soutěžní snímky. Rád jsem si rozšířil obzory, dozvěděl jsem se více o aktivitách mezinárodních produkcí a s upřímným zájmem jsem sledoval různé podoby zpracování hudebních námětů. Je zajímavé nahlédnout do zákulisí hudby a jejího širšího zázemí.
Co považujete za důležité při pohledu na soutěžní filmy? Při pohledu na úroveň pořadů a množství snímků, si člověk uvědomí, jak je kulturní činnost gigantická. Lidé mají o kulturu velký zájem a člověk ani není schopen ji obsáhnout. Česká republika je velmi kulturní země a nejen pro lidi z našeho oboru je festival každým rokem velmi zajímavou příležitostí zhlédnout ve videotéce nové inspirující filmy. Za důležité považuji historické mapování osudů osobností, které jsou s hudebním a divadelním světem úzce spojeny.
Jaké pocity ve vás vyvolaly nejnovější oceněné snímky? Film oceněný Grand Prix Ayham Ahmad: Klavírista z Jarmúku sleduje osudy mladého syrského pianisty a postupného rozvratu a zničení jeho domovské komunity občanskou válkou. Jde především o výborný dokument, jehož aktuálnost je zřejmá. Podstatné je ovšem obecné sdělení o významu hudby jako emotivní opory k překonání nepřekonatelného a nástroje či cesty ke smíření. Film bych nechal povinně zhlédnout všechny naše populisty i samozvané spasitele, kteří žonglují s fenoménem uprchlictví bez znalosti věci a skutečného zájmu o její řešení. Nejlepší dokument „Zázrak z Goza“je skvělým, inspirujícím i velmi zábavným portrétem maltského města, kde spolu dvě místní komunity nesoupeří ve fotbale či jiném klání, ale v operních produkcích. Milovníci Formana i Felliniho si při zhlédnutí filmu přijdou na své. Laureát v kategorii Performing Arts film „Symetrie“ je zajímavým interdisciplinárním experimentem , který se pokouší propojit hudbu, tanec, vědu, techniku, Sci-Fi a mnoho dalších rovin. Vizuálně dokonalý snímek vznikl ve spolupráci se světoznámým Evropským centrem pro jaderný výzkum CERN a byl v komplexu švýcarského urychlovače částic také natáčen. Cenu poroty za umělecký počin i Cenu České televize získaly portréty dirigentů, a to v prvém případě Seiji Ozawy (Živoucí duch hudby), ve druhém Leonarda Bernsteina (Větší než život). Jde o snímky zcela odlišné, ale oba přibližující velké umělecké osobnosti jedinečným způsobem.
V čem vás obohatila spolupráce s porotci? Byl jsem v porotě jediným zástupcem pořadatelů, všichni ostatní byli z televizní či filmové branže, což pro mne bylo velmi zajímavé. My pořadatelé se vždy snažíme o to, aby byly naše koncerty či představení natáčeny, dokumentovány, přenášeny, zaznamenávány atd., tedy určitým způsobem zachovány. Je velmi poučné debatovat s těmi, kteří se o splnění těchto našich přání a snů všemožným způsobem snaží. Pohlédnout na věc jejich očima a znát jejich postřehy a názory, poznat úskalí jejich práce, poznat nové technické možnosti i trendy je velmi užitečné.
Atraktivní snímky o hudbě a tanci dokáží inspirovat lidi k návštěvě koncertů a divadelních představení… Je chvályhodné, že ČT pořádá Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, ale domnívám se, že by zúčastněné pořady měla více zahrnout do vysílání. Máte pravdu, že se atraktivní pořad v televizi může stát pro diváky inspirací, aby navštívili koncert, baletní nebo operní představení. Připadá mi, že dění ve světě hudby je velmi zajímavé a provázané. Dokumenty se věnují často etablovaným a slavným osobnostem, ale líbí se mi, když se občas snímky zaměří i na život mladých muzikantů nebo jiný hudební fenomén.
Domníváte se, že se situace pro kulturní vysílání existencí ČT Art výrazně u nás zlepšila? Nesporně zlepšila, ale na druhé straně není příliš výhodná jeho programová skladba v kombinaci s dětskými denními pořady ČT D. Nelíbí se mi, když se kulturní pořady trochu mechanicky odsouvají jen na ČT Art, protože určité snímky by měly být na ČT1 nebo ČT2, navzdory tomu, že patří zároveň i na kulturní kanál. Například významný koncert České filharmonie nebo přímý přenos z Národního divadla v případě špičkového divadelního představení by měly být zahrnuty do programu ČT1, abychom i řadovému divákovi vyslali signál, že jde o neopomenutelnou událost. O zásadních kulturních událostech u nás i ve světě by měla pravidelně informovat hlavní zpravodajská relace ČT 1 Události. Jsou důležitější než pochroumaný kotník fotbalisty. Za ČT Art tedy jsme a buďme vděční, na druhé straně by se z ČT A|rt nemělo stát v rámci ČT ghetto určené pro stále úžeji omezenou sektu „kulturníků“.
Jste dlouholetým ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Váš festival v hlavní programové linii nabízí na jaře svým divákům především koncerty, ale do dramaturgického spektra zahrnujete nepravidelně balet, tanec nebo operu. Na přehlídce Zlaté Prahy je poměrně silné zastoupení projektů z tanečního oboru. Jaký je váš vztah k tanečnímu umění? I když nejsem bohužel pravidelným návštěvníkem baletních a tanečních představení, viděl jsem skvělé kreace v Národním divadle, ve Státní opeře, na Nové scéně, ale také třeba v divadle Ponec a na více místech v rámci festivalu Tanec Praha. Umělecký šéf Baletu ND Petr Zuska dokázal soubor nasměrovat velmi sympatickým směrem, některá díla v současné programové nabídce jsou výborná. Líbí se mi klasické i moderní choreografie.
Je pravdou, že úzkou vazbu mezi klasickou hudbou a tancem si člověk plně uvědomí jedině při scénickém provedení. U řady klasických a velmi populárních koncertních verzí či suit z hudby původně tvořící součást tanečního divadla máme tendenci na původní určení zapomínat. V historii Pražského jara byl naším hostem legendární soubor Maurice Béjarta. Mám rád tvorbu Jiřího Kyliána a obdivuji, jak užívá klasickou hudbu ve svých choreografiích, např. v Polní mši Bohuslava Martinů, která se pravidelně vrací na repertoár BND v Praze.
Jak vnímáte úsilí České televize pomáhat propagaci vaší přehlídky a následné vysílání hudebních pořadů s širším společenským významem? Česká televize je naším důležitým mediálním partnerem a pomáhá nám k propagaci festivalu. Oceňuji, že do svého večerního vysílacího programu pravidelně v době konání Pražského jara zahrnuje pořad Echo, který informuje o dění aktuálního ročníku. Je správné, že ČT přenáší z Pražského jara zahajovací koncert, i když v minulosti mohl být večer pro diváky s programem Mé vlasti Bedřicha Smetany jistým klišé. V posledních dvaceti letech se ovšem festival snaží v provádění svého erbovního díla o maximální pestrost. Zveme pravidelně významné zahraniční orchestry a také účast českých orchestrů, které se do určité míry střídají, se snažíme ozdobit zvaním nejvýznamnějších dirigentů českých i světových. Příští rok Mezinárodní hudební festival Pražské jaro zahájí Vídeňští filharmonikové pod taktovkou Daniela Barenboima. V této elitní sestavě bude dílo provedeno u nás i v zahraničí. O přípravách a provedení díla bychom chtěli ve spolupráci s Českou televizí natočit koprodukční dokument. Jsem rád, že se ČT snaží přenášet vedle zahájení také alespoň jeden či dva další koncerty daného ročníku Pražského jara. Pochopitelně bych si přál více. V plnění úkolu dokumentovat stav a vývoj interpretačního umění i hudebního života provádí ČT nezastupitelnou roli. Často máme tendenci dívat se na hudební život i jeho mediální pokrytí třeba do sousedního Německa, ale v tomto srovnání vždy bude hrát roli nesrovnatelný formát.
Německo je ve srovnání s Českou republikou velká multikulturní země… Ačkoliv jsme byli v dějinách občas i velmocí, je naše země relativně malá a nikdy nebude velkým hráčem v politických, ani mocenských hrách, ale máme rozsáhlé kulturní dědictví. Velmi respektuji ostatní obory kultury, ale hudba je jeho nejvýznačnější součástí. Žádný národ naší velikosti ve světě nemá tolik významných skladatelů jako Češi. S hudbou, kulturou a fascinující historií Českých zemí bychom měli více pracovat. V diplomacii i péči o kvalitu turismu máme na úrovni ministerstva kultury, ministerstva zahraničí a ministerstva pro místní rozvoj, ale také měst, obcí a regionů velké rezervy a zlepšování je otřesně pomalé.
Jakou úroveň vazby mezi Českou televizí a koncertním děním považujete za velkou výzvu? Česká filharmonie, ale také PKF – Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a další pořadatelé pod dobrým vlivem inspirace a zkušeností ze zahraničí již realizují či plánují hudební, a to nejen vzdělávací, projekty v modernizované podobě. Streaming, internetové přenosy a nové metody záznamu budou hrát stále větší roli a Česká televize by měla změny mediálního prostředí pružně vstřebávat. Hudební pořady tedy budou procházet četnými změnami, což možná zásadně změní i vztahy mezi pořadateli a veřejnoprávní televizí. Dokumentární filmy obecně zůstanou velmi důležitou položkou, protože mohou sehrát značnou úlohu v dalším šíření informací o hudbě a hudebním životě, tedy obecně úlohu vzdělávací. Zároveň mohou pořadatelům přivést nové zájemce o koncerty a představení. Větší, či snad jinak pojatou roli než dosud, by mohla ČT sehrávat v propagaci nové tvorby. Věřím, že se jí může podařit vtáhnout lidi do dobrodružství poznávání nových hudebních forem a experimentů. Po zhlédnutí zajímavého dokumentu může posluchač soudobou skladbu vnímat otevřeně a s vědomím, že jde o experiment, který se může a nemusí podařit. Nemůžeme kráčet do budoucnosti a hrát k tomu opakovaně hudbu Antonína Dvořáka nebo Ludwiga van Beethovena.
I když na mnohé koncerty chodí posluchači pravidelně a rádi, stále ještě není ve veřejnosti zájem o klasickou hudbu takový, jaký bychom si přáli. Důležitá je rovněž demytizace klasické hudby, která může přispět k uvolnění člověka. Mnozí lidé mají stále z tzv. „vážné“ hudby obavy a žijí pocitem, že do koncertních síní mohou jen vyvolení. Je proto záslužné, když se natáčí dokumenty o zákulisí klasické hudby i z pohledu interpretů. Takové pořady mohou nabídnout civilní pohled na hudebníky s velkým talentem, kteří jsou sice ve světě hudby hvězdami, mají však své běžné lidské starosti a žijí normálně. Filmy mohou sehrát velmi významnou roli v podpoře moderního vnímání klasické hudby a eliminaci předsudků.
Nedávno jsme si připomněli třicet let od natáčení filmu Miloše Formana Amadeus, oceněného sedmi Oscary. Uplynula již dlouhá doba od vzniku velkofilmu a úroveň natáčení snímků o skladatelích je stále ve srovnání s Amadeem hodně nízká. Miloš Forman natočil úžasný film, svébytné umělecké dílo. Přispěl skvělým způsobem k popularizaci klasické hudby. Soundtrack k filmu byl vydán v tisícových nákladech, mimochodem zvolené interpretace Mozartovy hudby zahrnují i nahrávku klavírního koncertu v podání Ivana Moravce. Když vidím životopisné filmy o skladatelích, často se nudím a rád si vzpomenu na Formanova Amadea, především na jeho živost. Máme mnoho filmů o hudebnících a skladatelích, ale často mám pocit, že biografické snímky jsou velmi akademické a tvůrci bývají svázáni povinností, dodržet přesně všechna data a údaje, což je někdy kontraproduktivní. Režiséři a muzikologové pak vytvoří oživlou encyklopedii, méně často pak živoucí portrét, který by diváka a zejména mladého člověka zaujal. Nelze vést mladé lidi k poznávání hudby obstarožními metodami.
Na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha se konají každoročně plenární zasedání hudebních a tanečních expertů EBU, společenská profesní setkání a zasedání výboru IMZ zahrnující i diskuse nad pořady v souvislosti s vývojem nových technologií. Které hlavní otázky jsou v popředí profesionálních debat? Pro televizní profesionály je velkou výzvou, jak vhodnou formou zachytit koncert, zejména velká symfonická díla. Je mimořádně složité natočit moderně s použitím nových technologií i operní a taneční představení. V minulosti byly koncerty v televizi velmi akademické. V současnosti jde vývoj snímání jiným směrem a více se využívá netradiční pohled na koncert. Například programy Berlínské filharmonie jsou snímány statickými i dynamickými kamerami v rámci systému Digital Concert Hall, který je dostupný i na internetu. Koncert je velmi specifická záležitost a vlastně neexistuje způsob, jak jej zcela dokonale zachytit a zprostředkovat lidem u obrazovek jeho atmosféru. K jeho televiznímu zpracování existuje nekonečně pestré množství přístupů. Důležité je i širší historické, společenské a politické prostředí hudebního života. Příběhy hudebních osobností jsou často zajímavě provázané s politickými dějinami. Podívejme se na uměleckou dráhu dirigentů Karla Ančerla nebo Václava Talicha. Jejich osudy jsou zároveň dokumentem doby, ve které žili.
Když jsem se setkala s Martinem Traxlem, šéfem kultury veřejnoprávní televize ORF, hovořili jsme o dynamickém snímání událostí Vídeňské filharmonie, Novoročního koncertu a Koncertu v zahradách zámku Schönbrunn. Srovnáme-li koncerty České filharmonie pod širým nebem na Hradčanském náměstí, jsou určitě rakouské přenosy po vizuální i zvukové stránce z režijní pohledu efektivnější a dynamičtější. Určitě, my se stále ještě učíme. Mám trochu obavu, že lidé u nás dostatečně nesledují světový vývoj. Když člověk vidí některé naše pořady z posledních let, tak působí velmi obstarožně ve srovnání s vyspělejšími přístupy v zahraničí. Snímat open-air koncert není snadné obrazově, ani zvukově, ale jistě ne až tak složité. Mám pocit, že Češi mají bohužel tendenci spokojovat se s průměrem, měli bychom se učit rychleji. V současnosti se kamery minimalizují a mohou se kdekoliv umístit a okolí snímají v dokonalé kvalitě. S technickými přístroji a moderními možnostmi by se mělo u nás v televizním prostředí pracovat více a lépe.
