Výběr interpretů je záležitostí dramaturga. Pak už je to na koncertním oddělení, které musí vyjednat termín, připravit zkouškový plán i podklady pro archiv, aby bylo jasné, které noty budou třeba. Koncertní oddělení domlouvá honoráře, vystavuje smlouvy, diskutuje s umělci cestovní dispozice, ubytování, během jejich pobytu se o ně stará. Po koncertě případně shání kritiky nebo nahrávky. Na další otázky odpovídá vedoucí koncertního oddělení České filharmonie Eva Hallerová.
S jakým předstihem hostování domlouváte?
Teď je červen 2005 a my máme hotové plány do konce roku 2006. Dále zhruba do května 2008 víme, kdy by který dirigent mohl přijet, program většinou ale ještě nemáme.
Jste v kontaktu přímo s umělci nebo spíš s jejich agenturami?
U zahraničních umělců v drtivé většině případů s agenturami, osobně jednáme převážně s českými umělci, kteří využívají služeb agentur jen z části.
Máme tady dva ohromné „telefonní seznamy“ obsahující jména umělců, ansámblů a jejich agentur. Asi tak ze šedesáti procent pracujeme s velikými, zejména britskými agenturami, které obhospodařují skutečně velké množství umělců. S drobnějšími společnostmi spolupracuji ale upřímně řečeno mnohem raději, všichni jejich zaměstnanci jsou většinou velice dobře informováni a hlavně rozumí hudbě. Zatímco u velkých agentur člověk častěji narazí na čistě „úřednické“ typy.
Nabízíte interpretům konkrétní repertoár?
Odhaduju, že asi v devadesáti procentech případů je výchozím bodem dirigent, kterého požádáme o sestavení několika programových návrhů, případně i se jmény sólistů. Z nich potom vybíráme a kombinujeme, aby celá sezona měla nějakou tvář a aby se nám skladby a interpreti opakovali v rozumných intervalech.
Stává se, že někdo pozvání odmítne?
Doslovné odmítnutí si nepamatuji. Ale situaci často komplikují plány velkých operních domů, ve kterých mají vynikající dirigenti třeba několikatýdenní závazky smluvené samozřejmě na mnoho let dopředu. Hostování u nás na pár dnů se pak domlouvá složitěji.
Hrají roli i peníze? Dostane hostující dirigent například tolik jako u Berlínské filharmonie?
Zdejší úroveň je o něco málo nižší než evropská, náš rozpočet prostě je, jaký je. Zatím se nám ale hostování daří domlouvat. I když si tu umělci vydělají méně než jinde, obvykle rádi přijedou – i kvůli Praze, která pro ně pořád má zvláštní kouzlo.
Nakolik jsou jiné honoráře pro zahraniční a české umělce?
Liší se velice. Čeští umělci dostávají v kurzovém přepočtu zhruba šestinu, maximálně pětinu toho, co zahraniční. Je fakt, že zase naše životní náklady jsou o něco nižší, takže ten poměr je ve skutečnosti menší.
Umělce, kteří u Filharmonie hostují, často i slavné osobnosti, můžete sledovat hodně bezprostředně. Stává se, že jste z jejich chování zklamaná?
Někdy skoro lituji, že je vidím tak zblízka. Ale vždy znovu se mi potvrzuje, že největší umělci bývají hodně skromní. Jsou to lidé, kteří dovedou poděkovat za maličkost, nejsou v nejmenším nafoukaní a je s nimi hezké pobýt. Narozdíl od naštěstí nemnohých interpretů, kteří jsou nepříjemní a ještě si pak ani nemohu říci: je to protiva, ale koncert stál za to.
Vybaví se vám nějaká vysloveně kuriózní příhoda?
Na podzim 2002, krátce po povodních, u nás hostoval francouzský klavírista Marc Laforet, který si přivezl íránskou – trošku nervózní manželku i s miminkem. Měli jsme tehdy patálie se sháněním náhradního sálu, hotelů a k tomu ještě vyhovující dětské postýlky a babysittingu. Normálně by to vůbec problém nebyl, ale představte si to v září v popovodňové Praze. Ve srovnáním s touhle situací byla návštěva norského dámského kvarteta Vertavo, které obsahovalo ještě dvě miminka a dvě chůvy, docela jednoduchá věc.
S dirigenty můžete mluvit v podstatě bezprostředně po jejich zkouškách a koncertech s Českou filharmonií. Čeho si na orchestru cení a co třeba vytýkají?
Myslím, že oceňují pořád ještě individuální zvuk našeho orchestru, zvuk, který má vlastní duši. S čím jsou nespokojeni? Obecně řečeno: připravenost našich a zahraničních orchestrů je jiná. Cizí orchestry přijdou na první zkoušku připravené, neučí se až v průběhu zkoušek. My se to tady sice taky naučíme a koncert může být krásný, ale dirigent ztratí daleko víc potu a možná i iluzí.
Jak jste se k práci na koncertním oddělení vlastně dostala?
Před dvacet let jsem působila jako flétnistka. Pak jsem přes různé peripetie prošla jiným povoláním a nakonec jsem si řekla, že pracovat je sice hezké, ale důležité také je pracovat pro něco hezkého.
