Když jsem psal jednotlivé kapitoly k seriálu 200. výročí houslového oddělení Pražské konzervatoře, stále jsem se vracel k vlastně zatím nezodpovězené otázce. Jak identifikovat českou houslovou školu v celkovém kontextu vývoje houslové hry? Odpověď na takovou otázku není vůbec snadná, již proto, že dějinný přístup k ní i k jejímu hodnocení je od počátku různorodý, přes veškeré snahy dobře osvětlit předkládané skutečnosti. Český národ kreativní činností svých nadaných osobností plnil průběžně velmi hodnotnou a významnou roli v historickém vývoji houslové hry v Evropě i při okolnostech, které v tomto období měnily jeho státotvornou politickou formu. Ohlédneme-li se zpět, zjistíme starou a známou skutečnost, že talenty českých hudebníků této doby se vyznačovaly rysem své univerzální hudebnosti. Ovládali dobře hru na různé nástroje, přitom dokázali učit i komponovat. Historicky známé příčiny je nutily hledat příznivější podmínky k uplatnění jejich mimořádných schopností za hranicemi vlasti a tím vytvářely pracovní situace, kdy mnohdy významně přispívali ke kvalitativnímu vývoji jiných hudebních kultur. Pro český národ zůstává skutečnost, že svým výborným rozhledem přes dění v evropské hudební kultuře, který byl spojený také s výtečnou životní prozíravostí, dokázalo dvaadvacet předních českých šlechticů v roce 1808 vytvořit předpoklady k tomu, aby jako první ústav toho druhu ve střední Evropě zahájila svou odbornou výuku v roce 1811 Pražská konzervatoř. Uvědoměním si historické kontinuity, která předcházela tomuto rozhodnutí a která svým rozsahem a kvalitou vytvořila tradici spojenou s názvem „Česká houslová škola“, můžeme dobře porozumět i příčinám, proč zároveň se založením nového hudebního ústavu v tehdejší Praze vystoupilo do popředí veřejné pozornosti jeho houslové oddělení pod vedením profesora Bedřicha Viléma Pixise. První profesor houslí byl v roce 1811 v Evropě již známou uměleckou osobností a svými schopnostmi dokázal vytvořit tak výraznou houslovou třídu, že její pražské zhodnocení se brzy přeneslo i do evropského povědomí. Wilhelm Wasielewski ve své rozsáhlé práci: „Die Violine und ihre Meister“, již proto mluví o „Pražské houslové škole“.
Široká paleta vlivu českých emigrantů v sousedních státech tehdejší Evropy 18. a 19. století byla historicky evidována od samého začátku svého působení. To ale bylo provázeno komplikovanou situací našeho zařazení mezi ostatními evropskými státy natolik, že zejména v tomto období byl často i nevědomě národní původ mnoha českých hudebníků neuveden nebo uveden nesprávně. Domnívám se, že zde byla jedna z příčin, proč například tolik našich význačných hudebníků zůstalo v zapomnění, nebo na samém okraji obecného historického hodnocení jejich skutečné kvality a významu. V neposlední řadě má na tom zásluhu také typický národní povahový rys. Neradi přiznáváme svým nejbližším vrstevníkům jejich kvality zejména při pocitu, že bychom tak mohli narušit své osobní společenské postavení. Účinným a společensky nenapadnutelným prostředkem se stalo ignorování jejich osoby a práce. Docházelo i k úmyslnému použití nepravdivých informací. V této krátké úvaze nemohu zevrubněji analyzovat mnohé jednotlivosti, které si toho zasluhují. Tyto momenty zde uvádím proto, že byly příčinou „leitmotivu“, který se mi často vracel při psaní jednotlivých kapitol uvedeného seriálu. Konstatuji, nežaluji a nenaříkám, pouze bych si přál, kdyby současná mladá generace dokázala v sobě probudit vědomí, že je sama sobě dlužná zhodnocení této minulosti. Je to předpoklad k uvědomění si souvislostí umožňující správné pochopení rozporuplně a rozpačitě se formující přítomnosti, která je zaměřená především (a zcela logicky) na svou budoucnost. Dramatický přesun při kvalitativním určování hierarchie lidských hodnot není novou prioritou naší současnosti. Jako to bylo již dříve v dějinách lidské společnosti, může být i tentokrát, přes mnohdy až závratně silnou působivost, klamný. Teprve dostatečný časový odstup vždy pomohl k objektivnímu zařazení osobností a skutečných hodnot také v naší specifické hudební oblasti. Mnohé osobnosti před založením Pražské konzervatoře si určitě zasluhují obnovení pozornosti k jejich dílu s přehodnocením jeho významu v celkovém historickém kontextu. Zde vzpomenu jen Jindřicha Ignáce Františka Bibera (1644 – 1704). Od počátku výuky na Pražské konzervatoři vznikala zcela výjimečná návaznost učitelů a jejich žáků na houslovém oddělení Pražské konzervatoře, která se svými osobnostmi Pixis – Mildner – Bennewitz – Ševčík stala bránou k světovosti Pražské houslové školy i branou k její současnosti. Když sleduji rozsáhlou šíři příznivých informací z oblasti vývoje hry na housle a jejích představitelů u jiných národů, jsem potěšený opravdovým zájmem a formou zpracování. Zároveň je mi líto, že v podobném rozsahu a kvalitou obsahu se nemůžeme pochlubit také my svými geniálními zjevy, které si to v plné míře zaslouží. Chopin psal rodičům o našem Slavíkovi i toto svědectví: „Je to jeden z vídeňských umělců, ale vábí mě víc než ostatní. Hrál jako druhý Paganini, ale Paganini omládlý, který za čas překoná prvního. Sám bych tomu nevěřil, kdybych jej byl neslyšel tak často hrát…“ Franz Schubert pro Slavíka zkomponoval Fantazii C dur, opus 159. Ano, Slavík zemřel příliš brzy, ale záznam o něm nechybí v žádném závažném díle o houslové hře. A je zde Ferdinand Laub, kterého sám Joachim označil za tehdy nejlepšího, zrovna jako světový dirigent Hans Richter a P. I. Čajkovskij, který napsal Laubově památce kvartet, když odešel tak zbytečně mladý. Jan Hřímalý převzal po Laubovi na moskevské konzervatoři třídu a vychoval řadu vynikajících žáků, kteří tvořili zakládající generaci moderní a slavné ruské houslové školy. Stejně tak v Oděse náš Karbulka učil geniálního Stoljarského, učitele Oistracha, ale první profesoři na tehdy vzniklé konzervatoři v Oděse byli žáci Ševčíka, Josef Stupka a Josef Perman, ke kterému Stoljarskij chodil se svými žáky na konzultace a velmi pozorně vstřebával jeho pedagogické pokyny pro svou další práci. Můžeme pokračovat dále, ale chybí nám zde prostor. Ševčíkova díla si nyní všímají ve světě více než u nás doma, protože stále má svou významovou hodnotu. Jsem přesvědčený, že Pražská houslová škola se svou tradicí zapsala zlatým písmem do dějinného vývoje houslové hry. Je na naší současné mladé generaci, aby se stala rovnocennou pokračovatelkou, pokud zájem o tyto hodnoty hudební kultury se v lidské společnosti zásadně nezmění. Tuto okolnost v mysli nepřipouštíme, tak jako jiné světové katastrofy. Máme stále velké a vývoje schopné talenty a já věřím, že čas k jejich světovosti brzy přijde.
