Na hudebním veletrhu (HUVEL) jsem vyslechl nechtěně dialog dvou mužů, jak jsem pochopil aktivních muzikantů-houslistů. Vášnivě diskutovali o takzvané české houslové škole. Vzduchem létala jména Ševčík, Suk, Šporcl, Kubelík, Hudeček, Příhoda, Matoušek, Ženatý. Dostali se až do dávnověku, který známe jen zprostředkovaně – Ondříček, Laub, Slavík, Benewitz. Zapomněli jen na zdánlivou drobnost, že tyto české hrdiny houslí na počátku tvarovali normální učitelé, dnes často bezejmenní. Tak je tomu i dnes. V životopisech virtuosů čteme, u koho studovali na vysoké škole, u jakých slavných jmen absolvovali kursy v cizině, ale většinou chybí jména učitelů na zuškách nebo konzervatořích. Nicméně právě oni tvoří podhoubí naší hudební kultury. Jedním z těch, jejichž mravenčí celoživotní práci vděčíme za to, že pojem „česká houslová škola“ má nějaký obsah, byl PhDr. Miloš Müller (22. 10. 1927 – 2. 11. 2006).
V počátcích své cesty za hudbou jsem blíže poznal čtyři osobnosti, jejichž mimořádných hudebních kvalit si vážím více nežli jiných. Prvním byl sbormistr Pavel Kühn, druhým skladatel Petr Eben a dalšími dvěma houslisté Marcel Macháček a Miloš Müller. Všichni mimo jiné vynikali fenomenálním hudebním sluchem. Hudební a lidské vlastnosti posledního z nich se mi vybavily, když jsem poslouchal 8. října Stamicovo kvarteto na koncertě v pražském Atriu s hudbou, kterou měl Miloš Müller tak rád: Schubertově Kvartetní větě c moll, Dvořákově Smyčcovém kvartetu op. 105 As dur a Harfovém kvintetu op. 179 jeho syna Michala, v kterém spoluúčinkovala skladatelova sestra Hana Müllerová-Jouzová. I když měl hlas Miloše Müllera přibližně rozsah kvinty, tak jeho intonace a vnitřní slyšení byly neomylné. Když jsem jako konzervatorní elév hrál falešně, vzal do rukou housle, zahrál dokonale i tu nejtěžší pasáž jakoby nic a s úsměvem dodal, že si musím každou melodii třeba jen v duchu zazpívat a prožít, „hudebník je tu přece od toho, aby pokorně tlumočil autora na co nejvyšší úrovni.“ Právě vnitřní pokora a vroucnost zakrývaná maskou věcnosti byly podstatou Miloše Müllera – houslisty a pedagoga.
Narodil se před osmdesáti lety v Pelhřimově a zemřel vloni v Praze. Mezi těmito dvěma body se prostírá pestrá životní cesta. Po táborském gymnáziu, kde hrál v tamějším orchestru s pozounistou (a později hercem) Lubomírem Lipským, studoval housle na pražské konzervatoři a HAMU, hudební vědu na FF UK. Krátce po válce výrazně uspěl v tehdy prestižní mezinárodní soutěži národů. Od roku 1958 byl členem symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Ač byl špičkovým virtuosem, tak stál raději v pozadí, takže v SOČRu neseděl na židli koncertního mistra primů, ale vedoucího druhých houslí. Postupně hrál v souborech Musici pragenses, Symposium musicum a Musici di Praga. Vždy se vymykal hlavnímu proudu a bavilo ho objevovat pro sebe a pro lidi hudební novinky. Jeho školením na konzervatoři a ke konci života na ZUŠ v Čakovicích prošla dlouhá řada houslistů. Ani to mu však nestačilo, a tak se podělil o svoje obrovské znalosti v několika knihách (monografie o Krumpholzovi, Kapitoly z dějin české komorní hudby) a v řadě rozhlasových pořadů. Celý život byl obklopen hudebně vnímavou rodinou. Nejdříve koncertoval se svou manželkou Evou Müllerovou, autorkou známých klavírních alb, později mládl v dialogu se svými nadanými dětmi – harfistkou Hanou a skladatelem, muzikologem a violistou Michalem. Na jedné lekci, když byl v obzvlášť dobré náladě a kdy jsme diskutovali o Bachovi, vzal do rukou housle a zahrál mi „jen tak“ Allemandu z Partity d moll. I po třiceti letech mám pocit, že jsem lepší provedení neslyšel.
