Na koncertě Českého komorního orchestru , který vystoupil v Rudolfinu 6. 4. se skladbami Luboše Fišera, Bohuslava Martinů, Antonína Stamice, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka, dala různorodost programu vyniknout řadě interpretačních nuancí: preciznosti nastudování, měkké barevnosti zvuku ansámblu a zaujetí všech hráčů. Hned v úvodní jednověté skladbě, Fišerově Concertu per Galileo Galilei , se prezentovaly všechny nástroje vyrovnaností tónové souhry a silou výrazu sytých melodií v unisonu i v prokomponovaných částech a Ondřej Kukal ji nastudoval v duchu interpretačního odkazu Josefa Vlacha. Martinů Partita pro smyčcový orchestr upoutala precizní interpretací ve všech čtyřech větách, zejména pak pizzicatovou druhou a pomalou třetí, v nichž hráči se zaujetím naplnili dirigentův interpretační záměr. Stamicova Sinfonia concertante F dur pro housle, violoncello a smyčce , kterou uvedl orchestr v novodobé premiéře, dala příležitost vůdčí sólistce orchestru Janě Vlachové a prvnímu violoncellistovi Mikaelu Ericssonovi k sólovému výkonu. Kovově lesklý a svítivý tón houslí a sametově mnohobarevný tón violoncella se snoubily se samozřejmou technickou připraveností, doprovázeny zvukově odpovídajícím „hlasem“ spoluhráčů orchestru. Právě v interpretačním naplnění měla skladba svůj prvořadý smysl. Dvořákovy Dva valčíky vnesly do sálu nejen taneční lehkost, brilanci a dokonalé frázování, ale opět „zvukový návrat“ k výrazovému ideálu Českého komorního orchestru z doby před více než čtyřiceti lety. Závěrečná Janáčkova Idyla je vždy příjemným setkáním s romantickými začátky skladatele. Přesto je sedmivětá skladba poněkud dlouhá a výrazově se opakující; nebýt emocionální rozezpívanosti všech hráčů orchestru a pevného uchopení dirigenta, ztratila by potřebné napětí.
