Laureátem Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby se letos stal Čestmír Huňát. Naprosto zaslouženě. Nehledě na osobní rizika se v dobách normalizace podílel na činnosti Jazzové sekce, v roce 1986 doslova rozprášené státní mocí. Poté spoluzakládal sdružení pro podporu kulturních aktivit Unijazz.
Co jste si říkal, když jste se dozvěděl o udělení Ceny MK? Zaskočilo mne to. Nejsem výkonný hudebník, hudební publicista, skladatel nebo dirigent. Nevedu žádný ansámbl, nejsem hvězda pódií, natož televizních obrazovek. Ale to překvapení bylo příjemné. Potěšilo mne, že si ministerská komise všimla i oblasti, která není v hudební branži tak lidem na očích. Cenu vnímám jako uznání práce všech pořadatelů koncertů, organizátorů menších festivalů, provozovatelů klubů a dalších nadšenců, kteří to vše dělají bez očekávání zisku a v podstatě to berou jako své poslání. Myslím si, že taková práce bude v oblasti hudby vždy potřebná, bez tohoto zázemí by nové kulturní projekty mohly vznikat jen těžko.
V roce 2017 jste se také dočkal osvědčení účastníka třetího odboje. To muselo představovat velké zadostiučinění? Dlouho jsem váhal s žádostí o přiznání osvědčení. Uvědomoval jsem si, že v 50. letech minulého století lidé, kteří tehdejšímu režimu vzdorovali nebo se mu nějakým způsobem příčili, na tom byli nesrovnatelně hůř než my v 70. a 80. letech. Jim tehdy opravdu šlo o život. Pro mne osobně bylo ale důležité, že osvědčení je potvrzením, že jsem s minulým režimem neměl nic společného, nepodlehl svodům ani nátlakům StB. Že jsem se v rámci svých možností snažil vzdorovat šedi, která nás obklopovala.
Za práci ve výboru Jazzové sekce jste si za totality odseděl půl roku ve vyšetřovací vazbě, z důvodů těm, kteří totalitu nezažili, zcela nepochopitelných. Jen za podporu nezávislé kultury a propagaci oblíbené hudby, která nebyla režimu ideově po chuti. Kdybyste věděl, že vás státní moc odtrhne od rodiny a bude kriminalizovat, podstoupil byste to riziko znovu? Samozřejmě jsme si byli vědomi rizika, které naše počínání s sebou nese. Na druhé straně nebylo možné akceptovat a smířit se s tím, že se nelze normálně a bez cenzury zabývat kulturní činností. Kdyby se čas vrátil, určitě bych se choval stejně. Podle našeho přesvědčení jsme nedělali nic špatného a už vůbec ne nezákonného, prostě jsme organizovali koncerty, festivaly, vydávali časopisy. Za pravdu nám dal Nejvyšší soud ČR na jaře 1991, kdy zrušil nad námi vynesené rozsudky v plném rozsahu pro jejich nezákonnost.
Unijazz vznikal v roce 1987, po vašem návratu z vězení a od soudu s podmínečným rozsudkem. Cítil jste ve vzduchu naději, že se režim unavil? Abych řekl pravdu, moc světla na konci tunelu jsme neviděli. Netušili jsme, že to za dva roky praskne. Činnost Jazzové sekce byla soudním rozhodnutím paralyzována a Husákův režim, na rozdíl od některých sousedních států, se zdál být pořád při síle. Kapitola původní Jazzové sekce byla uzavřená, přesto jsme se ale nechtěli vzdát. Nemohli jsme také zklamat důvěru, kterou v naši organizaci vkládali její členové a příznivci v celé republice, jejich podporu jsme silně vnímali. Proto jsme se v podstatě bez zaváhání vrhli do snahy navázat v nějaké podobě na činnost Jazzové sekce.
A už jsme byli poučenější. Vše jsme dělali s velkou dávkou konspirace a při svých civilních zaměstnáních. Připravovali jsme se na vleklou válku s režimem. Naše činnost se dala rozdělit do tří oblastí. Jednak to byla právní bitva přípravného výboru nové organizace o registraci, tedy o povolení legální činnosti Unijazzu. Tyto tahanice umožňovaly výboru pracovat se sníženým rizikem kriminalizace ze strany orgánů moci. Další dvě oblasti už měly být úředníkům a StB skryty, nebo neměly být s Unijazzem navenek spojovány. Nejvíce konspirativní bylo budování informační sítě, jejíž pomocí bychom mohli komunikovat se členy Sekce v celé republice, tehdy ještě i na Slovensku, a už nejen o kulturním dění. Nebyl internet, nemohli jsme se spolehnout na poštu ani na telefon, vše stálo na konkrétních lidech. Síť měla kvůli kontrole nejen vertikální, ale i horizontální strukturu. Třetí oblastí byla ta, co nás nejvíce bavila a kvůli které jsme vlastně všechno podstupovali, oblast nezávislé kultury. Ale veškeré koncerty, minifestivaly na chalupách, ale třeba i kurzy hudebních publicistů a další akce, které jsme přímo pořádali nebo se na nich nějakým způsobem podíleli, se odehrávaly pod hlavičkami spřátelených organizací i nezávislých skupin lidí, které nebyly pod takovým dozorem jako my.
Ale události nabraly rychlejší spád, než jsme si troufali představit, a byl tady listopad 89. Ale zastihl nás připravené. Naši informační síť jsme plně využili hned v listopadových dnech k šíření zpráv o událostech v Praze. Také se nám vyplatilo naše mnohaměsíční legislativní úsilí o legalizaci našeho sdružení. Vše včetně mnohokrát projednaných stanov jsme měli připravené a Unijazz, sdružení pro podporu kulturních aktivit, byl zaregistrován v únoru 1990 jako jedno z prvních občanských sdružení po listopadu. Asi první nejviditelnější akcí, na které se Unijazz podílel v roce 1990, byl průlomový festival Babí léto v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Unijazz pak pořádal jeho devatenáct ročníků.
Důležitost Jazzové sekce a následnického sdružení Unijazz jako enklávy svobody za totality byla zásadní. Její práce pomáhala přežít normalizační poměry se zdravým rozumem. Co pro vás osobně bylo nejdůležitější – výsledky práce jako publikace a uspořádané akce, nebo pocit sounáležitosti, že i navzdory okolnostem lze něco smysluplného dělat? Samozřejmě jsem měl vždycky radost z každého počinu, který se podařilo zrealizovat. Ale asi nejdůležitější pro mne bylo setkávání se s lidmi. Jak říkáte, ten pocit sounáležitosti, vzájemné ubezpečení se, že věci, které děláte vy i oni, mají smysl. Takové poznání člověka ohromně nabíjelo a myslím, že to bylo vzájemné. Dodnes je fajn potkat se třeba po letech s lidmi, kteří byli napojeni na Jazzovou sekci nebo při nás stáli u zrodu Unijazzu.
I dnešní činnost Unijazzu, podpora kvalitních, nekomerčních kulturních aktivit ve vypjatě komerčním světě, do určité míry onu roli kulturní opozice připomíná, i když už nehrozí restrikce, co myslíte? Na počátku roku 1990 jsme řešili otázku, bude-li v nové situaci mít smysl pokračovat v práci Unijazzu, když většina překážek v oblasti nezávislé kultury padla. Ale velice záhy jsme vyhodnotili, že podobné organizace je zapotřebí. Objevily se nové komplikace, které zabraňovaly kulturním nadšencům v normálním fungování. Legislativa byla ještě zastaralá a nebylo vůbec jednoduché založit třeba občanské sdružení, které by mohlo pořádat kulturní akce. Získat registraci od Ministerstva vnitra trvalo i několik měsíců, což byla v pádících devadesátých letech nepředstavitelně dlouhá doba. Unijazz měl tehdy náskok a kromě toho, že jsme mohli legálně rozvíjet svou činnost, pořádat akce nebo vydávat tiskoviny, nám naše stanovy umožňovaly poskytnout právní subjektivitu i dalším zájemcům o práci na kulturním poli. Pracovali pod naším „ičem“, Unijazz je tím zaštiťoval. Tato situace trvala až do přijetí spolkového zákona. V roce 1994 už jednotlivé pobočky, které formálně pracovaly pod Unijazzem, mohly relativně snadno získat vlastní právní subjektivitu a jít svou cestou.
Ne všichni jsme ale byli připraveni na nástup tržního hospodářství. Menšinové a alternativní žánry začaly být rychle vytlačovány komercí ve všech oblastech umění. I Unijazz se potýkal s existenčními problémy. Komerčním tlakům jsme se ale nechtěli podřídit, dostali jsme se tak do jakési názorové opozice vůči většinově přijímanému náhledu na kulturu a její funkci ve společnosti. Bylo to období několika let, kdy jsme se snažili přesvědčovat příslušné autority i veřejnost, že je třeba podporovat svobodné, alternativní či autentické, dnes se také používá pojem živé umění. Je velice důležité, aby přežilo, bez jeho impulzů by kulturní vývoj ustrnul.
K nejviditelnějším dnešním projektům Unijazzu patří pořádání festivalů Alternativa a Boskovice. První ročníky obou festivalů se uskutečnily v roce 1993. Festivalem Alternativa jsme chtěli navázat na tradici Pražských jazzových dnů, pořádaných Jazzovou sekcí ve druhé polovině 70. let. V prvních letech na festivalu vystupovaly především české a slovenské kapely, které za minulého režimu neměly šanci představit se širšímu publiku. Velice brzy jsme ale začali na Alternativu zvát hvězdy alternativní scény z celého světa. Byli mezi nimi například John Zorn a jeho Masada, kultovní Magma nebo Test Dept a mnoho dalších. V současné době je festival Alternativa z velké části zaměřen na improvizovanou hudbu a elektroniku. Přesná a vyčerpávající definice alternativy v hudbě asi není možná, je mnoho názorů, co je alternativa, pohled na to se vyvíjí. Alternativa je pro mne prostě značka festivalu.
U zrodu festivalu Boskovice stáli boskovičtí členové Unijazzu, kterým nebyl lhostejný osud židovského ghetta v jejich městě. Na přelomu 80. a 90. let hrozil díky necitlivým stavebním zásahům zánik této jedinečné urbanistické památky. Byli to v té době většinou mladí lidé a snažili se pomocí benefičních koncertů vydělat nějaké prostředky na opravu některých objektů. Byla to trochu naivní představa, žádné výdělky se nekonaly, natož takové, aby zásadním způsobem přispěly k sanaci čtvrti. Společně jsme tedy přemýšleli, jak pomoci. Bylo jasné, že bez upoutání pozornosti odborné i širší veřejnosti nemáme šanci k záchraně židovské čtvrti přispět. A jako nejvhodnější způsob zviditelnění problému jsme zvolili ten, který nám byl vlastní – prostřednictvím kulturních aktivit.
Během prvních ročníků nebylo vůbec jednoduché festival prosadit. U vedení města jsme naráželi na nedůvěru a také části místních obyvatel se příčilo, že do Boskovic přijíždí najednou tolik lidí, kteří navíc vypadají „divně“. Festival se neodehrává za městem, ale na několika místech přímo v Boskovicích. Dnes je situace už jiná, chystá se 30. ročník festivalu a jako vždy v posledních letech ho pořádáme ve spolupráci s městem, také většina obyvatel ho vzala za svůj. Dá se říct, že se náš záměr podařil. Boskovice jsou pro mne srdeční záležitost. Když sem člověk přijede, jasně vidí stopu, kterou zde Unijazz zanechal.
Koncerty, divadelní představení, přednášky či filmové projekce pořádá Unijazz také na vlastní scéně v klubu Kaštan. Unijazz má v nájmu od Prahy 6 objekt břevnovského Kaštanu. Provozujeme zde klub, jehož dramaturgie je velice pestrá. Nejedná se o klasické klubové zařízení s programem zaměřeným převážně na jeden žánr. Je to dáno i tím, že Kaštan je kulturním zařízením městské části a Unijazz jako nájemce musí toto respektovat a připravovat program pro všechny věkové kategorie. Páteří programu je ale hudba nejrůznějších žánrů. Nebráníme se experimentům a projektům nových médií, ale nevzdáváme se ani tradičních forem umělecké tvorby.
Dramaturgii hudební části programu klubu zpestřujeme spoluprací s externími dramaturgy, díky čemuž se nám daří v Kaštanu uvádět i zajímavé zahraniční interprety. Pravidelně také dáváme prostor dalším projektům, ať jsou to ozvěny některých festivalů, aktivity spolku Osamělých písničkářů nebo Free Jazz Festivalu. Kulturní dění v Kaštanu obohacují i výstavy Popmusea sídlícího v přízemí budovy. Bohužel objekt Kaštanu není po provozní stránce pro klub úplně nejvhodnější. Už roky se hovoří o jeho úpravách nebo dokonce přístavbě sálu, ale nejspíš se toho nedočkáme a musíme vzít zavděk tím, co je.
Důležitým místem setkávání byla i Čítárna Unijazzu, na původním místě v Jindřišské kvůli neprodloužení nájemní smlouvy zrušená, proměněná na „putovní“ a čekající na otevření nových prostor na Žižkově. Jak to s novou čítárnou vypadá? V centru Prahy v Jindřišské ulici sídlil Unijazz neuvěřitelných čtyřiadvacet let. Během té doby se z Čítárny s občerstvením, kterou jsme zde ve čtvrtém patře provozovali, stalo téměř kultovní místo. Prošly jím tisíce lidí, zajímajících se o nekomerční kulturu. Ať už návštěvníci přišli na některý z poslechových pořadů, koncertů, besed, filmových projekcí, autorských čtení, šachových turnajů nebo zalistovat si v časopisech, případně začíst se do nějaké knihy z našich fondů. Anebo si přišli jen tak posedět s přáteli. Tento prostor jsme museli ale v prvních dnech roku 2019 opustit.
Čítárna zatím funguje v „cestovním“ režimu. Připravujeme občas nějaký klasický čítárenský pořad a realizujeme ho v některém ze spřátelených klubů nebo na jiné kulturní akci. Ale snad se blýská na lepší časy. Po peripetiích s památkáři kolem stavebního povolení se už rozběhly práce na poměrně velkých úpravách prostor pro novou Čítárnu na Žižkově v Husitské 22. Vypadá to, že Čítárnu otevřeme nejdříve během prázdnin příštího roku. Původně jsme naivně předpokládali, že se sem budeme moci nastěhovat se začátkem minulého školního roku, což se nepovedlo. Tak jsme alespoň 1. výročí neotevření nové Čítárny oslavili open air koncertem za objektem v Husitské.
Počítáme, že programová náplň nové Čítárny bude zpočátku obdobná jako v té původní. Ale prostor to bude větší než v Jindřišské a po úpravách vhodnější pro pořádání větších koncertů, než tomu bylo na staré adrese. A měla by tam sídlit i redakce kulturního magazínu UNI, který Unijazz vydává už třicátým prvním rokem.
V současném Unijazzu figurujete jako čestný předseda, ale předpokládám, že o ryze „čestnou funkci“ nejde. Na pouze čestnou funkci si po těch letech člověk opravdu těžko zvyká. Mám sice poradní hlas, snad podložený nějakou autoritou, ale snažím se ho nenadužívat k prosazení svých vizí, které jsou někdy třeba trochu jiné než mých mladších kolegyň a kolegů. Z jednotlivých unijazzích aktivit se stahuji postupně, přípravu Alternativy nebo vydávání kulturního magazínu UNI sleduji nějaký čas už jen zpovzdálí, ale s velkým zájmem. Do dramaturgie dalších projektů také nezasahuji, případně jen minimálně, není možné, aby důchodce připravoval program pro mladé. Nebo možné to je, ale asi by to úplně nevzali za své. Jsem přesvědčený, že pro Unijazz je důležité, aby se na jeho činnosti podíleli v co největší míře mladí, které to baví, žijí tím, zkrátka musí to být srdcaři. Pak bude o budoucnost Unijazzu postaráno.
K útlumu mých vpádů do chodu Unijazzu přispěl i koronavirový lockdown, během kterého jsem se víceméně přesunul natrvalo mimo Prahu. Svou roli v budoucnu v Unijazzu ještě vidím v uspořádání archivu jeho mnohaleté činnosti, to ale až budeme mít prostory v Husitské.
[block background=“#e5e5e5″]Čestmír Huňát (31. 10. 1950, Praha) maturoval na střední všeobecně vzdělávací škole a absolvoval ČVUT se zaměřením na stavebnictví. Vedle zaměstnání (Metroprojekt, později investiční oddělení Správy ubytovacího zařízení obchodu Praha) se od poloviny 70. let podílel na činnosti Jazzové sekce, které se doslova „na hraně“ totalitní cenzury dařilo podporovat režimem nechtěné, nezávislé umění pořádáním koncertů, poslechových diskoték a videoprojekcí, vydáváním knih a členského bulletinu. I když tato činnost Huňátovi v září 1986 „vynesla“ zatčení a téměř půl roku ve vyšetřovací vazbě, už v listopadu 1987 se stal jedním ze zakladatelů sdružení Unijazz. Unijazz dodnes hraje důležitou úlohu v podpoře nekomerčních kulturních aktivit, s důrazem na alternativní hudební scénu a její provázání s ostatními uměleckými žánry.[/block]
