Sira Charlese Mackerrase není nutné českému čtenáři zdlouhavě představovat. Je dirigentem se závratně širokým repertoárem, průkopníkem historické interpretace a odborníkem téměř na všechno, od Donizettiho po Richarda Strausse, ale jeho jméno se zapsalo zlatým písmem zejména pod interpretace Mozarta, české hudby a Sullivana. Pro svět doslova objevil Janáčka a téměř všechno, do čeho se s jemu charakteristickou energií pustí, přinese zaručený úspěch. Zkuste za poslední desetiletí najít nějakou špatnou kritiku na jeho koncert nebo nahrávku a rychle zjistíte, že je to úloha velice nesnadná. Proč ho tedy mají i často nemilosrdní kritici v lásce a jak u nás, tak i v Británii a celém světě již pravidelně jeho koncerty způsobují mrazení v zádech? Václav Talich mu kdysi napsal: „My (dirigenti) totiž jsme takový zvláštní konglomerát sebevědomí a pokory, nebojácnosti a strachu (to první potřebujeme ve styku s ansáblem, se kterým máme studovat, toho druhého je třeba v tichu vlastní pracovny, kde nás velikost uměleckého díla zavazuje ke skromnosti), že každé přebujení jedné z těchto kontrastních vlastností ohrožuje činnost dirigentovu. Přeju Vám tedy, aby Váš rovný růst nebyl zhyzděn ani přílišným hříchem sebevědomí, ani hrbem bázlivé upejpavosti.“ Kdy tato slova životní moudrosti zněla s větší naléhavostí než právě dnes, v době idolů a nezdravého velikášství? Tehdy mladý dirigent si je ale vzal k srdci, a ani dnes se to nestydí připustit, právě naopak. Charles Mackerras má k Talichovi neobyčejně vroucí vztah. Sám říká, že „neštěstí tohoto velkého umělce se stalo mým štěstím. Když byl Talich po válce zbaven funkce šéfa Národního divadla, jezdil jsem k němu na hodiny do jeho bytu v Berouně. Talich byl nemocný a měl problém s očima, což tehdy možná bylo i jeho štěstím, ale byl velice rád, když mohl mnoho hodin diskutovat o partiturách s mladým Australanem.“ Ale krátce nato kvůli komunistickému puči v roce 1948 museli Charles a jeho paní jako mnozí jiní cizinci opustit Akademii a také Čechy. Tehdy viděl Talicha naposledy. Když se po více než deseti letech vrátil do Čech, nebylo možné se s ním setkat, protože pracoval na založení nové filharmonie v Bratislavě. Zůstali však v čilém písemném kontaktu. Poté Mackerras zastihl už jenom Rudolfinum pokryté černými prapory na počest velkého muže české hudební kultury. Sir Charles vzpomíná, že když přišel dva roky po válce do Prahy, uvědomoval si děsnou realitu poválečného života jen málo. „Pocházejíc z Austrálie, vůbec jsem neměl představu o hrůzách války. Samozřejmě jsem o tom četl, ale nemohl jsem tomu prostě uvěřit. V Praze jsem poznal lidi, kteří trpěli pod německou okupací, a i když Praha nebyla bombardována, život nebyl vůbec lehký. Potom přišly únorové události,“ říká česky. „To bylo něco mimořádného, ani teď nedokážu uvěřit, že se to všechno stalo tak rychle. Jako student na hudební akademii jsem doslova žasnul nad tím, s jakou rychlostí tehdy začaly vznikat akční výbory a jak se někteří z mých spolužáků přes noc zapojili do tohoto dění a také se zasadili o vyhození některých profesorů z katedry. Zdeněk Nejedlý, Talichův nepřítel, se zmocnil jeho postu v Národním divadle a lidé z aparátu nám velice jasně naznačili, že se mi studium na Akademii již neprodlouží.“ Když se Sir Charles vrátil do Londýna, začalo ho československé velvyslanectví zvát díky jeho provádění Janáčkových děl na různé akce. Pak se na něj usmálo štěstí a dostal grant na studium Janáčkových rukopisů v Brně. „Bylo to poměrně zábavné, protože jsem tehdy dostal nabídku k dirigování v Budapešti a odtud jsem jel vlakem přímo do Brna. Tehdy jsem si uvědomil, jaký byl život v komunismu. Byl jsem tam dva týdny a setkal jsem se s některými lidmi, kteří jako například Chlubna ještě zažili Janáčka. Začal se o mě zajímat Pragokoncert, nebo možná jsem chtěl já, aby se o mě zajímali, a začal jsem dirigovat orchestry v městech jako Košice, Bratislava, Olomouc nebo Plzeň. Dirigoval jsem FOK a Orchestr českého rozhlasu dlouho před tím, než jsem měl možnost dirigovat Českou filharmonii a nahrávat pro Supraphon.“
NOVÝ POST V LONDÝNĚ
Teď má Sir Charles řadu let k dispozici nejlepší světové orchestry, ale vůbec se tím nechlubí, ba právě naopak, je sympatické vidět, jak si zjevně váží každé příležitosti, každého hostování. To je určitě víc než popis jeho charakteru. Vloni již neprodloužil s Českou filharmonií smlouvu o postu hlavního hostujícího dirigenta a nedávno byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem slavného Philharmonia Orchestra v Londýně poté, co jej hráči jednohlasně zvolili za „svého“, když s ním absolvovali několik elektrizujících koncertů. Sir Charles je tedy nesmírně vytížen, říká, že má ve svém diáři tři kolonky: první je přehledem toho, co dělá, druhá – co by udělal, kdyby se nějakou shodou okolností první věc neuskutečnila a třetí je pro případ, že by nevyšel i druhý plán. To je pravděpodobně zveličené, ale i přesto mi přišla naše velice milá a dlouhá konverzace z jeho strany jako nesmírně velkorysá. Když jsem se zmínila o jeho nejnovějším postu, jen se široce dobrácky usmál a řekl mi, že se na tuto spolupráci velmi těší. „Rád pracuji na odlišných hudebních stylech, ale lidé mě většinou vidí jako specialistu na Janáčka na jedné straně, nebo na historicky poučenou interpretaci na straně druhé. S Philharmonií budeme moci do programu zařadit například Strausse nebo Mahlera. Jak je to dávno, kdy jsem dirigoval Sibelia? Snad patnáct let a teď ho naštěstí budu dělat znovu.“
O ČESKÉ FILHARMONII
A co práce s Českou filharmonií, ptám se dále, čím je odlišná spolupráce s orchestrem, který se jako jeden z mála vyznačuje tím, že všichni hráči jsou stále ještě jedné národnosti a sdílejí tedy totožné kulturní hodnoty? „S každým orchestrem pracuji tak, jako to dělám vždy. Nerozlišuji mezi orchestry, i když vím, že Dvořák České filharmonie je úžasný, a proto ho nemusíme tolik zkoušet, neboť ho všichni znají. Je těžké popsat rozdíly v interpretaci Dvořáka anglických, amerických nebo německých orchestrů, ale je pravda, že pokaždé zní jinak. U České filharmonie má určitě vliv i to, že všichni hráči, jak jsem již řekl, jsou z jedné země a jsou také nahrazováni svými studenty. To je velice důležité a dojemné. Bylo by smutné, kdyby to ztratili, protože by pak hráli jako kterýkoliv jiný orchestr.“
NOVÁ NAHRÁVKA JANÁČKA
Sir Charles právě diriguje Její pastorkyni ve Velšské národní opeře a Lišku Bystroušku se studenty s Royal College of Music: „Je to pro ně hodně těžké a máme dlouhé diskuse o tom, proč Janáček napsal dvojité bé nebo křížek. Myslím, že v tomhle byl velice nepraktický, prostě s tím bojujeme“. Chystá se také na koncert Pražského jara. [Rozhovor vznikl v dubnu tohoto roku. Pozn. red.] Na programu bude i Žárlivost a Taras Bulba , skladby, které Supraphon zařadil na nové CD, které plánuje vydat na počátku příštího roku. A fanoušci Janáčka se mají na co těšit, protože na nové desce najdou také Sinfoniettu a Suitu z Lišky Bystroušky , zaznamenané na živých koncertech, ale hlavně studiovou nahrávku Schluck und Jau , což je Janáčkovo poslední orchestrální dílo, které je podle Mackerrase „znamenité a zatím existují jenom dvě jeho nahrávky.“
STRASTI JANÁČKOLOGA
Jako první se systematicky vrátil k původní Janáčkově verzi Její Pastorkyně , Káti Kabanové , Věci Makropulos a Glagolské mše . Díky němu dnes můžeme tato díla slyšet tak, jak to Janáček zamýšlel, a ne v hrubém romantickém plášti pozdějších úprav. A často to nebyly jenom změny v instrumentaci, ale strukturní změny. „Janáčkův zápis je velice těžko čitelný. Protože si sám a ještě k tomu jak se říká od ruky rýsoval notovou osnovu, někdy prostě nevíte, jestli je to nota nebo něco jiného. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem to rozluštil. Janáček byl zvláštní, a i když jsem se ho velice snažil pochopit, kdo ví, jestli ho někdy vůbec skutečně pochopíme. Například proč ty časové změny, když jich není vůbec zapotřebí? Někdy se mi zdá, jakoby zapomněl, kde skončil, a proto začal psát v nové časové hodnotě,“ dodává s úsměvem. „Nebo je také pozoruhodné, že při pro něho příznačných častých citacích své vlastní hudby udělal tolik chyb. Nikdy to prostě nenapsal úplně bezchybně. Nebo ta dvojitá béčka, když jich není vůbec třeba, a to určitě nemá nic společného se s-č-a-s-o-v- k-a-m-i!“
Kdy si Sir Charles uvědomil, že to, co měl možnost slyšet v Praze během svých studií, byly jenom úpravy Janáčka? Vždyť právě jeho učitel Talich vytvořil množství těchto úprav. „Už v Praze jsem slyšel dvě odlišné verze Káti v Národním divadle a v tehdejším divadle 5. května, ale natvrdo jsme si to uvědomil až později, když jsem začal pracovat na opeře a v edici Universalu jsem našel plno chybných not. S Talichem jsem však o tom nikdy nemluvil.“ Byl to právě Mackerras, který přišel z Čech totálně uchvácen Janáčkem – jeho hudbu v Praze doslova objevil – a díky němu je teď v Británii Janáčkovo dílo velmi populární. Ale v předválečném a poválečném období tomu tak vůbec nebylo. Například před druhou světovou válkou se od Janáčka uvedlo jenom jediné orchestrální dílo a tím byl Taras Bulba na promenádním koncertě pod taktovkou legendárního Sira Henryho Wooda. Sir Charles si vzpomněl, jak mu Lady Wood, manželka dirigenta, vyprávěla, že tento koncert měl jenom jednu zkoušku! „Což znamenalo, že zbytek programu, obyčejně Beethovenovy symfonie nebo Wagner, se vůbec nezkoušel. Ani si to teď neumím představit, kolik toho asi museli udělat. Taras je velice složitý na rovnováhu, ale veřejnost pravděpodobně skladbu vůbec neznala, a proto ani nedokázala posoudit, jestli to bylo zahráno dobře nebo ne… Pamatuji si na období, kdy jsem ještě hrával v jednom z australských orchestrů. Někteří z hráčů se narodili v 19. století, takže hráli ve staromódním stylu. Tehdy jsem je považoval za „starce“. Byl jsem hobojista, a protože se mi nelíbilo jakým způsobem hráli, snažil jsem se při své hře použít moderní styl. Teď si často říkám, že bych si přál, abych tomu tehdy věnoval více pozornosti. Ale jak jsem mohl tušit, že se jednou budu o tyto věci zajímat? Samozřejmě později jsem svůj názor na to změnil.“
POUČENÝ BRAHMS
Na konci 90. let vytvořil Mackerras a také nahrál vynikající cyklus všech Brahmsových symfonií se Skotským komorním orchestrem. Tato nahrávka vzbudila nezvyklý zájem a nejčastěji se porovnává s Norringtonem nebo Furtwänglerem, i když Skotský komorní orchestr nehraje na historické nástroje. Sir Charles sice vyměnil trubky a trombony za historické nástroje, použil vídeňské lesní rohy a tympány s pravou kůží, ale ne kvůli tomu, že by chtěl být za každou cenu autentický, ale proto, že tuto zvukovou kvalitu jednoduše preferuje. Smyčce zůstaly moderní, ale při hře částečně používaly poučený styl. Dirigent chtěl znovu vytvořit sestavu Meiningenského orchestru, který byl Brahmsovým oblíbeným tělesem. Taky studoval poznámky Fritze Steinbacha, který zaznamenal takt po taktu, jak si Brahms představoval svoje symfonie. Nahrávka je skvělou ukázkou toho, jak nescholastická může být poučená interpretace, i toho, jak se někdy mýlíme, když si myslíme, že Brahms se hraje s co největším orchestrem. „Zábavné na tom celém je, že za časů Brahmse neexistovali ani komorní, ani symfonické orchestry, velikost záležela na statutu města. Například Meiningenský orchestr, pro který Brahms napsal První a Čtvrtou symfonii , měl jenom devět prvních houslí a tři kontrabasy! Je zvláštní, že když Brahms psal Čtvrtou symfonii , nabídli mu, protože byl už známý, větší orchestr, ale on odmítl. Takže můžete říci, že to dokazuje, že opravdu chtěl malý orchestr. Ale na druhé straně, kdo ví, jestli ho nenapadla myšlenka, že má k dispozici malý, ale vynikající orchestr, ale když k němu přidá externí hráče, nikdo neví, jaké to pak bude s jejich kvalitou. Třetí symfonie byla napsána pro Vídeňský orchestr s mnohem větší smyčcovou sekcí, ale zvláštní je, že Brahms nikdy neznásobuje dechy!“
LAŠKOVÁNÍ S DŮCHODEM
Člověk by tohoto obdivuhodného dirigenta, který se jenom nerad přiznává, že za ním chodí pro radu cela garda jeho mladších, i velice známých kolegů, mohl poslouchat celé hodiny a dny. Nevím, odkud bere svou sympaticky nakažlivou vitalitu, ale věřím, že si ji ještě dlouho udrží a bude nás i nadále překvapovat stále novými koncerty a zajímavými nahrávkami. Doufám také, že jen tak lehce nepodlehne volání důchodu, který sem tam laškovně mezi řečí vzpomene. Vždyť je teď v nejlepších letech! A co další plány? S Charlesem Mackerrasem se česká veřejnost bude také moci setkat na představeních Výletů pana Broučka v pražském Národním divadle, což určitě slibuje jedinečný zážitek.
