Skladatelka izraelského původu a pedagožka působící na Kalifornské univerzitě a jako první žena na postu profesorky kompozice na Vídeňské a Harvardově univerzitě. Výuku chápe jako důležitý aspekt svého vlastního hudebního vývoje, mezi její žáky se navíc řadí i český skladatel Šimon Voseček. Hudbu pak vidí především jako celostní emocionální zkušenost. Proudění vody a ohně inspiruje její pojetí hudebního pohybu a skrze velikost zvuku nechává prosvítat jemné dynamické odstíny. Její nanejvýš precizně zkonstruované partitury ale stále ponechávají i prostor pro rozvolněné techniky. Během následujících dní bude lektorkou Institutu při festivalu Ostravské dny. V neděli 25. srpna bude na samotném festivalu provedena její kompozice Guardian z roku 2017.
Patříte k nejuznávanějším soudobým autorům, vaše díla jsou vysoce ceněna, mluví se o nich. Přirozeně jsem tedy našla mnoho charakteristik a popisů vaší hudby. Jak byste ji sama popsala? To je velmi těžká otázka. Svoji hudbu jsem se pokoušela popsat mnohokrát a myslím, že je to hudba, která se snaží sdělit něco, co tady ještě není a sdělit to co nejrealističtěji. Proto – aby to „něco“ nového získala – pak používá a spojuje všechny naše vnímací mechanismy: sluch, srdce, myšlení.
Byly to nějaké momenty nebo situace, které vaši hudební osobnost takto formovaly? Nemyslím si, že to byly momenty. Myslím, že je to spíše podstata mé osobnosti. Něco, co pociťuji jako téměř vrozené. A je to jistý druh existenciální potřeby. Jistě bylo mnoho momentů, jež mě formovaly, ale obecně je to právě tato potřeba.
Jste z multikulturního prostředí, máte rusko-polské kořeny, vyrostla jste v Izraeli. Je tím vaše hudba ovlivněna? Vždy má smysl přemýšlet nad tím, odkud člověk pochází a také to, jak s tím naloží a kam směruje: mezi tím je pořád dialog. Pokud jde o mě, jsem z druhé generace po holokaustu. To samozřejmě v mojí tvorbě sehrálo velkou roli. Možná jsem se s tím skrze mou hudbu vyrovnala, možná je to pořád aktuální, ale v jistém smyslu cítím, že jsem se již přes tuto část své osobnosti a psychiky dostala.
Má v dnešní době globalizace ještě smysl mluvit o nějakých národních hudebních specifikách? Řeknu vám vtipnou historku. Já sama jsem se nikdy neucházela o podporu žádné ambasády. Stalo se to pouze jednou, a to bez mého vědomí. Když jsem však byla pozvána na jeden festival v Rusku, pořadatel podporu potřeboval. Obrátili se proto na izraelskou ambasádu. A tam jim řekli: „Chaya Czernowin? Jasně, známe ji. Ale víte, už v Izraeli nežije, je v Americe, její hudba se hraje v Evropě, my už ji jako izraelskou skladatelku tolik nevnímáme.“ V pořádku. Pořadatel to teda zkusil na americké ambasádě. Jejich odpověď byla stejná! Upřímně, brala jsem to jako kompliment. Nejsem nacionální skladatelka, je pro mě zcela v pořádku, když mě velvyslanectví nepodpoří. Doufám, že moje hudba hranice přesahuje.
Když jsem poslouchala vaše díla a procházela partitury, byla pro mě výrazná jednak detailní práce se zvukem a časem, jednak přirozenost plynutí vaší hudby, její neuchopitelná atmosféra – jednoduše fakt, že není pouhým konstruktem. Je pro vás komponování spíš racionální, nebo intuitivní záležitost? Skladatelé obecně – i já sama – často dostávají otázku: je to intuice nebo rozum, je to analýza nebo iracionální proces? A já vždy odpovídám: intuice je analýza na steroidech. Moje myšlení není pouze racionální, vyvinula jsem si i jeho iracionální stránku, je to rozbor s intuitivní touhou po objevování. A při objevování se všechny ty věci – racionální a iracionální, intuice a analýza – spojují v jednu sílu. Zkoumání, nacházení. Tvůrce je vlastně detektiv. A používá detektiv, nebo detektivka, spíš rozum, nebo intuici? Pracuje s obojím; a pokud ne, je to velmi špatný detektiv.
A váš vztah k posluchačům? Přemýšlíte o tom, jak na ně vaše dílo zapůsobí, nebo je to spíš o vašem vyjádření, postoji, k jehož porozumění si posluchač má najít vlastní cestu? To se oproti minulosti změnilo, a časem se to pravděpodobně opět změní. Třeba v devadesátých letech jsem byla překvapená, když posluchači mou hudbu přijali. Říkala jsem si: opravdu rozumíte, o čem mluvím? Pravděpodobně ne! (smích). Teď mám ale pocit, že vyprávím, komunikuji. Ano, na povrchu jsem velmi zvědavá na to, co lidi řeknou, ale hluboko uvnitř vím, že o tom to není. Je důležité předat to, co předat mám a rozumět tomu, že to někomu předávám. Není to tak, že bych změnila to, co chci říct, ale mám již pocit, že komunikace je součástí mojí práce.
V jednom z vašich rozhovorů mě zaujala myšlenka, že název díla vnímáte jako semínko. Je pro vás název skutečně tak důležitý? Jaká je jeho role v celém kompozičním procesu? Jsem v situaci, kdy plánuji řadu let dopředu. Když s prací na díle pokročím do té míry, že má název, působí tento název jak magnet. Začne k sobě přitahovat určité myšlenky, nápady. Jméno můžete využít jako udici, na kterou tyto nápady lovíte. Jasně, později lze to jméno změnit. Ale mít něco, odkud můžete začít, odkud může dílo růst, je nesmírně užitečné.
Vaše dílo zahrnuje jak komorní hudbu, tak opery, pracujete s nevšedními nástrojovými kombinacemi, napsala jste i elektroakustické kusy, dokonce přímo ve spolupráci s IRCAM – působí to na mě tedy velmi rozmanitě. Souvisí vaše rozhodnutí pro jistý hudební druh nebo žánr s tím, jaké myšlenky chcete vyjádřit? Jednoznačně. Žánr má velký vliv na to, jak o díle přemýšlím. Každá skladba je svým způsobem vesmír – může to být mikrokosmos, maličký vesmír mravence, nebo to může být celé město, celý rok v životě jednoho města – a to je opera.
A jaký vliv mají interpreti? Mnoho z vašich děl vzniklo pro konkrétní soubor (Ensemble NIKEL, Jack Quartet atd.), v čem vidíte výhody takové spolupráce? Když píšu pro konkrétní seskupení, pro hudebníky, které znám, můžu se opravdu přiblížit k jejich osobnostem. To se promítá do mé hudby a ovlivňuje ji to vědomě i podvědomě.
Pojďme teď k operní hudbě, v této oblasti jste často řazena k nejvýraznějším autorům dneška. Je opera vaším nejzamilovanějším žánrem, na který se opravdu soustředíte nejvíc, nebo váš úspěch souvisí i s dalšími faktory: přece jen je to velký žánr, snad ještě pořád spojen s jistou dávkou prestiže… Když napíšete operu, dostává se vám opravdu hodně pozornosti, jste na očích. Psaní opery vnímám jako velmi specifickou záležitost, je to jako ponořit se do oceánu. Souvisí to i s předešlou otázkou, jestli se něco mění v závislosti na žánru. Je rozdíl, jestli se koupete v malém jezírku, nebo plavete v moři. Během psaní opery v tom moři velmi dlouhou dobu žijete, jste pod vodou, s rybami… (úsměv). S velmi zvláštními rybami, které Vás mohou sníst zaživa! (smích). Opera jako žánr je vlastně v ostrém kontrastu s tím, jaká jsem: všechny ty bombastické opery, tradice umělé dramatičnosti… Práce na opeře je pro mě tudíž náročná a beru ji jako výzvu. Proto ji miluji.
Máte tedy při psaní opery silnější pocit zodpovědnosti? Rozhodně ano. Abych řekla pravdu, občas mám dokonce pocit, že je to nemorální. Celková produkce opery si vyžaduje tolik peněz. Peněz, které by mohly nakrmit mnoho hladových lidí, ale… Je to potrava pro duši, která je také hladová. To mi dává pocit, že to dělám oprávněně, ale zodpovědnost určitě pociťuji. A nikdy to nedělám lehkovážně.
Na podzim bude mít premiéru vaše nová opera Heart Chamber, napsaná pro Deutsche Oper v Berlíně. Co byste o tomto díle řekla? Je to velmi osobité, a také moje nejtroufalejší dílo, je to velmi, velmi riskantní. Chtěla jsem ho napsat už řadu let, spojuje v sobě vše, co jsem se naučila na svých třech předchozích operách. K Heart Chamber jsem navíc napsala i libreto, což je poprvé, co jsem něco takového udělala. Je to opera o lásce, ale z hlediska, ze kterého ještě moc prozkoumána není: z hlediska vnitřního dramatu jednotlivce. Je to velmi křehká opera, není to žádný uchopitelný příběh. Týká se toho, co je potřeba k tomu, aby se dva lidi spojili – co to obnáší psychicky, fyzicky, a co to obnáší zejména dnes, když chce každý být schopen nezávislosti: ať už osobní nebo například finanční. Jenže jak můžeme být nezávislí, a zároveň propojeni? Jak lze být zcela loajální sám k sobě, a zároveň naprosto otevřený k jiné osobě? Pak je zde rozebírána například i sociologická rovina, konflikt partnerů se společenským očekáváním, tlakem na uzavření manželství, založení rodiny. Doufám, že opera sděluje riziko, vzrušení, ale také zvláštnost toho, co všichni zažíváme.
V srpnu se zúčastníte letošních Ostravských dnů. Jak se orientujete v české hudbě? Bylo mi velkým potěšením sedět v porotě Skladatelské soutěže České filharmonie. Znám tedy celkem dobře například Miroslava Srnku, v porotě jsme seděli společně, velmi si ho vážím. Díky soutěži jsem pak slyšela několik mladých autorů české scény, úroveň jsem tehdy shledala dost vysokou.
V Ostravě budete lektorkou v rámci Institutu nové a experimentální hudby. Vaše pedagogická praxe zahrnuje školy jako Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni, Harvard, nebo University of California. Jaká jste učitelka? Jsem dobrá v individuálním přístupu ke svým studentům, v přiblížení se jejich umělecké osobnosti. Myslím, že právě proto je mezi mnou a mými studenty silný vztah. Každé dveře otevírá jiný klíč a já se se studenty pohybuji v jejich vlastním vesmíru. Chci zjistit, jací jsou, co chtějí dělat. Nezávisle na jejich stylu se snažím co nejlépe jim pomoct živit a vyvíjet jejich vize.
Jaká je podle Vašeho názoru role umělce v dnešní společnosti? Myslím, že každý „druh“ je potřebný. My, skladatelé nové hudby, jsme ohrožený druh, ale měli bychom nadále existovat. Podílíme se na rozšiřování, prohlubování vnímaní a vědomí světa. To, co děláme, přitom není o tom, kolik lidí z toho skutečně bude mít užitek. Věřím, že už pokud to hluboce zasáhne co jen jednoho člověka, jedná se o přínosný počin. Je důležité, aby varovný hlas umělců existoval. Svět se moc na pozoru nemá, obzvlášť ne teď.
Co tím máte na mysli? Představte si kyvadlo. Myslím, že svět je teď jako kyvadlo směrující nazpátek. Jsem optimistka a věřím, že se vrátí zpátky na příznivější místo, ale zrovna teď nabral zpětný chod. Se všemi populisty, krajně nacionalistickými hnutími, fanatismem národovců, jež způsobují příšerné věci. Tato situace je všude, pohlédněme na USA, Izrael, Maďarsko, Spojené království… Opravdu to není radostná doba. Ale nemyslím, že to tak zůstane.
Měli by umělci takové situace reflektovat? Měli by reflektovat politiku? Jsem přesvědčena, že v umění každého opravdového umělce to již reflektováno je. Už jen fakt, že je někdo opravdovým umělcem, je faktorem, který ho staví do specifické politické situace, protože opravdový umělec nevnímá věci jako všichni ostatní. Zpívá svou vlastní píseň, kvůli které je v situaci individuální reflexe – a to je politická pozice. Může být přímější nebo méně přímý, může zastávat různé názory, ale každopádně bude reflektovat něco, co být reflektováno má.
Jak se díváte na situaci žen v muzice? Je už dostatečně příznivá? Vůbec ne, vůbec ne dost. Ale řekněme, že ve srovnání se situací dvacet let zpátky se to posunuje. Hýbe se to rychlostí hlemýždě, ale hýbe. A za dalších dvacet let… Znám tuto generaci, jelikož všude učím, a vím, že to přichází. Vím, že mnoho z nejlepších skladatelů současnosti jsou ženy. Toto poznání se bude vyvíjet pomalu, ale časem se to stane celkem přirozeným. Zkrátka se bez toho dál nepohneme. A děje se to, jednoznačně se to děje.
Nemá toto hnutí občas vedlejší efekt, že se lidi spíš soustředí na to, že se jedná o skladatelku-ženu než o to, že mají před sebou skvělou autorku? To je různé. Co se týká mě, vždy, dokonce i když jsem byla mladší, mě lidé vnímali prostě jako skladatelku, ne jako skladatelku-ženu. Nechci, aby se mě někdo ptal na to, jaké mám jako komponující žena problémy – chci, aby se ptal na mou hudbu. Myslím však, že právě teď nastává v celém našem žánru revoluce. V minulosti se pojmem „skladatel“ myslel muž bílé pleti – a to se mění. Takže, pokud si mají lidé tuto revoluci uvědomovat, je přirozené mluvit o „ženských skladatelkách“. Buďme tedy shovívaví… ale ne na dlouho!
Je něco, co považujete za smysl své kariéry, něco, co máte pořád na paměti, Váš důvod, proč komponujete? Není lehké to shrnout slovy. Ale ano, jistě, mám něco takového, a věděla jsem o tom již před mnoha lety. Když jsem se hlásila na univerzity, v Americe musíte napsat jakýsi motivační dopis a když jsem tento list nedávno četla, říkala jsem si: páni, to pořád platí! Je to opravdu o dívání se dovnitř, o reflektování, schopnosti vidět víc toho, co se v lidském vnitru děje. Mentálně, psychicky, fyzicky. Můj pohled je obrácen dovnitř.
