Když jsme konečně našli oběma vyhovující termín pro náš rozhovor, který se uskutečnil v malém městečku na severovýchodě Anglie King's Lynn, kde měl tehdy zkoušku s večerním koncertem, ještě jednou mi připomněl, abych nezapomněla na Rusalku, která je jeho „srdcovou“ záležitostí. To jsem samozřejmě ráda splnila a nezůstali jsme jenom při Dvořákovi.Je všeobecně známo, že opera je vaší velkou láskou… Moc rád pracuji se zpěváky i s orchestry a miluji divadlo. Když tedy dáte tyto tři věci dohromady, tak je to dobrý začátek. Zejména když pracuji na nové produkci, mám šest nebo sedm týdnů na zkoušky, a tak se skutečně mohu soustředit na jednu věc, což mi velice vyhovuje. Když se produkce ještě k tomu ubírá správným směrem, tak není nic nad tento pocit. Ovšem, když to nejde dobře, může to být i zdrcující. Celkově jsou ale moje zkušenosti spíše pozitivního charakteru. Také mám velice rád pocit, když pracuji v týmu, i elán všech zúčastněných. Často také vyjádřím své návrhy ohledně scény, stejně tak jako režisér řekne své poznámky k hudební prezentaci a potom se to snažíme včlenit do jednoho celku. Takže je to pro mě určitým způsobem dokonalý zážitek.
Co po opeře upřednostňujete – dirigování komorních, symfonických orchestrů, nebo sbory? Momentálně diriguji vše. Nemám moc rád takovéto nálepky. Když jsem začal, byl jsem nazýván barokním specialistou, poté specialistou na soudobou hudbu, protože jsme se City of London Sinfonia [dále jen CLS – pozn. VP] dělali v osmdesátých letech hodně cyklů soudobé hudby. Pak jsem dostal práci jako sbormistr s London Symphony Choir, takže jsem dostal nálepku „sborový dirigent“… V první řadě jsem hudebník a hudbu miluji. Ne úplně celou, ale když cítím, že je mi něco sympatické, tak se k tomu chci hned dostat. Zbožňuji práci se CLS, London Symphony Orchestra [dále jen LSO – pozn. VP] a s BBC National Orchestra of Wales [dále jen BBC NOW – pozn. VP]. Pak již záleží jenom na repertoáru.
Jste také označován jako specialista na anglickou hudbu. To je ta poslední nálepka. Ale na tu jsem celkem pyšný, protože anglickou hudbu mám velice rád a věřím, že k ní mám co říci. Je to pro mě velice přirozené. Nedivím se tomu, že mi to jde.
Co vás na tomto repertoáru nejvíce přitahuje? To je těžké zevšeobecnit. Kritici chválili mého Brittena, Tippeta, Vaughana Williamse, a to jsou tři zcela odlišní skladatelé. Myslím si, že jsem spíše fanatik anglického jazyka. Například Britten byl určitě největší mistr ve zhudebnění anglického jazyka po Purcellovi. V Elgarovi slyším vzestup a zmizení melodiky anglického jazyka, podobně jako je například holandština poměrně plochá. Anglie je kopcovitá, aspoň její západní část, kde Elgar bydlel, a jako by se i intonace našeho jazyka měnila podle tohoto obrazu. Myslím si, že právě odtud pochází ten skok v melodice angličtiny, tvoří to součást mého já. Je tu ale ještě jeden faktor, můj tatínek byl farářem, a tak jsem přirozeně nejdříve začal s dirigováním kostelních sborů a – jak jinak – byla to především anglická hudba. Myslím si, že určitým způsobem je to moje dědictví.
Hraje v tom nějakou roli i národní element? Ne, nejsem nacionalista. Ostatně jak bych mohl být, když mojí láskou je Amerika a Austrálie? Například se mi moc líbila i Praha. Myslím si, že je to jenom část mého make-upu.
Kdo je vám nejbližší z anglických soudobých skladatelů? Jsem poněkud eklektický. Premiéroval jsem velké množství skladeb od Sira Johna Tavenera, složité kompozice od Nigela Osborna, Colina Matthewse, kterému jsem úplně oddán, i například Petera Maxwella Daviese.
Znáte Dvořákovy, Janáčkovy skladby a také dílo Bohuslava Martinů. Co by bylo podle vás z anglické hudby nejatraktivnější na poslech pro českého posluchače? V Praze jsem dirigoval Dream of Gerontius a to je skladba, která vás nepustí. Myslíte, čím by bylo nejlépe začít? Je to těžká otázka, protože je mnoho věcí, které by byly vhodné. Myslím, že z opery bych určitě doporučil Brittenova Billyho Budda. Z koncertního repertoáru například symfonie Vaughana Williamse jsou dnes již řazeny do světového dědictví, například Londýnská symfonie má co říci každému posluchači. U Vaughana Williamse můžete slyšet tudorovskou tradici, skladatele jako Edward Gibbons nebo William Byrd. Když vezmu do úvahy takovou Tallis Fantasia od Vaughana Williamse, to je vlastně odpověď na vaši otázku. Je to skladba, která se dobře poslouchá. Budete v ní slyšet modální harmonie, které jsou velice anglické, jako paralelní kvinty a podobně. Williams byl nesmírně inspirován érou královny Alžběty. Pro Brittena to byl více Purcell, v jeho hudbě můžete slyšet řadu jednotlivostí z Purcella.
Máte mezi českými skladateli svého oblíbence? Dvořáka. Již dlouho diriguji Novosvětskou , ale v roce 1993 mi římská opera nabídla dirigovat Rusalku , kterou jsem tenkrát ještě dobře neznal. Předtím jsem ji viděl jednou nebo dvakrát v Anglické národní opeře, a byla to pro mě obrovská zkušenost. Myslím, že je dokonce mou nejoblíbenější operou vůbec. Má nesmírný šarm a je hluboce jímavá.
Dvořák byl často kritizován pro málo dramatické vypracování Rusalky, která se však navzdory tomu stala jeho nejvíce uváděnou operou. Co si myslíte o tomto problému? Funguje to fantasticky. Myslím, že je jenom třeba naslouchat hudbě. Ta mluví za vše. Je velice zřetelné, že Dvořák byl tehdy ovlivněn Wagnerem, takže použil mnoho leitmotivů i řadu překrásných harmonií. Myslím, že produkce Davida Pountneyho v Anglické národní opeře byla jednou z nejlepších, jaké kdy udělal. Těžko si někdo o ní může myslet, že není dramaticky bohatá, myslím, že se tam stále něco děje a že je nesmírně živá.
Potkali jste se při studiu Rusalky s nějakými závažnými problémy? Nedokážu to říci. Myslím, že hudba cizí kněžny a prince byla poměrně náročná. V roce 1993 jsem měl velmi vážnou operaci a na dva měsíce jsem zrušil všechny koncerty, ale byl jsem odhodlán nezrušit Rusalku. Takže mým prvním závazkem po uzdravení byla právě tato opera. Pamatuji si ta odpoledne, kdy jsem byl nemocný a měl jsem zakázáno dirigovat, ale tajně jsem se učil Rusalku. Měl jsem tehdy velké štěstí, protože opera v Římě nemá právě nejlepší organizaci práce a práce jak na scéně, tak i s celou incesnací se zpozdily. Jejich intendant dokonce uvažoval o zrušení představení, ale přece jen mi zavolal, abych přijel na zkoušky. Na místě jsem zjistil, že nic není v pořádku, například ani pěvci nebyli obsazeni. Nakonec se jim podařilo pronajmout si už vzpomenutou inscenaci Anglické národní opery. Před tím jsem ještě nikdy nedirigoval velkou operu v Anglické národní opeře, a když mě viděli při práci, pozvali mě tam také dirigovat. Takže tato produkce také odstartovala mojí kariéru v Národní opeře. Viděl mě i Gian Carlo Menotti a nabídl mi funkci hlavního dirigenta na jeho festivalu v italském Spoletu. Rusalka tedy pro mě obsahuje mnohé šťastné asociace.
Znáte některé z minulých nebo současných českých dirigentů? Několikrát jsem se setkal v Liverpoolu s Liborem Peškem a samozřejmě se znám s Charlesem Mackerrasem, který je jakýmsi honorárním Čechem.
Co si myslíte o celé plejádě skvěle připravených skandinávských, zejména finských dirigentů, kteří začínají dominovat na britských scénách? Myslím, že talent musí prorazit. Také tam ale musí být i vynikající učitel. Abych odpověděl na vaši otázku, neznepokojuji se nad ničím jiným, jenom nad tím, co chci dělat já.
Vyrostl jste na tradici zejména britských orchestrů. V čem se zásadně odlišují britská a kontinentální tělesa? Britské orchestry jsou nesmírně rychlé v hře z listu, protože si většina z nich nemůže dovolit tolik zkoušek jako na kontinentu. To jistě platí i o amerických orchestrech, které hrají z listu dokonce i na koncertech.
Kolik tedy máte obyčejně zkoušek? Záleží na programu, ale když do toho zahrnu generální zkoušku, je to pět až sedm s BBC NOW, se kterým si mohu dovolit luxusnější rozvrh, a dvě tři se CLS.
Mohli byste porovnat sezónu London Symphony Orchestra s názvem Bohemian Spring (České jaro, jaro 2001, Barbican Centre, Londýn) s vaší vlastní sezónou ve Walesu nazvanou Bohemian Journey (Česká cesta, říjen 2001 – duben 2002)? V sezóně LSO byla jádrem česká hudba jako taková. Cílem České koncertní sezóny v Cardiffu a také v celém Walesu, mimochodem mé první sezóny s orchestrem BBC NOW, bylo hlavně předvést hlavní symfonický repertoár. Tehdy jsem již znal 4. a 5. symfonii od Dvořáka a moc se mi líbily. Zjistil jsem, že od 60. let tu pravděpodobně nezazněl kompletní cyklus Dvořákových symfonií. Takže moje sezóna je odlišná, neboť se skládá z kompletního cyklu Dvořákových symfonií a vše ostatní jsme museli přizpůsobit právě jim. Nejsou to jenom různé kompozice českých autorů, ale je to jakási Dvořákova cesta. Já i David Murray, ředitel BBC NOW, jsme měli seznam skladeb, které jsme chtěli zahrnout do programu, a poté to byla již jenom otázka toho, jestli je délka konkrétní kompozice správná nebo ne. Mimochodem velice lituji toho, že jsem do programu nemohl zařadit Dvojkoncert od Martinů, ale i tak jsme byli dost odvážní.
V Británii je obecně znám fakt, že program mnohých orchestrů by vypadal jinak, kdyby měly dostatek financí, neboť příjem z pokladen pokryje maximálně jenom 20-25% nákladů na koncert. Kdyby jste měli ideální finanční situaci, jak by vypadal váš program? Nic bych nezměnil, je to přesně to, co jsme chtěli dělat.
Vaše „dítě“ CLS je vysoce respektována pro průkopnictví ve výchovné práci s nejrůznějšími, často dokonce problémovými komunitami. Také BBC NOW je v této oblasti hodně iniciativní. Jak důležité jsou takové snahy pro přední profesionální tělesa v dnešní obtížné situaci? Jedná se tu hlavně o dvě věci: jednak obohatit životy lidí, kterým jsou projekty určeny (například školy a domovy pro staré nebo nemocné lidi), jednak to vše nějakým způsobem přetransformovat, aby se stali součástí každodenního života orchestru. Bohužel se to ale nestává často. Lidé jsou projekty nesmírně nadšeni, ale na to, aby se zúčastnění stali regulérními koncertními návštěvníky je to málo. Takovéto vzdělávací projekty nejsou vytvořeny v duchu normálních koncertů, jsou ve své podstatě úplně jiné, často plné improvizace. Projekty jsou nesmírně důležité pro samotné hráče. Během nich se totiž mohou hudebně vyjádřit, a to mnohem víc než jenom sedět v sekci a dělat pouze to, co jim řekne dirigent. Pro hráče je bezpochyby výborné, když cítí, že jsou sami učiteli, že nedělají jenom to, co jim řekne někdo jako já.
Měla jsem možnost nahlédnout do vašeho koncertního plánu, který je úplně zaplněný koncerty, zkouškami a nahráváním. Máte vůbec volno, jak takový nápor zvládáte a kdy studujete? Nevím kolik dělám ročně koncertů. Co se týká studia nových skladeb, protože jsem na scéně již dlouho, mám vybudován velký repertoár. Na vzpomínanou sérii koncertů české hudby jsem se ale musel připravovat mnohem více, protože jsem většinu skladeb dirigoval poprvé. Všechno včetně času na studium si plánuji v mém osobním diáři. Například dnes jsem se chtěl ještě naposledy podívat na Humperdinckovu Perníkovou chaloupku , a tak jsem s tím začal hned ráno tady v hotelu, kde mě nikdo nemůže najít. Tahle práce není lehká, ale mám ji moc rád. Po fyzické stránce je to svým způsobem určitý životní styl. Odráží se v tom i osobní život, protože člověk se daleko nedostane, když není šťasten v privátním životě. Cítím se hluboce svázán s Pamelou [mezzosopranistka Pamela Helen Stephen, manželka – pozn. VP] a mou rodinou a snažíme se být spolu co nejvíce. Pamela má moji práci ráda a obrovsky mě v tom podporuje. V této sezóně jsem kvůli českému repertoáru pracoval příliš mnoho a už cítím, že potřebuji mít nějaký čas volno.
V minulém roce se vaše rodina rozrostla o dcerku Abigail… A dvakrát jsem se stěhoval. Ale všechno včetně volného času si organizuji. Pamelu vždy znovu překvapí, když po šestihodinové zkoušce s orchestrem přijdu domů, navečeřím se s rodinou a poté jdu do své pracovny a studuji další čtyři hodiny. Překvapuje ji to, protože ona tvrdí, že může dělat jen tu věc, na kterou právě myslí. Já to naopak považuji za něco osvěžujícího.
Máte nějakou zvláštní metodu pro nastudování nové skladby? Myslím, že mám na to poměrně dobrou „formuli“. Není to však kopírování nahrávek, protože tak se to nikdo nenaučí. Než začnu, často si poslechnu jednou nějakou nahrávku a potom ji odložím. Mám absolutní sluch, takže když se dívám do partitury, tak to současně slyším, což je obrovská výhoda. Poté se na partituru podívám jak vertikálně, tak i horizontálně a snažím se prostudovat každou osnovu individuálně, abych zjistil, jaké problémy obsahuje pro hráče nebo zpěváka. Pak se seznámím se strukturou skladby. Snažím se také něco si o skladbě přečíst.
Máte na svém kontě již více než 250 desek. Hráči o vás říkají, že ve studiu pracujete nesmírně rychle a účinně. Jaké je tedy vaše studiové tajemství? Nahrávání je jakýmsi doplňkem zkoušek. Můj „mentor“ Colin Davis, kterého jsem potkal, když jsem se stal sbormistrem London Symphony Choir, byl ke mně svého času nesmírně štědrý. Právě on říkával: „Dirigování je 20% hudba a 80% lidi!“ A měl pravdu. Ve studiu, i když nahrávání jedné sekvence trvá jakkoliv dlouho, může producent použít vždy jenom jednu verzi. Je to otázka velice důkladného zkoušení a také psychické práce s lidmi, tak aby měli pocit skutečného koncertu. S Chandosem nahráváme velmi dlouhé úseky, takže jak jsem již řekl, jde nám spíše o pocit koncertní atmosféry, než abychom to dělali takt po taktu. Jinak hráči necítí architektoniku konkrétního díla. Existuje nepopsatelný moment, kdy každý ví, že toto je ten konečný a správný pokus. Protože jsem nahrál mnoho desek, vyvinul jsem si velice dobrou paměť. Jedna z úžasných věcí na nahrávání je, že si to můžete poté poslechnout. Zvlášť zpěváci se na tom mnohé naučí. Někdy si myslí, že udělali něco, co je fajn, pak si to zpětně poslechnou a zní to úplně jinak. Co se týká mě, někdy jsem si myslel, že to bylo příliš pomalé a když si to poslechnu, zjistím, že to bylo spíše příliš rychlé. Hráči jsou překvapeni, když jim řeknu, že včera třetí takt po písmeni K nebyl dobrý. Vlastně mám určitý registrační mozek… Samozřejmě s Chandosem dělám vždy se stejným týmem. Již předem víme, co hledáme, aniž bychom o tom mluvili. Jejich pozitivem je hlavně to, že jsou nesmírně trpěliví. Ví, že nejlepší je nechat mě to prostě dělat. Samozřejmě že mi poradí, když něco není v pořádku. Myslím, že na Chandosu je nejlepší jejich zvuk, protože je úplně přirozený. Vím, že co slyším při nahrávání, je to, co uslyším i na nahrávce. Někdy tento tým pracuje pro jiné společnosti a já žasnu nad tím, jak jiná je zvuková kvalita nahrávek.
Chtěl byste nahrát více české hudby, například další desku Martinů? Proč ne, Martinů je velký skladatel.
BBC orchestry jsou bohužel známé svým zjevným nepřátelstvím k většině svých statutárních dirigentů. Asi před patnácti lety jsem se rozhodl, že budu vždy jen sám sebou. Některým lidem to vyhovuje, jiným se to nelíbí. Když ale máte na starosti orchestr s více než devadesáti hráči, ani by nebylo v pořádku, kdyby vás měl každý rád. Nedělali byste dobře svou práci. Takže si myslím, že si natolik věřím, že mě to jednoduše netrápí, a proto můžu být sám sebou. V minulosti hráči respektovali přehnaně autoritativní dirigenty, teď je to jiné. Jde spíše o spolupráci. Hráči však také chtějí mít pocit vedení. Dirigent musí proto najít tu správnou rovnováhu. Jde o to, o něčem je přesvědčit, aniž by si to uvědomili.
Jak to tedy děláte? Myslím, že toho dociluji svou osobností. Jsem velice náladový, ale to je znát jenom zřídkakdy. Miluji to, co dělám. Hráči to vidí a myslí si o mně, že jsem nevyléčitelný nadšenec. (smích) Také si myslí, že jsem docela dobrý profesionál. V CLS stejně jako v BBC NOW byla vždy dobrá atmosféra. Je však pravda, že orchestry BBC, Halle, Liverpool Orchestra a Bournemouth Symphony mají stálý měsíční příjem, což má na rozdíl od orchestrů zaměstnávající hráče „na volné noze“ na mentalitu úplně jiný vliv. Protože když například City of London Sinfonia, která podobně jako LSO platí hráče od hodiny, dostane nahrávací kontrakt, tak jsou všichni hráči nesmírně nadšeni, protože mají možnost si velmi slušně vydělat, a když je to výborné i po hudební stránce, tak potom je to celé skvělé. A v CLS hráči rozhodně nejsou ostýchaví vyjádřit svůj entuziasmus, což je na tomto tělese báječné. Myslím, že i BBC NOW má dobrou atmosféru, ale někteří hráči si neustále stěžují, že musejí pracovat večer nebo o víkendech. Když jste však profesionálním hudebníkem, je to součást této profese. Samozřejmě když to jde, mělo by se hráčům vyjít vstříc.
RICHARD HICKOX
– 1948 – narodil se v městečku Stokenchurch nedaleko Londýna jako syn vikáře a učitelky hudby – 1964 – poprvé diriguje sbor v kostele svého otce – 1966/67 – studium dirigování na Royal Academy of Music – 1968 – stipendium, varhaník v Queen's College, Cambridge – 1971 – první profesionální debut a založení komorního orchestru City of London Sinfonia – 1982/90 – umělecký vedoucí Northern Sinfonia, poté ve funkci „Dirigent Emeritus“ – 1985 – hostující dirigent London Symphony Orchestra – 1985 – poprvé hostuje v Opera North, Scottish Opera, Royal Opera House a English National Opera a také u předních světových orchestrů – 1998/2001 – šéfdirigent Spoleto Festivalu Giana Carla Menottiho, Itálie – 1991 – spoluzakladatel sboru a orchestru dobových nástrojů Collegium Musicum '90 – 1997 – oslava sté desky u firmy Chandos (exkluzivní kontrakt) – 2000 – světová premiéra Fall & Resurrection od Johna Tavenera v katedrále Svatého Pavla v Londýně – 2001 – narození dcery Abigail (druhá manželka mezzosopranistka Pamela Helen Stephen). Kromě dcery má Richard dva syny – Toma (19) z prvního manželství a Adama (4) – 2001 – první sezóna ve funkci šéfdirigenta BBC National Orchestra of Wales a Gramophone Award – 2002 – hostující dirigent Bavorského rozhlasového orchestru.
