Jedním z dramaturgických vrcholů probíhající sezony Filharmonie Brno bude bezpochyby dvojice koncertů 28. a 29. listopadu na domácí půdě a posléze v prosinci ve vídeňském Musikvereinu, kdy orchestr se svým šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem nabídne posluchačům hudbu Ericha Wolfganga Korngolda, Josefa Bohuslava Foerstera a Gustava Mahlera, a to společně s Českým filharmonickým sborem Brno a sólisty v čele s izraelskou sopranistkou Chen Reiss.
Podívejme se hned na program, který uvedete v Brně a ve Vídni. A začněme Korngoldem, jeho raným dílem Sechs Einfache Lieder. Jak se v něm cítíte?
S orchestrem jsem ho zpívala poprvé letos v květnu, bylo to s Rotterdamskou filharmonií a dirigentem Bertie Baigentem. Je to dílo plné fantazie, dílo, které podněcuje imaginaci. Každá z těch písní je jiná, navozuje úplně jinou atmosféru. Letos je Korngold v mém uměleckém životě velmi přítomný, třeba právě teď nahrávám Korngoldovy písně na Shakespearovy texty. Pořád více si myslím, že jako skladatel klasické hudby je podceňován. Všichni samozřejmě znají jeho hudbu k hollywoodským filmům. Ale pro mě je Korngold opravdu objevem, hlavně jeho raná díla, která napsal před odchodem do Spojených států. Sechs Einfache Lieder mají velmi nízké opusové číslo, devět. Zázračné dítě, génius. Začal je psát jako čtrnáctiletý v roce 1911, tedy v roce, kdy zemřel Mahler. Samozřejmě se znali, Mahler se o jeho talentu vyjádřil velmi pochvalně, stejně jako Alexander von Zemlinsky a Richard Strauss. Vyzdvihovali vyzrálost jeho kompozic. Mám ráda smyslnost těch písní a také „klangwelt“, způsob, jak zvukem vytváří atmosféru. Stačí pár taktů a opravdu můžete mít pocit, že se nacházíte v zahradě ponořené do noci. Stejně dobře dokáže vystihnout vnitřní svět svých postav nebo jeho zrcadlení v přírodních živlech. Jak je vůbec možné, že tak mladý člověk měl tak vyzrálou schopnost vyjádřit touhu, lásku, city, vnitřní svět?
Zmiňujete touhu. Je to téma, které ty čtyři písně, jež z celého cyklu zazpíváte, vystihuje nejvíce?
Nejspíš ano, vždyť touha, a také fyzická touha, už patří k životu dospívajícího mladíka. Písně začal psát v roce 1911 a cyklus byl dokončený v roce 1916. A i na tak krátké ploše můžeme sledovat jeho skladatelské i osobnostní zrání. Nakonec, věk mezi čtrnáctým a devatenáctým rokem je velmi důležitá etapa života každého člověka.
Jaké máte pocity z uvedení v Rotterdamu?
Ty nejlepší, Korngold se uváděl s díly od Mozarta, Bacha a Berga a moje vystoupení nebylo ryze koncertní, ale spíše poloscénické. Nicméně koncert v Brně nebude o nic ochuzen, protože Korngoldova hudba je opravdu plná barev, rozmanitá a povznášející. Z mých zkušeností je to hudba velmi přístupná. Nakonec v období, kdy ve Vídni komponoval, nevznikala pouze hudba posluchačsky zas až tak vstřícná. Naproti tomu Korngold vycházel z tradice romantismu stejně jako Mahler a Vídeňané měli tuto hudbu rádi, což by jednak mohlo platit i pro obyvatele Brna v témže období… není to politicky nekorektní?
Vůbec ne, české země byly v roce 1916 pořád součástí monarchie a Vídeň si musela být s Brnem kulturně velmi blízká…
… a jednak byla ovlivněna mnohými inovacemi v oblasti hudebního jazyka nebo harmonie. Bylo zcela běžné, že na programu koncertu byl jak Mahler, tak Korngold. Ta hudba má nakonec podobné kořeny, jako mám i já. Narodila jsem se sice v Izraeli, ale mám maďarské předky. Vídeň je můj svět, moje babička smažila řízky a palačinky, typicky vídeňská jídla. Ve Vídni se cítím jako doma a za svůj svět považuji i Prahu. Brno jsem zatím nenavštívila, a o to víc se tam těším.
Sechs Einfache Lieder byly původně napsány pro klavír, měla jste možnost je zpívat v této verzi?
Ano, to ano. A miluji je zpívat s klavírem. Dává to tolik svobody. S dirigentem Dennisem Russellem Daviesem jsem už zpívala Mahlerovy a Schreckerovy písně, a i díky tomu, že je sám klavíristou, vím, že mi tuto svobodu a flexibilitu umožní i v provedení s orchestrem. Nakonec autorem orchestrace je samotný Korngold. Nahrála jsem od Korngolda Songs of the Clown, op. 29 a momentálně nahrávám Four Shakespeare Songs, op. 31 a i po těchto zkušenostech jsem přesvědčena, že tato hudba by měla být hraná s jistou mírou volnosti, řekla bych až jazzově. I díky předchozím spolupracím si myslím, že k této svobodě se dostaneme i s Dennisem.
Dotkla jste se nesmírně zajímavého tématu. Na zmiňované nahrávce Deutsche Grammophon z loňského roku Der ferne Klang…, která obsahuje Zwei Lyrische Gesänge Franze Schreckera na básně Walta Whitmana, je jasné, že když orchestr pod vedením Christopha Eschenbacha opravdu doprovází a neprosazuje se na úkor vokálního sóla, výsledek je fantastický. Třeba v Praze nejsme vždy svědky vyvážené rovnováhy mezi zvukem orchestru a sólovým hlasem. Jak budete dirigentovi Daviesovi argumentovat, že nemůžete s orchestrem soutěžit, ale že orchestr má hlas doprovázet?
S orchestrem se nedá soutěžit. Ani bych neřekla, že orchestr má pouze doprovázet, spíše bych to nazvala dialogem. Hledání rovnováhy je velkým tématem už u Beethovena, a co teprve u děl od Wagnera, Mahlera nebo Strausse pro velký stočlenný orchestr! Lidský hlas se nemůže srovnávat se zvukovým objemem orchestru. Samozřejmě musím spoléhat na bdělost a citlivost dirigenta. Proto když se pouštíte do tohoto repertoáru, je naprosto klíčové mít u sebe tak dobrého dirigenta, jakým Dennis je. Zpívat písně s klavírem může přinášet velmi krásné intimní momenty, ale na druhé straně mi orchestr dává křídla, může být velmi inspirativní. S orchestrem můžete vytvořit více nálad díky bohatší zvukové paletě. Kvality tónů flétny nebo hoboje jsou jiné než u klavíru. Ten je nakonec poměrně direktivním nástrojem. Když položíte ruce na klaviaturu, tónu dosáhnete okamžitě. Nicméně když dirigent zvedne ruce, orchestr slyšíme až za zlomek sekundy. To je velmi srovnatelné se zpěvem. Než vydáme tón, nejdříve se nadechneme. Zpívání s orchestrem tedy může být vřelejší a smyslnější.
To je zajímavý detail v rozdílu mezi striktním klavírem a měkkým zvukem orchestru.
Měkkost je to správné slovo. Nebo i „schleichen“ (vkrádat se – pozn. red.)
v němčině
Obraťme pozornost k Mahlerovi. V České republice vás posluchači už dvakrát slyšeli v jeho Čtvrté symfonii. Před šesti lety se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a pak v roce 2020 na koncertu s Českou filharmonií s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem, který byl tehdy kvůli pandemii přesunut na léto a z kterého vznikla i kritikou oceňovaná nahrávka. Často se na světových pódiích objevujete právě s Mahlerem. Můžeme o něm říct, že to je váš nejoblíbenější skladatel symfonické hudby?
Patří mezi nejoblíbenější, společně se Straussem nebo Bergem. Ale ano, Mahler zabírá v mém uměleckém životě důležité místo. Dovolím si říct, že se cítím jako jeho příbuzná. Máme stejné datum narození, 7. červenec. (Smích) On se sice narodil v Čechách, ale já považuji střední Evropu za svůj druhý domov. Stejně jako já se narodil do židovské rodiny a stejnou měrou jako on jsem i já fascinována otázkou, co se stane po smrti. Cítím s ním velkou spřízněnost, porozumění s jeho vnitřním životem. Když jsem letos v létě navštívila Toblach v Jižním Tyrolsku v Itálii, kde v létě komponoval, cítila jsem cosi jako jeho přítomnost. On je samozřejmě jedním z největších skladatelů v hudební historii. Určitě také skvělý orchestrátor. Líbí se mi, jak je zaměřen na detail včetně pokynů pro orchestr i pěvce. Možná bychom řekli, že měl rád věci pod kontrolou. (Smích)
Celý rozhovor si přečtete v Harmonii 11/2024.
