„V Polsku se bude příští rok hrát jenom Chopin, anebo díla, která znal,“ řekl s humorem před zahajovacím koncertem posledního Pražského jara polský dirigent Antoni Wit. Můžeme to vnímat jako „chopinovské šílenství“, na které sami Poláci s nadsázkou upozorňují. Seznam a kvalita chopinovských akcí ale nabádají i k jiným úvahám. Polské chopinovské oslavy jsou pro nás především lekcí národní hrdosti. Nikoli nacionalismu, kterým se někteří chtěli oddělovat od ostatních. Lekcí toho, jak si vážit a všemi způsoby připomínat největší hudební osobnost svých dějin. A stát se tak pro celý kulturní svět zase o něco zajímavějšími. Kdo si vzpomíná, jak probíhaly oslavy stého výročí úmrtí Antonína Dvořáka, musí si trochu postesknout.
