Chris Potter, podle časopisu Downbeat jeden z „nejčastěji studovaných a kopírovaných“ saxofonistů současnosti, se měl po třech letech vrátit do Brna a zahrát na festivalu JazzFestBrno. Ve společném programu s kytaristou Billem Frisellem se nakonec kvůli známým okolnostem neukáže, i tak jsme rádi, že Chris Potter zdobí obálku březnové HARMONIE a že jsme se s ním mohli potkat při virtuálním rozhovoru, který vznikal ještě s výhledem na jeho brněnské vystoupení.
Časopis JazzTimes označil album Good Hope, které jste natočili právě s Davem Hollandem a Zakirem Hussainem, jako druhou nejlepší nahrávku roku 2019. Je taková pocta pro vás důležitá? Je pěkné, když vás někdo takto ocení a doporučí lidem, aby si vaše dílo poslechli nebo šli na váš koncert. Ale svou uměleckou činnost nemohu stavět jen na cenách a na očekávání, v jakém žebříčku se umístím. Nemohu kalkulovat a připravovat cíleně jen takové projekty, u kterých čekám, že mě někdo vyznamená. Jsem velmi šťastný člověk – ne kvůli cenám, ale protože se mohu věnovat umění na profesionální úrovni a mohu být obklopen hráči té nejvyšší třídy, jejichž hudbu mám rád. A ještě k tomu na nás chodí lidé. Předpokládám, že spolupráce se těmito kolegy bych si považoval úplně stejně, i kdyby se nám takových poct od kritiky a fanoušků nedostávalo.
Titulní fotografie vaší stránky na Facebooku vychází z obalu alba Circuits, které jste vydal v únoru 2019. Vnímáte elektrické obvody, které tento obrázek představuje, jako symbol? Ano, když jsem to album pojmenovával, myslel jsem přitom na dvojí význam anglického slova circuits. Jednak jsou to právě elektrické obvody, což souvisí s kapelou, s níž jsem toto album natočil. Ta je totiž opravdu elektrická. Já tam používám více než kdy dříve různé krabičky, které posouvají zvuk saxofonu, a James Francies hraje na syntezátory. Elektrický prvek je tedy ve zvuku této skupiny mimořádně důležitý. Ale je tu ještě druhý význam – circuit jako okruh, dokonalý uzavřený okruh ve smyslu vzájemného předávání energie, která se nakonec vrací ke svému zdroji. Když stojíte na pódiu, vydáváte ze sebe energii. Dobré publikum, máte-li na ně štěstí, tuto energii přijímá a vrací vám ji zpátky. Díky tomu se hudebník může postupně vypracovat na opravdu špičkovou úroveň, což by se mu jinak tak jednoduše nepodařilo. Muzikant a posluchač se navzájem potřebují. Zdálo se mi to jako pěkná metafora, a tak jsem ji skryl do názvu alba.
Jezdíte se svou hudbou po celém světě, ale na přelomu loňského a letošního roku jste odehrál sérii šesti koncertů ve Village Vanguard v New Yorku. Snažíte se v podobných případech, aby každý koncert byl jiný? Někdy jsou koncerty stejné, jindy dramaturgii měníme. Ale vlastně si to ani nijak nehlídám. Sice si před každým koncertem připravuji pořadí skladeb, ale jedná se především o to, čím chci začít a kde bych rád skončil. A pak už jde jen o střídání písní v různém tempu a s různými náladami. Možností je tedy více a pokaždé nad tím přemýšlím úplně od nuly a neřídím se tím, co jsme hráli večer předtím.
Album Imaginary Cities nebo pozdější The Dreamer is the Dream jste vydal na značce ECM, alba Circuits a Good Hope vyšla na značce Edition Records. Proč jste se rozhodl pro změnu vydavatele? Album Circuits jsem si natočil sám, realizoval jsem na něm vlastní představu o ideálním zvuku. Ten neměl mnoho společného s estetikou ECM. Kromě toho label Edition je poměrně mladý a nemá vůbec zkušenosti s tím, jak fungoval hudební trh před krizí, před nějakými dvaceti lety. Úplně jinak než tradiční vydavatelství tedy pracuje například se sociálními sítěmi a díky tomu může nahrávku lépe dostat k mladšímu publiku. A toho jsem chtěl využít. Moc rád budu opět někdy příště spolupracovat i s ECM, ale tentokrát jsem si to chtěl vyzkoušet po svém a představit úplně jiný zvuk.
Znamená to, že byste v triu, které nahrálo album Circuit, chtěl natočit i nějakou další desku? Ano, moc rád bych v této spolupráci pokračoval. Jenže bych toho chtěl udělat tolik… A všechno naráz nemohu zvládnout.
Saxofonista Chris Potter (1971, Chicago) má na svém kontě mnoho ocenění od titulů Vycházející hvězda pro roky 2004–2007 (Downbeat) až po ceny pro nejlepšího tenorsaxofonistu roku 2013 (Asociace jazzových novinářů) a 2014 (Downbeat). První hudba, kterou už jako dítě cíleně poslouchal, bylo chicagské blues. Jazz začal na profesionální úrovni hrát ve třinácti letech. Alba jako leader vydává od roku 1993, jako sideman spolupracoval například s Davem Douglasem, Davem Hollandem, Patem Methenym, s Johnem Patituccim, Alexem Sipiaginem, skupinou Steely Dan a mnoha dalšími.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII III/2020 (koupit).
