V roce 1999 byl vedle Petra Kotíka a Zsolta Nagye jedním z trojice dirigentů podepsaných na festivalu Pražské jaro pod nastudováním ikonického díla symfonické hudby 20. století – Gruppen Karlheinze Stockhausena. O dva roky později na festivalu opět hostoval s kompozicemi Edgarda Varèse a Torua Takemitsua. A v roce 2003 stanul před Českou filharmonií na dirigentském stupínku zahajovacího koncertu Pražského jara ve Smetanově Mé vlasti. Festivalové publikum se s ním opět setkalo v letech 2005 a 2008, kdy doprovodil se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK Sharon Isbin (2005) a s Českou filharmonií německo-slovenskou houslistku Julii Fischer (2008).
K českému symfonickému repertoáru a operní tvorbě má blízko jako málokdo z jeho dirigentských vrstevníků. A v listopadu 2021 se opět vrátil na „místo činu“, kde před čtvrtstoletím začínala jeho pozoruhodná dirigentská kariéra. Řeč je o rakouském dirigentovi a uměleckém světoběžníkovi Christianu Armingovi, který na podzim opět vystoupil v Ostravě. Tentokrát v repertoáru složeném z děl Wagnerových, Schumannových a Bohuslava Martinů.
Na konci devadesátých let jste zapůsobil v Ostravě, a zvláště na ostravské publikum, dojmem „zjevení“: mladý, vysoký, štíhlý plavovlasý muž, který je dirigentem. A taktovku drží v levé ruce… Vzpomínáte si ještě na vaše vůbec první setkání s Janáčkovou filharmonií Ostrava? Šest let, která jsem měl možnost strávit s Janáčkovou filharmonií Ostrava, náležejí jednoznačně k těm nejkrásnějším létům mého života. Často a rád na ně vzpomínám, a to s vysloveně pozitivními vzpomínkami, jak těmi profesními, tak lidskými. Ačkoliv jsem byl tehdy ještě velmi mladý dirigent s omezenými profesními zkušenostmi, moje kolegyně a kolegové z ostravského orchestru mě přijali velmi vřele a vysloveně přátelsky hned na naší první společné zkoušce. Ještě dnes cítím vůči orchestru hlubokou vděčnost za toto přátelské přijetí, a vůbec za všechno, čemu jsem se mohl v těchto letech v Ostravě od zdejších hudebníků naučit. Janáčkova filharmonie Ostrava mi otevřela svět české hudby, tedy jak realizovat Janáčkovy partitury, uvedla mě do interpretačního a zvukového světa Smetanova, Dvořákova a Martinů.
Nepletu-li se, velice důležitým bodem ve vaší kariéře bylo nastudování Stockhausenových Gruppen ve Španělském sále Pražského hradu v rámci festivalu Pražské jaro 1999. Když dnes pohlédnu na vaše nahrávací aktivity, hraje v nich soudobá hudba velmi důležitou a rozhodně nepřehlédnutelnou roli. Je tomu tak? Nastudování a provedení Gruppen Karlheinze Stockhausena znamenaly pro mě osobně naprosto zásadní zlom v mém přístupu k soudobé hudbě, protože jsem se tehdy začal velmi intenzivně zabývat moderními skladbami. Nakonec to vedlo k tomu, že jsem od té doby často nahrával a dirigoval soudobou hudbu na koncertech. Skutečnost, že soudobá hudba je psána pro nás a v současnosti a že se zabývá problémy, otázkami a duchem dnešní doby, mě vždy fascinovala a inspirovala. Ostatně jedním z nejdůležitějších aspektů při výběru skladeb, které dnes provádím, je pro mě právě skutečnost, aby se mě kompozice emocionálně dotýkala.
„Mám upřímnou a neskutečnou radost,
že Ostrava bude mít v blízké budoucnosti nový koncertní sál…
Nový sál je vždy magnetem pro nové publikum a pro Ostravu je to
skvělá příležitost, jak z něj udělat atraktivní místo pro zajímavé kulturní akce.“
Četnými pouty jste svázán s Japonskem. Dětství jste strávil právě v Japonsku, kde jste byl i asistentem legendárního dirigenta Seiji Ozawy. Dlouhých deset let jste byl v Japonsku i hudebním ředitelem Nového japonského filharmonického orchestru, a to teprve třetím hudebním ředitelem v dějinách tohoto prestižního orchestru. Jak často se vracíte ve vzpomínkách k tomuto desetiletí? A do Japonska. Japonsko. Pro mě to byla formativní doba. A stejně jako Ostrava se stalo Japonsko mým druhým domovem, jehož si hluboce vážím a který bezmezně miluji. Lidé tam k sobě přistupují s velkým respektem, zdvořilostí a s úctou. A vášeň publika pro klasickou hudbu je ohromná. V současné době jsem hlavním hostujícím dirigentem Hirošimského symfonického orchestru. Ovšem několikrát ročně navštěvuji Japonsko také jako hostující dirigent jiných japonských symfonických orchestrů. Jako hudební ředitel Nové japonské filharmonie jsem si mohl splnit mnoho svých uměleckých snů. Právě v Japonsku jsem si mohl prohloubit znalost rakouského, českého a německého repertoáru, a to včetně souborného nastudování všech Brahmsových, Beethovenových a Mahlerových symfonií. V Japonsku jsem také mohl uskutečnit řadu prvních provedení z oblasti soudobé tvorby.
Na programu vašeho listopadového koncertu v Ostravě s Janáčkovou filharmonií Ostrava jsou vedle Preludia a Isoldiny smrti z lásky z Wagnerova hudebního dramatu Tristan a Isolda a kromě Schumannova Violoncellového koncertu a moll op. 129 také Symfonické fantasie – 6. symfonie Bohuslava Martinů. Jakou roli hraje skladatelský odkaz Bohuslava Martinů a česká hudba obecně ve vaší umělecké dráze? Česká hudba, včetně tvorby Bohuslava Martinů, hraje v mém repertoáru velmi důležitou roli. Rovněž díky mým zkušenostem a koncertům s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Kromě Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany jsem vždy do programů svých koncertů zařazoval i symfonie a koncerty Bohuslava Martinů, nemluvě o skladbách Leoše Janáčka. Janáčkovy a Martinů zvukové světy jsou naprosto nezaměnitelné a hluboce se dotýkají jak hudebníků, tak i posluchačů.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XII/2021.
