Neodbíhat od tématu při setkání s Barborou Kabátkovou, uměleckou vedoucí Tiburtina Ensemble, občas není snadné. Námětů k rozhovoru se totiž nabízí spoustu, od spolupráce s jedním z nejprestižnějších světových ansámblů staré hudby Collegium Vocale Gent, amerických kostelů vystlaných koberci a českých kostelů, ve kterých se nejlépe zpívá v noci, přes plány, jak propojit gregoriánský chorál s moravským folklórem, až po letní festivalová zastavení Tiburtiny v Českém Krumlově a Litomyšli. Zdá se ale, že všechny činnosti, kterým Barbora Kabátková věnuje energii, mají svůj řád a logiku. Stejně jako středověká hudba, která se i díky ní dostává stále více na česká koncertní pódia.
Než jsme se setkaly k rozhovoru, psala jste, že budete během dubna cestovat a koncertovat po světě… Byla jsem na krásném turné s Philippem Herreweghem a jeho Collegiem Vocale Gent, se kterým zpívám třetí rok. Cestovali jsme čtrnáct dní, projeli jsme Kanadu, pak Spojené státy a poslední zastávky byly v Paříži, Bruselu, Antverpách a Lucemburku. A na programu můj oblíbený cyklus madrigalů Lagrime di San Pietro od Orlanda di Lassa.
Všechny koncerty se konaly v chrámových prostorách? Ne vždycky, což je škoda. V Evropě je tradice koncertů v kostelech větší, ale i za mořem jsme zpívali v akusticky fantastických prostorách, například v Chan Center ve Vancouveru. A naopak není jisté, že pokud v Americe zpíváte v kostele, budete mít vyhovující zvukové podmínky. Většinou se nedají srovnat s evropskými chrámy ani akusticky, ani architektonicky.
Stalo se vám už, že jste narazili na akusticky vyloženě nevyhovující prostor? Stalo.
Jak to potom řešíte? Co konkrétně v takové situaci můžete udělat? Musíme koncert odedřít. Právě v USA v San Diegu jsme zpívali v kostele, kde byla asi nejsušší akustika, kterou jsem kdy zažila. Američané si je příliš zútulňují, mají všude koberce…
Ale musíte odvést práci stejně dobře jako kdekoliv jinde a hledat, jaký zvuk použít. Můj francouzský kolega okomentoval situaci výstižně: „Prvních pět madrigalů jsem zkoušel tón odlehčit, pak trochu zostřit, pak zase jinak… A najednou jsem byl ‚uřvanej‘.“ Takže je to boj, nemáte při koncertě pohodlí. Někdy potřebný zvuk najdete, někdy ne.
Co rozdíly mezi publikem, které chodí na starou hudbu tady a za mořem? Vnímáte nějaké? Nerada bych soudila globálně, ale podle mé zkušenosti je kanadské publikum hodně podobné evropskému. Američané jsou dost spontánní a někdy až příliš upřímní, řekla bych. Po jednom z amerických koncertů přišel za Philippem jeden z posluchačů a zeptal se ho: „A tohle je ta polyfonie? To má být ono?“ Nebojí se na sebe prásknout, že vlastně vůbec netuší, o co jde. Na druhou stranu je to velice vděčné a milé publikum a v Kanadě obzvlášť. To je země, kde bych asi byla schopná delší dobu žít, na rozdíl od USA, kde všichni jezdí jenom autem, nikdo neujde krok pěšky, jedí přeslazené jídlo, nebo naopak všechno light. Neexistuje žádná střední cesta. A nákupní centra jako dominanty města…
Takže stěhování za prací by u vás připadalo v úvahu, nebo ne? Rozhodně ne. Pokud nás nevyžene politická situace, se kterou rozhodně spokojená nejsem, určitě nikam jinam nechci. Praha je nádherná, miluji Čechy i Moravu, Slezsko, všechno. Je to krásné místo pro život a Praha obzvlášť, tady se toho spoustu děje a zároveň se člověk neztrácí v mase lidí, potkává na ulici známé. I když se často říká, že spolu lidi například v metru nekomunikují, myslím, že to není tak úplně pravda. Například v Paříži se tváří rozhodně hůř, nikdo se tam na sebe nepodívá, neusměje. Takže ne, nechtěla bych se dostat do situace, že bych musela odejít. Snad se to nestane.
Politickou situaci teď komentujete z hlediska osobního, nebo máte na mysli například státní podporu kultury? Z osobního, jsem nespokojená s naším prezidentem a s tím, jak nás reprezentuje. My muzikanti jsme pořád ve světě a máme zpětnou vazbu od našich kolegů, kteří sledují situaci ve světě. Velmi komentují, co se tu děje, jak probíhala návštěva čínského prezidenta, jaké jsou postoje k migrační krizi. Samozřejmě se pohybuji mezi lidmi, kteří jsou vzdělaní, hodně cestují, sledují politickou situaci. Ale slova pana prezidenta jsou v zahraničí slyšet a mnoho lidí se nad nimi pozastavuje. A já se pak musím stydět. Co se týče ekonomické podpory, je dnes těžké získat subvence, to všichni víme. V Belgii funguje fantastická podpora od krajů a měst, každá oblast podporuje „svoje“ soubory. Například Collegium Vocale Gent z velké části financuje jejich kraj. Pak je daleko jednodušší jezdit na velká turné. Město Gent považuje soubor za svou reklamu, vývozní artikl, který propaguje belgickou kulturu v čele s městem samotným.
S Collegiem Vocale Gent zpíváte třetí rok. Dokážete popsat, jak vás ta spolupráce umělecky posunuje, co vám dává? Dává mi především velké hudební zážitky na pódiu. Jednak je to výběrem hudby, na kterou jsem zvaná, ale hlavně osobou Philippa Herrewegha. Jsme si hudebně velice blízcí, zbožňuji jeho preciznost. U vokální hudby je pro něj na prvním místě slovo a text, někdy až fanaticky, ale v nejlepším slova smyslu. Je schopný na začátku zkoušení rozebrat text na větné členy! „Tady je podmět, tady přísudek, ale pozor na přídavné jméno, to je v tomhle případě obzvlášť důležité!“ (smích) A to nemluvím o významové rovině textů, o jejich obsahu a historickém pozadí. Najednou vidíte, jak moc spolu ty dvě složky působí, a dojde vám, že Lasso si nevymýšlel krásné melodie, na které by pak ledabyle napasoval text, ale že z textu přímo vycházel. Tenhle styl práce ohromně ulehčí zpěvákovi práci, odvede ho od soustředění na jeho zvuk, daleko pohodlněji se mu zpívá a mnohem lépe se to poslouchá! Samozřejmě je náročné naplnit jeho utkvělé představy a dostát jeho nárokům, vyžaduje to občas stoický klid, ale mě takový styl práce pořád strašně baví. A o to víc potom vnímám kontrast s ansámbly, ve kterých se text vůbec neřeší, kde se vytváří jen krásné tóny.
Díky spolupráci s Philippem jste mohly společně s Hanou Blažíkovou vydat u jeho labelu album Cantigas de Santa Maria? Přesně tak, ale myšlenka na tuhle nahrávku vznikla ještě trochu dřív, než jsem se dostala k projektu já. Philippe pořádá svůj festival Accademia delle Crete Senesi, koná se každoročně na nádherném místě v Toskánsku a financují ho movití Belgičané. Vlastní tam svoje domy a vily a pro radost si zorganizovali festival. Přijedou na týden a každý večer si užívají koncert, na který můžou přijít i místní. Zní to v našem kontextu dost pohádkově, že. Na festival zve Philippe rád „své“ lidi, které podporuje a za kterými si vždycky stojí, což je ohromně sympatické. Na jeden z koncertů pozval i Hanu, která zpívala s harfou několik písní z portugalské středověké mariánské sbírky Cantigas de Santa Maria a Philippe se pro tu hudbu nadchnul. Za několik let přišel s nabídkou Cantigas natočit a teď už je nahrávka několik měsíců na světě. Hana přizvala Margit Übelacker na psaltérium a já bicistu Martina Nováka, který sice se starou hudbou nemá žádné zkušenosti, ale hraje skvěle jazz a je to úžasně otevřený muzikant schopný zahrát cokoliv. Nahrávali jsme v malostranském kostele Panny Marie pod řetězem…
Z té nahrávky dýchá úžasná práce s prostorem a s tichem. To byla velká práce s tichem! (smích) Měli jsme problém najít tichý prostor v Praze, který by odpovídal repertoáru, jezdili jsme s harfami po městě a hledali vhodné místo. Nakonec jsme zvolili kostel Panny Marie, kde jsem už nahrávala několik CD, ale nikdy ne takhle komorní hudbu. Až při nahrávání jsme totiž zjistili, že je vedle kostela škola a každou hodinu k nám doléhal řev studentů o přestávkách! Nejtišší pasáže jsme nakonec museli natáčet v noci, což mi ale vůbec nevadilo. Sešli jsme se v sedm večer, nasvícené jen party a nástroje, všude kolem tma a ticho. Byla to skvělá atmosféra. Člověk má v tu chvíli pocit, že se čas zastavil, nikam se nežene, jen nechává znít čistou linii hudby.
V jednom rozhovoru se zmiňujete o tom, že jste před pár lety zkusila hrát na gotickou harfu a od té doby na ni prostě hrajete. To bylo vážně takhle jednoduché? Za to může Hana Blažíková. Mně se gotická harfa hrozně líbila a víte, já jsem taková „opice“, takhle jsem se naučila i lyžovat. Jezdila jsem za svým manželem a najednou jsem lyžovala. On se na mě dívá a říká: „Ty jsi nějaký talent!“ A já: „Vůbec ne, já se jen opičím po tom, co děláš ty.“ Hlavní je překonat strach, potom se člověk učí snadno. Jednou jsme s Hanou přespávaly na hotelu po koncertě, půjčila jsem si od ní harfu a říkám: „Ukaž, jak nastavuješ ty prsty? Aha, tak já taky!“ A najednou jsem hrála. Teď samozřejmě trochu přeháním, dlouho jsem hrála na klavír, takže průpravu mám, ale napodobovací talent taky (smích). Za dva měsíce jsem potom hrála na harfu na koncertě.
Jste docela „střelec“! Já nevím, něčeho se hrozně bojím, ale občas přijmu věci s vědomím, že není jiná cesta než je zvládnout…
Toto je zkrácená verze, kompletní rozhovor v HARMONII 6/2016 (koupit)
