Jak se poslouchá impresionismus
Představa typického impresionistického obrazu se jistě poměrně rychle vybaví každému. Nejasné rozmazané obrysy, nějaký výjev zahalený v oparu. V impresionistických dílech nehledáme ostré kontury nebo přesné realistické zobrazení, naopak vychutnáváme atmosféru, kterou malíři dokázali zachytit. Jak se však poslouchá „impresionistická“ hudba? A co to vlastně je? V hudebním impresionismu není tolik jmen jako v malířství. Ve skutečnosti tam patří jen jedno – Claude Debussy. Jeho hudba se musí poslouchat stejně, jako se díváme na impresionistické obrazy. Nebudeme vyhledávat témata a práci s nimi, ale necháme se unést kouzlem, kterým nás hudba zaplaví.
Láska k životu a k ženám
Debussy miloval život, snažil se ho prožívat, cítit a zachytit do svých děl. To ho zajímalo nejvíce, a ne dodržování jakýchsi zaběhlých pravidel. Proto měl možná celý život problémy finanční, kterých se nezbavil, ani když byl slavný po celé Evropě. V závěru života musel vystupovat na koncertech jako klavírista a dirigent, aby zajistil živobytí své rodině. Z vůbec posledního Debussyho koncertu pochází následující záznam spisovatele André Suarese: „Ohromil mě ne tak svou hubeností a tím, jak zchátral, nýbrž svým nepřítomným vzezřením… Byl sžírán studem, jakým může trpět jen umělec, který se hnusí toho, že trpí… Toho dne – ať už si myslel, kdo co chtěl, či ať už on pro sebe doufal v cokoli – se Debussy loučil. A bezpochyby, ukláněje se pomalu, loučil se také se životem.“
Debussy miloval ženy. Několik žen, jejich pokusy o sebevraždu, velký skandál, to je Debussy? Potřeboval ženy nutně a poznal jich hodně, ale až po mnoha letech našel tu, která splňovala všechny jeho tužby. Pak byl teprve šťastný. Své dcerce psal skladbičky, a když s ní nemohl být, podepisoval se jako „smutný tatínek“.
Bohužel toto štěstí bylo přerušováno přicházející nemocí – rakovinou. Ta ho sžírala až do konce života. Poslední skladbou, kterou chtěl Debussy napsat, měla být vlastenecká skladba Óda na Francii. Miloval Francii a nikde jinde se necítil šťastný. Na jeho náhrobním kameni je prostě vytesáno: Claude Debussy – francouzský hudebník.
Hudba žije dál
Debussyho smrtí skončila kapitola jeho života, ne však jeho díla. Nezaložil žádnou kompoziční školu jako například Schönberg, ale jasně ukázal nové možnosti, jak komponovat. Jeho způsob zacházení se zvukem a barvou ovlivnil celou řadu skladatelů a škol dvacátého století. Sám však zůstal jediným „čistým“ impresionistou. Debussyho hudba je jakoby vzdálena jakýmkoli fyzickým problémům a dopřává nám nádhernou, lehounkou cestu snem. Jsme jí unášeni kamsi do vzdálených a přitom tak blízkých úžasných krajin.
Claude Achille Debussy se narodil 22. srpna 1862 v městečku Saint-Germain-en-aye nedaleko Paříže. Jeho rodiče měli malý krámek, který je ale nemohl uživit, a tak – když byly chlapci dva roky – odešli do hlavního města. Rodiče měli na chlapce malý vliv a budoucí skladatel se o nich nikdy nezmiňoval. Rodina žila v chudobě, otec (kterého později Debussy nazýval „starým povalečem“) byl dokonce v roce 1871 uvržen do vězení. Matka, velice rázná žena, nepustila Clauda do školy a sama ho učila číst a psát, což se projevilo tak, že její syn zápasil s pravopisem až do své třicítky.
Do osudu dítěte zasáhla teta, otcova sestra, která žila v lepších poměrech a vychovávala synovce od desátého roku víceméně sama. Ve společnosti tety a jejího manžela poznal Claude eleganci a noblesu, ale také poprvé uviděl moře (bylo to v šesti letech). Moře ho prý již tehdy silně očarovalo a stalo se jeho celoživotní velkou láskou. V pozdějších letech nám o této vášni podal opravdový důkaz v podobě skvělého uměleckého díla.
Teta též rozpoznala chlapcův hudební talent a jako devítiletého ho dala studovat hru na klavír k paní Mauté de Fleurville, bývalé Chopinově žačce. O dva roky později (1873) přihlásila svého žáka na pařížskou konzervatoř.
Malý, zavalitý, mrzoutský, krajně nešikovný a ještě k tomu neuměl pořádně číst a psát. To byl Achille de Bussy (pod tímto jménem byl na konzervatoři zapsán). Není divu, že se proto cítil nesvůj. Chlapcovo podivínství však ne každý pochopil a zvláště jeho profesor klavíru, proslulý Antoine Francois Marmontel, neměl moc smyslu pro zvláštnosti a odchylky. Chtěl prstová cvičení a etudy, ale Claude by raději studoval skladby a improvizoval. Jeho prospěch kolísal a rodina, jež se těšila na virtuosa a jeho příjmy, se rozezleně vzdala svých snů.
Intermezzo v cizině
Hlavní postavou tohoto „intermezza“ byla osoba známá již v hudebním světě díky jinému velkému skladateli. Jedná se o Naděždu von Mekk, proslulou ctitelku a mecenášku Čajkovského. Dopisem požádala konzervatoř o vyslání pianisty, který by s ní hrál čtyřručně a učil její děti. A tak se stalo, že Claude odjel roku 1880 za svou mecenáškou do Švýcarska. Oproti morálnímu útlaku na konzervatoři ho čekal život v luxusním hotelu v jemné a kultivované společnosti, bez hmotných starostí. Chtěl imponovat, a tak se vydával za dvacetiletého, ačkoli mu bylo osmnáct, přiřkl si první cenu v klavíru, a aby zapůsobil ještě víc, zařadil se do kompoziční třídy slavného Masseneta, i když to nebyla pravda. Paní Mekková však nebyla zprvu moc nadšená, jak dokládají dopisy, které pravidelně posílala Čajkovskému: „…nedají se pařížští pianisté vůbec srovnávat s ruskými…“ Postupně si však „svého Francouzka“ oblíbila a zvlášť obdivovala jeho zázračnou hru z listu. Proto, když jí příštího roku napsal, zda by k nim mohl přijet do Moskvy, velice ráda vyhověla jeho přání. Dalšího roku 1882 strávil u Mekků ještě jedny prázdniny, tentokrát však poslední. Zalíbila se mu totiž dcera paní von Mekk a požádal o její ruku. Tím překročil jistou hranici mezi kastami a byl zdvořile poslán zpátky do Paříže.
Římská cena
V prosinci 1880 se dal Debussy zapsat do kompoziční třídy Ernesta Girauda a rozhodl se připravovat na Římskou cenu. Získat tuto cenu bylo prestižní záležitostí. Debussy se navíc chtěl ukázat před ženou, do které se zamiloval. Byla to Blanche Vasnier – zpěvačka, kterou doprovázel a které věnoval některé své písně. V rodině architekta Vasniera, manžela Blanche, byl Debussy častým hostem a strávil zde pět šťastných let. Roku 1884 se již podruhé ucházel o Římskou cenu, tentokrát kantátou Marnotratný syn v uhlazeném stylu Julesa Masseneta. Porota byla překvapena a udělila cenu dosavadnímu „enfant terrible“ konzervatoře. Debussy musel tento ústupek udělat, jinak by nikdy cenu nedostal. Nebyl však šťastný: čekal ho tříletý pobyt v Itálii a to znamenalo, že tři roky neuvidí milovanou ženu.
Touha po Paříži
Jako laureát ceny bydlel v Medicejské vile a očekávalo se od něj, že zkomponuje několik skladeb, které předloží akademii. Setkal se zde sice s Lisztem, poznal hudbu Palestriny a Orlanda di Lassa, ale necítil se zde šťastný. Unavovali ho spolužáci i omezení studentského života, toužil po Paříži. „Zabiju se, jestli mě nepustíte do Paříže,“ křičel Debussy na dotčeného ředitele vily. Vasnierovi však nakonec přesvědčili Debussyho, aby v Itálii dokončil načaté práce. Francouzská akademie tedy obdržela několik Debussyho skladeb, nebyla však vůbec spokojena s tak „bizarní, nepochopitelnou a neproveditelnou hudbou“. Debussy to už nevydržel a roku 1887 utekl z Říma do Paříže definitivně. Cítil, že se vrací zpět do života.
Po návratu pomalu přestal docházet k Vasnierům a žil jako bohém – v bídě, ale svobodný. Začal poznávat literární a výtvarné prostředí, které pak ovlivnilo jeho kompoziční styl.
Kult Richarda Wagnera
Jedním ze zdrojů pochopení Debussyho hudby je i jeho postoj k „nejmódnějšímu“ německému skladateli doby, Richardu Wagnerovi. Wagnerův vliv byl v té době nesmírný a zasáhl i okruh básníků a umělců kolem Debussyho. Ani Debussy se nemohl tomuto fenoménu vyhnout a musel se s ním nějak vyrovnat. Během let 1888–1889 navštívil dvakrát Bayreuth, aby pochopil a odhalil tento kult. Wagnerovy opery však vůbec nevystihovaly Debussyho představu o hudbě, byly tak okázalé, zřetelné, vše říkaly naplno. Hudba má přece vyjadřovat nevyslovitelné a neurčité. Debussy začal toužit po dramatu, které by zhudebnil.
Impresionismus
Proti potemnělému Wagnerovi šel ve francouzském výtvarném umění nový proud, který objevoval krásu světa, života a okouzlení přítomnou chvílí. Skupina dostala nejprve posměšný, později odborný název Impresionisté. V roce 1874 uspořádalo několik malířů, kterým byl zakázán vstup do oficiálního salónu, vlastní výstavu, kde se objevily obrazy, z nichž vymizela kresba. Nejdůležitější byla barva, hlavním prostředkem pak světlo. Malířům – Manetovi, Monetovi, Renoirovi, Pissarovi, Sisleymu, Degasovi, Toulouse-Lautrecovi – nešlo o zachycení konkrétních předmětů, ale o vystižení atmosféry, která je obklopuje. To vše se snažil Debussy přenést do své hudby.
I nové básnické umění symbolismu se odráží v jeho skladbách. Baudelaire, Verlaine, Malarmé a Rimbaud inspirovali Debussyho k mnoha dílům. Jmenujme například Pět básní Baudelairových, Preludium k Faunovu odpoledni podle Mallarmého či písňový cyklus Galantní slavnosti zkomponované na Verlaina.
Světová výstava
V roce 1889 se konala v Paříži světová výstava, která mimo jiné poukazovala na stoupající prestiž a význam Paříže. Na jednom místě se tak nakupilo množství výstavních pavilonů zemí celého světa a nad tím vším se tyčila nová vysoká věž Gustava Eiffela. Debussy byl unesen hudbou javánského orchestru – gamelanu – a tyto „hlasy východu“ se promítly do jeho skladeb v podobě celotónových stupnic, pentatoniky i uvolněných rytmů. Ale hlavně pochopil, co to je, když hudba působí jako sen.
První úspěchy
Debussy se rozhodl udělat rázný krok a zaútočit svým dílem přímo na Společnost národní hudby, jejíž koncerty se prý podobaly doktorské zkoušce. Znamenalo to podrobit se svým způsobem názorům vládnoucích skladatelů. A tak Debussy vytvořil smyčcový kvartet, který naoko splňoval všechny požadavky na tuto formu, za ní se však děje již něco nového. Klasický rozvrh do čtyř vět může připomínat první větu v sonátové formě, druhou pomalou, scherzo a finále klasického kvartetu. Práce uvnitř vět je však zvláštní tak, že zapomínáme na zpracovávání tématu a necháváme se unést volně plynoucí hudbou. Kvartet byl premiérován v roce 1893: členové Společnosti měli samozřejmě výhrady, obecenstvo si jej však zamilovalo.
Faunovo odpoledne
Hned následujícího roku 1894 se dostala na program Společnosti další novinka zneklidňujícího autora. Tentokrát šlo o skladbu symfonickou s názvem Preludium k faunovu odpoledni. Po drobnějších pracích, jimiž si zajišťoval své hmotné potřeby, se teprve nyní dostal k dílu, které toužil komponovat z vlastní potřeby. Podnětem byla skladateli báseň Stephana Mallarméa. Vzniklá symfonická báseň je výjimečná svou ojedinělou náladou, ve které se pojí lahodná krása, něha i jakýsi zvláštní smutek. Sám Mallarmé přiznal, že hudba předstihla báseň. Ravel, který nebyl zrovna Debussyho obdivovatelem, prohlásil, že by chtěl při této hudbě zemřít. Skladba měla při premiéře takový úspěch, že se musela ještě jednou celá opakovat. Claude Debussy byl nyní velkým a slavným skladatelem.
Faunova pokušení
V této době vytváření a hledání na poli hudebním hledal Debussy i ve svém osobním životě. Toužil po lásce ženy, v níž by se slučovalo ženství a intelekt. Taková byla asi paní Vasnierová, kterou zbožňoval v mládí. Nyní však potkával samé ženy, které oplývaly spíš krásou a ženstvím. V tom také tkvěla tragédie několika Debussyho vztahů.
Několik let trval vztah s Gabriellou Dupontovou, která na sebe rezignovaně vzala osud bohémovy družky. Snášela s ním bídu, která Debussyho neopouštěla, i když se už proslavil svým kvartetem a Faunem. Za čas vztah ochladl a Debussy odcházel za jinými ženami, jako by podvědomě hledal pochopení, společné hovory a kultivované prostředí. Gabi o tom věděla – zhroutila se definitivně v roce 1897 a pokusila se o sebevraždu.
O dva roky později (1899) se Debussy oženil s Lilly Texierovou, bývalou modelkou, která byla mladá, krásná, ale v podstatě zase typ Gabi. Debussy v ní viděl „rozkošnou ženu a nic víc“ a byl šťastný. Lilly mu byla naprosto oddaná a snášela s ním život v neustálé chudobě… Ale po čase opět začala ožívat ta stará touha po ženě, která je víc než „rozkošnou“.
Touha po opeře
V těchto letech vznikala ještě i jiná díla, hlavně pak Nokturna (1897–1899). Debussy měl však v hlavě ideu, která se ho držela už od let poznání Wagnera v Bayreuthu – zkomponovat operu. Pátral po námětu, který by byl vhodný pro jeho záměr, až roku 1893 objevil knížku Pelléas a Mélisanda dobového belgického básníka Maurice Maeterlincka. Tajemný příběh s podivnými výjevy, plný přejemného citu, ale přitom s malým počtem slov. Tvořil nové dílo, které mělo vyjádřit jeho stanovisko proti velké opeře wagnerovské.
Pelléas a Mélisanda
Teprve roku 1902 se konečně opera začala zkoušet v Komické opeře. Přípravy byly ale dosti obtížné. Vznikla velká rozepře s Maeterlinckem, uraženým, že jeho ženě – pěvkyni Georgettě Leblanc – nebyla svěřena úloha Mélisandy. Na generální zkoušce došlo ke skandálu, hlediště v druhé půlce představení tak řvalo a pískalo, že hudbu nebylo vůbec slyšet. O premiéře však již byla v hledišti jiná atmosféra. Galerie obsadili mladí lidé, kteří na Pelléa čekali. Přijali nové dílo s nadšením a úspěch se po dalších reprízách ještě stupňoval.
Opera ano, ale co život?
Opera si začala pomalu razit cestu do světa. Debussy se stal osobností zbožňovanou fanatickými skupinkami ctitelů i snoby. Přesto zůstával stále chudý a jeho poměry se nezlepšovaly. Ještě víc než peníze mu ale chyběla opravdová láska, které by si vážil a kterou by byl schopen opětovat. Několik let společného života s Lilly pomalu a nemilosrdně odhalilo meze jejích intelektuálních možností.
Nedlouho po svém sňatku poznal Debussy paní Emmu Bardac, ženu bohatého finančníka. Byla elegantní, společenská, inteligentní, měla ráda hudbu. Oba věděli, že se ve svých manželstvích zmýlili, pocítili k sobě náklonnost a pak lásku. Když se rozhodli, že se rozvedou a budou žít spolu, bylo oběma dvaačtyřicet.
Skandál – Štěstí – Konec
Lilly však nevěřila rozchodu. Po těch čtyřech letech chudoby a boje o slávu, která se nyní dostavila, by jej nyní měla přenechat jiné ženě? Dělala Debussymu ohromné scény, ten však ujel s Emmou do Pourville, kde dokončil v blaženém opojení své orchestrální Moře.
Zoufalá Lilly se pokusila o sebevraždu, která se jí naštěstí nezdařila. Ale tento pokus vyvolal nesmírný skandál. Debussy měl vždy mnoho odpůrců, ale nyní ho opustila i řada dosavadních přátel. Touto drahou cenou si však Debussy konečně vykoupil opravdové štěstí v rodinném životě, po kterém tak dlouho toužil. V listopadu 1905 se jemu a Emmě Bardac narodila dcera, které říkali Chou-Chou. Aby Debussy rodinu uživil, musel nyní častěji vydávat. Bohužel byl z finančních důvodů nucen stále víc vystupovat jako klavírista a zvláště jako dirigent. V letech 1910–1914 vykonal řadu cest, na nichž velice trpěl odloučením od rodiny. Chou-Chou psal dojemné pohledy a na své ženě lpěl tak, jako kdyby tušil, že jejich štěstí, ke kterému tak těžce dospěli, nebude dlouhé.
Od roku 1909 v sobě cítil Debussy chorobu, rakovinu konečníku, která se začala v letech 1914–1918, jakoby s hrůzami války, prudce zhoršovat. V posledním lístku, který poslal svému příteli Godetovi, napsal: „Hudba mě úplně opustila.“ Claude Debussy zemřel 25. března 1918. Několik měsíců po něm zemřela Chou-Chou, tato „nejsvěžejší melodie skladatelova srdce“.
(Text byl převzat z edice Mistři klasické hudby)
