… a ne ledajaká! Zatímco se naši předci setkávali s křesťanskou věroukou i s nábožnými modlitbami a zpěvem z úst bratří, kteří přišli z Byzance, západní církev v čele s řezenským a salcburským biskupem chápali české země jako doménu svého vlivu, a tedy cíl propagace vlastní ideologie a kultury, poněkud odlišné od té východní. Že nakonec vyhráli ti druzí, je všeobecně známo. Zdá se však, že tento dvojitý začátek poznamenal i další vývoj liturgie a liturgické hudby v českých zemích. Ještě v pozdním středověku se čeští autoři vraceli k památce svatých Cyrila a Metoděje a při těch nejslavnostnějších příležitostech nezazníval pouze vznešený hymnus Te Deum laudamus , jak tomu bylo v římské církvi zvykem, nýbrž ryze slovanská píseň Hospodine, pomiluj ny. Čechy se však brzy po založení pražského biskupství na sklonku 10. století staly součástí velkého kulturního teritoria, které mimo jiné spojovala i posvátná liturgie a liturgický zpěv. Brzy poté – nejpozději v 11. století – byly i ve zdejších skriptoriích sepisovány chorální knihy a v prostorách nových kostelů se ozýval se stále větší intenzitou latinský zpěv.
U nás jako v cizině
Ten se zpočátku pravděpodobně nijak nelišil od chorálního repertoáru, který byl v západní církvi zavedený již delší dobu. I zdejší duchovenstvo však brzy zaujaly všelijaké novinky v oblasti liturgické hudby, šířící se z Francie. První vlna změn zachvátila české prostředí v polovině 12. století, kdy se zde objevili duchovní vyznávající nové hodnoty: premonstrátští a cisterciáčtí mniši. Kromě jiného s sebou přinesli vysokou kulturu v oblasti knižního umění, ale také nové zpěvy a co bylo důležité, i „moderní“ notační systém na linkách. Zdá se, že těmto změnám podlehla záhy celá pražské diecéze. Zvláště agilní byl děkan pražské kapituly Vít (v úřadu 1250 – 1270), jenž zavedl ve svém kostele četné reformy. K jeho programu patřilo především sjednocení liturgických textů, s čímž souvisí pořízení celé řady liturgických knih, v nichž se už jednoznačně usadila nová, francouzská, notace. Také svatovítský kostel se dočkal četných úprav, které měly přispět ke slavnostnímu chodu bohoslužeb. Není bez zajímavosti, že za jeho úřadu byly pořízeny pro kostel sv. Víta také nové varhany. Asi si lze těžko představit, že na ně již ve 13. století koncertoval ředitel kůru podobně jako v 18. století F. X. Brixi. Jednoduchý nástroj o několika tónech sloužil spíše k podpoře jednohlasého zpěvu, sporadicky se snad mohl varhaník pustit do krátkých meziher.
Chorál plnil nejen kostelní prostory, nýbrž zazníval tu a tam i na volném prostranství. Procesí o slavných svátcích byla během církevního roku celá řada a věřící se jich rádi hojně účastnili. Nelze nezmínit slavná procesí od svatovítského kostela vedoucí ke Strahovskému klášteru, ke klášteru křížovníků „u paty mostu“ (tedy u Karlova mostu) či dokonce do vzdáleného Břevnova, který – a to je nutno zdůraznit – tehdy ležel daleko za branami města. Však taky byli věřící za námahu patřičně odměněni. Zatímco ostatní lenochové doma museli hladovět (procesí se konala o takzvaných křížových dnech s povinným půstem), poutníci se o přestávkách směli občerstvit sýrem a vejci. Podmínkou těchto výletů však bylo příznivé počasí. Nařízení vysloveně zmiňují, že se výlet koná pouze za jasné oblohy, pokud mu nebude na překážku bláto.
Že by česká nota?
Jestliže choralisté v době přemyslovské (to jest do počátku 14. století) z větší části s úctou přednášeli skladby, prověřené církevní tradicí či vzniklé z pera cizích – zkušených – autorů, s o to větší chutí se pustili do vlastní tvorby v době lucemburské. Chorální knihy ze 14. století jsou doslova zaplaveny novými přírůstky, které sice většinou napodobovaly cizí vzory, tu a tam však prozrazují výjimečnou invenci jejich autora.
Stejně jako jinde, obracely se na domácí půdě vzniklé zpěvy především k Panně Marii a zemským patronům. Oslavných sekvencí, hymnů či celých rýmovaných officií se dočkali svatý Václav a svatý Vojtěch, stejně jako svatá Ludmila, svatý Vít či svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj. Zvláštní pozornosti autorů se těšil například svátek Božího Těla, jehož oslavy brzy přerostly takřka v lidové veselice. Ne nadarmo se bouřily dobové autority proti rozpustilým zpěvům a divadelním hrám, které se prý prováděly během božítělových procesí!
Autoři nových zpěvů pocházeli z nejrůznějších prostředí. Našli bychom mezi nimi kupříkladu i arcibiskupa Jana z Jenštejna (1400), kterého zapálení pro mariánskou úctu a výjimečné básnické nadání dovedly k činnosti, jež byla u českých vysokých hodnostářů zcela neobvyklá. Ke svátku Navštívení Panny Marie, o jehož zavedení do církevního kalendáře v roce 1389 se zasloužil, vytvořil celou řadu textů, které pronikly i do vzdálených krajů. Zda disponoval i skladatelskými schopnostmi, či použil služeb některého z hudebních vzdělanců ze svého okolí, zůstává záhadou. V každém případě jeho allelujatické zpěvy či sekvence zaujmou ještě dnes posluchače svým vytříbeným slovníkem a líbeznými melodiemi. V úplně jiném prostředí se zřejmě pohyboval další český bard na poli liturgické poezie – mnich Domaslav. Kromě toho, že obohatil český repertoár o zpěvy ke svatému Václavovi a pro svátek Božího těla, o něm takřka nic nevíme. Ba dokonce se vedou diskuse o tom, zda žil již na začátku 14. století, či spíše o několik desítek let později a zda byl členem dominikánského řádu (čemuž vše nasvědčuje) nebo mnichem benediktýnského kláštera v Břevnově. I středověké hudební dějiny mají své záhady.
Chorální melodie ve 14. století se již takřka zcela vymanily z vazeb staré gregoriánské tradice a směle šlapaly cestou nových melodických postupů či forem. V „módě“ byl především tklivý E-modus či durově znící F-modus, v nichž melodie klouzaly rychlostí blesku po celé škále nahoru či dolů a když se zlíbilo, přesunuly se pomocí oktávového skoku do úplně jiné polohy. Klasické sylabické formy – jako byly například sekvence – se stále více zdobily melismaty, allelujatické jubily nebraly konce a tu a tam se v hladkých obloucích objevovaly rytmizované úseky. Za jakousi českou specialitu lze považovat prokládání chorálních zpěvů (především Alleluja, ale také sekvencí či mešního Gloria) rytmizovanými písněmi. Dovoleno bylo takřka vše – ale ne všude. Některá místa – zdá se, že například svatovítská katedrála – si zachovávala vůči podobným novinkám vznešený odstup a nadále propagovala především starší, osvědčený repertoár.
Přesto by však stálo za to, moci vstoupit do jejich prostor v období, kdy zde zpěv zazníval z hlavního i mariánského chóru, kdy u každého z mnoha desítek oltářů denně probíhaly bohoslužby, ohnivým hlasem kázal Jan Milíč, kde se studentům pražské univerzity dostávalo poučení při prvních přednáškách a hlavně, kdy o největších svátcích církevního roku nespočetný zástup kleriků oslavoval Narození či Vzkříšení Krista. Svatovítská katedrála byla jedním z mnoha míst, v nichž byli drženy i vybrané skupiny kleriků, jejichž hlavní úlohou byl zpěv při bohoslužbách. Do historie svatovítské katedrály se zapsali především mansionáři , založeni ve čtyřicátých letech 14. století samotným Karlem IV. (ve spolupráci se svým blízkým přítelem Arnoštem z Pardubic), kteří měli za úkol denně zpívat hodinkové officium a mši k poctě Panny Marie. Vedle nich bychom však v katedrále zastihli i žaltářníky , zaměřené na každodenní recitaci žalmů, ale také žáky ze svatovítské školy v čele se svým magistrem, kteří se rovněž podíleli na denních bohoslužbách. Podobně jako v jiných velkých kostelích měla katedrála i svůj chlapecký sbor, takzvané bonifanty . Ne vždy však byli k potěše srdce a ucha: často prováděli rozpustilosti v katedrále i mimo ní a stížnosti na ně musely řešit až nejvyšší církevní instance.
To v sousedním klášteře benediktýnek u svatého Jiří sice neměli k dispozici tak početnou armádu školených zpěváků, přesto nás však dobové rukopisy překvapují svou rozmanitostí a šíří repertoáru, který se zde tradoval. Není divu – vždyť v tomto klášteře vyrůstaly dcery z nejpřednějších českých rodin, vychovávané s nemalými ambicemi a nezřídka disponující slušnými finančními prostředky. Zdá se, že zdejší jeptišky byly příznivě nakloněny mnoha „novinkám“ ve světě chorálu, podobně jako se nadchly pro novodobé mystické proudy. V jejich rukopisech měly již od počátku 14. století své pevné místo písňovité tropy, sekvence, hymny či celá rýmovaná officia českého původu, ba dokonce i jednoduché vícehlasy, jejichž kariéra v českém prostředí teprve dostávala zelenou. Ze všech těchto skladeb však dýchá jakási ušlechtilost, naprosto vzdálená profánní notě, stále více zaznívající v pražských ulicích. Kdo by se nesklonil před jejich mistrovskou, do takřka posledního detailu propracovanou, zpívanou velikonoční hrou o Vzkříšení Krista, v níž u symbolického hrobu postupně defilují tři Marie s vonnými mastmi či apoštolové, především se však u něj odehrává mystické setkání Máří Magdaleny s Kristem, plné vzrušené extáze na straně jedné a až nadzemské důstojnosti na straně druhé.
Ticho v bouřlivých časech
Vlna husitských bouří přeťala staletou hudební tradici na několik desítek let. Mnohé z kdysi slavných hudebních středisek navždy ztichly, v jiných jen žalostně doznívalo slabé echo kdysi vznešeného jednohlasu. Choulostiví svědci pěveckého umění – chorální knihy – z velké části podlehly v následujích letech a staletích zkáze. Jen narychlo se alespoň ty nejvzácnější svazky stěhovaly do bezpečného zázemí mimo oblast české kotliny. Dodnes lze putovat po německých či polských knihovnách a nahlížet do knih, které kdysi zdobily české kůry. Jen s obtížemi se tu a tam podařilo po návratu klidnějších let vzkřísit starou chorální tradici. Přehlušoval ji však zpěv českých úderných písní propagujících novou – reformovanou – ideologii, směle se ozývající ze stále většího počtu kostelů a oznamující příchod nových časů. I toto nadcházející údobí se významně zapsalo do dějin evropské hudební kultury. Ale to už je jiná kapitola.
