Colin (Rex) Davis říká, že pozvánka na otevření Pražského jara byla pro něj překvapením. „Proč by právě Angličané měli otevřít váš hezký festival?“ – zahájil se vší svojí přímočarostí naši hodinovou telefonní diskusi. Snažím se tedy vyhnout otázce, na kterou se jenom stěží hledá odpověď, otázkou další. Měním směr podivně se vyvíjejícího dialogu a jdu přímo k podstatě. Co si tedy myslíte o Smetanově Mé vlasti , podařilo se vám vyřešit ten věčný problém jedné, dvou nebo čtyř harf v úvodu Vyšehradu ? (Jedna zní osamoceně jako salonní hudba v nějakém obýváku, dvě nebo tři znějí lépe, ale ještě stále ne uspokojivě, se čtyřmi jsou už problémy). „Jak to, že to znáte? Vy jste to asi dirigovala..?“ zněla překvapivě prostá odpověď, nebo raději překvapivě prostá otázka na moji otázku. Ale co teď! V mém řemesle člověk není zvyklý odpovídat, ale klást otázky a tenhle vývoj věcí ho jednoduše zaskočí. Oficiálně je naše komunikace ohraničena jenom 20 minutami a je toho tolik, na co se chci tohoto šarmantního, ale pomalu a velice uváženě mluvícího dirigenta zeptat. Colin Davis naštěstí pokračuje: „Pravděpodobně to budeme dělat nejméně se dvěma, dovedete si představit jak bychom dovezli čtyři harfy z Londýna do Prahy?“ Už znovu otázka! Začínám si myslet, že je to něco jako ironie osudu, když se můj společník znovu rozhovoří: „Hráli jsme to již před několika lety a je to zcela ohromující skladba. A také velice těžká. Myslím tím, že je tam nezměrné množství not. Je to skutečný zátah. Miluji například Šárku , je to tak bláznivě vášnivé. Tábor a Blaník jsou také náročné, hlavně když chcete, aby zněly logicky, protože instrukce v partituře nejsou příliš jasné, vlastně tam chybějí. Ale ubohý Smetana, ke konci byl již malinko pomatený. Čím více chce být skladatel exaktní, jako například Mahler nebo Elgar, tím více se to poté stává těžké… Doufám, že Má vlast nebude jenom to, co dává smysl mně osobně, ale bude to nalezení toho, co nám hudba říká. S touhle skladbou jsem měl veliké problémy, je určitě výzvou. Ale jedno je jasné, cokoliv s ní uděláme, uděláme s velikou vírou a energií. Máme k dispozici vynikající orchestr, který má ke skladbám tohoto druhu velice blízko. A i když to nebude to, čemu říkám ortodoxní, bude to určitě zahráno s láskou.“
„Moc mě nezajímá“
Davis byl již dirigentskou hvězdou, když se v roce 1995 stal šéfdirigentem London Symphony Orchestra (LSO). Tehdy mu bylo 68 let a poučený celoživotní zkušeností říká, že za celých deset let na sebe ani jednou nekřičeli. S orchestrem si vybudoval opravdu velice inspirující vztah a jejich společné nahrávky jako například Trojané a Harold v Itálii od Berlioze, Falstaff od Verdiho, Dvořákovy symfonie nebo obě Elgarovy symfonie na deskách labelu LSO LIVE získaly řadu významných ocenění. Na jejich nejnovější nahrávku Dvořákovy Šesté symfonie ocenění nejspíš už také čekají. Před Davisovým příchodem byl orchestr asi tím „nejmužnějším“ v Británii s jenom 20% účastí něžného pohlaví. Tento (ne)poměr se teď ale změnil na 40%, což mělo také zpětný vliv na zvuk orchestru – zbavil se tím drsnosti, kterou se předtím vyznačoval. „Věřím, že je možné vytvořit atmosféru, ve které se hráči – ženy nebo muži – vzájemně respektují a cítí respekt, a ve které mají místo na své vlastní vyjádření.“ Davis je skutečně jedním z posledních žijících vzorů anglického gentlemanství. Svou funkci v LSO přijal jenom pod podmínkou, že nebude zasahovat do žádných rozhodnutí a administrativy orchestru: „Nevybírám žádné dirigenty, nedělám v orchestru žádné zkoušky, konkurzy, ani se jich nezúčastňuji. Všichni hráči jsou vybíráni vedením orchestru, tyto věci jdou mimo mě. Všechno, co chci dělat, je přinést hezký program, objevit se na zkouškách a koncertech a udělat to nejlepší, co je v mých silách. Myslím, že jsem dost starý na to, abych se přesvědčil – nebo lépe byl přesvědčen – že problémy mezi hráči a dirigentem jsou vždy stejného původu: je to vždy o moci nebo síle. Když hráči cítí, že člověk, jenž stojí před nimi, je může vyhodit, tak oni na oplátku mohou říci: my pro něj nechceme hrát. Takhle z jejich vztahu mizí důvěra a začíná absurdní proces boje o moc. Moc mě prostě nezajímá. Globální problém lidských vztahů je obyčejně také zapříčiněn bojem o moc. A s mocí jdou peníze. Tam začíná manipulace lidské rasy. Možná, že je to zapříčiněno porušením rovnováhy, což se týká přílišného používání lidského mozku. Snažme se tohle eliminovat a nevnášet to do hudby. Hudba s tím skutečně nemá mít nic společného. Dirigent nebo skladatel má moc, podobně jako orchestr, ale nejde o moc manipulující s lidským individuem.“
„V hudbě je cílem svoboda“
Davisův mrazivě aktuální filozofický pohled nebyl jenom nějaké pózující povzdechnutí životem unaveného dirigenta. Právě naopak, táhl se jako červená nit celým rozhovorem. Vnímala jsem jeho skutečný zájem a upřímnost. Dirigenti obyčejně nepatří mezi ty nejskromnější a většinou jsou to chorobní egomaniaci. Davis je ale pravděpodobně výjimkou potvrzující pravidlo. Je spíše chorobným klasikem, jak o sobě sám říká. „Určitě, když jste mladý, je to více komplikované, protože bojujete o svůj život. Jak pak tím životem jdete, postupně vytřídíte, co je důležité. Proces růstu, dozrávání a stárnutí je procesem odhazování nepotřebného balastu. To znamená smrt egu, ambicím a pýše. Když je člověk mladý, tak je to pro něho někdy víc důležité než samotná hudba. Cílem ale není ovládání a řízení, ale svoboda. Obzvlášť v hudbě. Když v ní nefunguje ego, znamená to, že hudba není manipulována pro vlastní prospěch. Hudba je podle mě o svobodě a svoboda nemůže být dosažena mocí nebo egem.“
„Orchestr se nedá ovládat“
Co by tedy někdejší student klarinetu na Royal College of Music, který nebyl přijat do dirigentské třídy (prý kvůli nedostačující úrovni ve hře na klavír) a který se několik let poté stal hudebním šéfem Sadlers Wells (dnešní Anglické národní opery), Královské opery, a později šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra, Bavorského rozhlasového orchestru, Dresden Staatskapelle a hostujícím dirigentem New York Philharmonic, poradil mladé generaci dirigentů? „Jenom to, že orchestr se nedá ovládat. Co je možné, je podělit se s hráči o hudbu, protože o ni beztak vědí již poměrně hodně a hlavně stojí o to se o ni podělit. Je pak na dirigentovi, aby připravil a začal tento proces. Když se mu to podaří, hráči se budou cítit volní ve svém vyjádření. A když přijdou s nějakou krásnou frází, pak pro ni uděláme místo. Musí cítit, že přispívají k celku a nedělají to, co musí, protože jsou nuceni vytvářet v lidech nesprávnou mentalitu, mentalitu nevolníka.“
„Soudobá hudba je příliš náročná“
Davis byl kdysi také průkopníkem soudobé hudby, zejména skladatelů jako Hans Werner Henze, Michael Tippett, Harrison Birthwistle a Peter Maxwell Davies. V posledních letech ale soudobá hudba v jeho programech chybí. Je v tom nějaká konkretní příčina? „Neřekl bych, že soudobá hudba není důležitá. Řekl bych, že se stala pro mě příliš náročnou. Když jsem byl mladý, dirigoval jsem ji skutečně často, ale jak stárnu, zjišťuji, že problémy soudobé hudby nejsou problémy starého muže. To je vše, co k tomu můžu dodat. Můj mozek na to není již dostatečně flexibilní. Některá soudobá díla se vyznačují nesmírnou konspirací. Někdy si myslím, že se z nich vytratilo srdce.“
„S Kubelíkem jsem měl senzační názorové neshody“
Záběr Colina Davise, tak jako záběr jeho téměř současníka Charlese Mackerrase, je obzvlášť široký. Je specialistou na Mozarta, Berlioze, Sibelia, Stravinskéko, Elgara a tak dále a také česká hudba zabírá v tomto výčtu čestné místo. Přes jeho oblíbeného Dvořáka se dostal i k Martinů, samozřejmě Smetanovi a také Janáčkovi, jehož opery uváděl v Sadler's Wells v 50. letech, kdy byl Janáček ještě stále považován spíše za hudební raritu než za seriózního skladatele. (Jako první uvedl v Británii Lišku Bystroušku .) „Když něco studuji, obyčejně se vracím k nahrávkám, které jsem udělal hrozně dávno, snad abych zjistil, proč se mi už vůbec nelíbí. A když připravuji skladbu, kterou vůbec neznám, nahrávka je ohromnou pomocí při získání určité základní zvukové imprese. Obyčejně ji ale nemohu poslouchat víc než jednou, maximálně dvakrát. Nechci to slyšet tak, jak je to na nahrávce, ale chci si vytvořit vlastní představu. Zatím jsem slyšel jenom jednu nahrávku Mé vlasti, a to s Rafaelem Kubelíkem. Tohle může znít nesmírně nestydatě, ale nemyslím si, že skutečně vyřešil problémy této skladby. Ale přece ji miloval, byl z Čech a tedy se v mojí domněnce pravděpodobně mýlím. Snad bych mohl říct, že to prostě nemohu dělat tak, jak jsem to slyšel na nahrávce. S Kubelíkem jsem se znal velice dobře a strávili jsme spolu mnoho báječných dnů. Měli jsme senzační názorové neshody, ale bohužel jsme nikdy nemluvili o Mé vlasti, protože jsem ji tehdy ještě neznal. Jeho představení Trójanů v roce 1957 mě nainfikovalo láskou k Hectorovi. Když ale začínám pracovat na nové skladbě, koneckonců začínám s partiturou, dívám se na to moře černých teček a myslím si: co je to a jaké mi to dává možnosti? Hudba je tak expresivní a adaptabilní, že se s ní dá vyjádřit úplně vše.“
„Přirozené věci jsou vždy nejlepší“
Colina Davise byste asi neviděli dirigovat Orchestra of the Age of Enlightenment, který hraje na historické nástroje nebo jejich kopie, nebo Academy of Ancient Music! Na rozdíl od Charlese Mackerrase, který se stal průkopníkem historicky poučené interpretace a i v moderních ansámblech se snaží dosáhnout ideálu dobového zvuku, Davise tahle kategorie příliš neinspiruje. Proč a co si tedy myslí o historicky poučené hudbě a hře na historické nástroje? „Nezatěžuji se tím. Myslím si, že je to fantazie, která je zajímavá, ale není to skutečná podstata hudby. Všichni skladatelé zahrnuli vývoj hudebních nástrojů do své hudby. Kdyby mohli mít lepší nástroje, určitě by si je vybrali. Proč byl například Mozart tak unesen, když slyšel 40 houslí v Paříži? Tehdejší skladatelé byli více svobodní v předpojatosti myšlenek o jejich hudbě. Právě to, co nás teď činí nesvobodnými. Je těžké se o tom vyjadřovat plně racionálně. Víte, když se řekne, že tohle je historicky poučené představení, může to tak být, ale nikdo tam přece tehdy nebyl! A tedy to nikdo pořádně neví. Barokní zpívání, tak jak se dělá dnes, se mi například zdá příliš nepřirozené. Vibrato je pro lidský hlas tak normální, že se vám vloudí do zpěvu úplně přirozenou cestou. Tam se bijí dva principy, jeden scholastický, který je do určité míry vnucený, a druhý je to, co přirozeně vychází z člověka, nebo z jeho hlasivek. Došel jsem k závěru, že přirozené věci a postupy jsou vždy nejlepší. Když se v dobové literatuře píše, že housle mají imitovat ten nejkrásnější hlas, jaký kdy slyšeli, jak se pak dá tohle porovnat s tím, co dělají barokní specialisté?“
„Lidé jsou hodně pohodlní“
Colin Davis sice nemá zálibu v poučené hudbě, ale nadevše miluje přírodu, a proto také obdivuje, nebo jak sám říká „rozeznává“ pastorální hudbu. Mnoho času tráví na svém venkovském sídle se svou sedmičlennou (včetně rodičů) rodinou. O mladé generaci tvrdí, že má úplně jiné intelektuální a emocionální problémy, s kterými se rve jiným způsobem, nežli jeho generace. „Všeobecně řečeno nevím, jestli kultura ještě vůbec existuje, uvidíme, co se stane. Lidé jsou dnes příliš pohodlní a kdybych to zaobalil do výstřední fráze, řekl bych, že někdy máme až příliš mnoho demokracie. Pokud demokracie začne znamenat jenom uspokojení voličů, tedy většiny národa, tak se potom musíme mít na pozoru. Raději to nechme tak, nebo mě před mým příjezdem do Prahy ještě zatknou…,“ dodává s úsměvem.
