Pražský hudební soubor Collegium Marianum asi není třeba představovat. Přesto mi dovolte věnovat alespoň glosu tomuto uskupení, které se zabývá autentickou interpretací hudby 17. a 18. století. Svou přirozenou a zároveň velice sofistikovanou reprodukcí staré hudby patří v moderní době mezi výrazné fenomény.
Uměleckým vedoucím a zároveň sólistou je fenomenální flétnistka Jana Semerádová, která ovšem není jen vynikající interpretkou. Svým hudebním projevem dosahuje tak vysoké úrovně, že zde již vlastně nelze mluvit o pouhé interpretaci. V její hře si všímám velkého podílu improvizace, ovšem nikoliv ve smyslu variací a ozdob. Improvizace je zde přítomna především v hudebním výraze. Jana Semerádová se zabývá studiem dobových, historických pramenů a je to znát i z jejího jasného a přesvědčivého podání. A právě možná proto, že má celkovou představu silně podloženou vzděláním a silnou muzikalitou, může s lehkostí a bezchybností improvizovat.
Co však nazývám v její hře improvizací? Jde o to, že její hudební výraz má sice jasnou představu, ale jeho konkrétní podoba při hře není nacvičena napevno. Každá její fráze a vlastně i každá nota má v sobě tajemství a napětí a vzbuzuje v posluchači napjaté očekávání, kam a jak ho povede. Výraz vzniká přímo na místě a riziko klišé je minimální. A díky tomu máme dojem, že slyšíme něco absolutně uvolněného, zcela přirozeného a především v tuto chvíli nově vznikajícího. To i přestože je za výsledkem cítit studium hudebních pramenů a jasná představa. Tak to ale u špičkových hudebníků bývá. A nejen u hudebníků. Z filozofického pohledu jde o jakousi svobodu, která vzniká tak, že balancujeme mezi svým záměrem a náhodou. Řečeno hypoteticky a s nadsázkou: čistý záměr je ohrožen rizikem kýče nebo nudy, čistá náhoda hrozí naopak chaosem, nesmyslem a opět nudou. Z fyzikálního hlediska se to dá aplikovat například na tvoření tónu. Vytvořit dokonalé podmínky pro tón, jeho kvalitu a tvárnost a pak ho nechat znít svobodně a již ho nechat žít tak trochu svým životem a stát se posluchačem vlastního zvuku. Zkrátka, takový muzikant jako je Jana Semerádová je vzácný úkaz.
Vzhledem k tomu, že je tato osobnost uměleckou vedoucí celého souboru, se tyto kvality a charakteristiky objevují ve vyznění celého souboru. Nemám při poslechu jejich hry vlastně ani pocit, že jsem na koncertě barokní hudby, hrané tzv. poučeně a autenticky. Slyším naprostou přirozenost a s příjemným pocitem si vždy říkám, že už si správné provedení jinak představit neumím. Jejich podání nevyznívá historizujícím dojmem, ale dojmem zcela aktuálním.
Samozřejmě ke kvalitě nestačí jen dobrý umělecký vedoucí. Jana Semerádová tuto kapelu složila ze spolehlivých, profesionálních hráčů, přičemž každý člen je zároveň osobností, a to nejen na poli hudebním. Tím možná vzniká onen přesah do vyšší kvality. Mám-li shrnout tento soubor pár hesly, jako první mě napadnou: noblesa, skromnost, inteligence, vzdělanost, přirozenost.
