V malé dílně s pohledem do pražské Františkánské zahrady je chvějivé ticho, přerušované
jen pokřikováním dvou čiperných andulek. Všude kolem vládne nepředstavitelný pořádek, dokonale srovnané nářadí, nikde ani smítko, ani hoblinka z opracovávaného dřeva nových houslí. Jak to má Jan Baptista srovnané na ponku, tak má ujasněno i ve své práci. Její výsledky jsou víc než patrné.Proč jste byl pokřtěn Jan Baptista? Porušila se tím rodová tradice přejímání druhého jména po otci, a ten je Přemysl. Určila to moje babička. Druhé jméno si u nás dáváme už od dob dědečkova pobytu v Rusku a ctíme tak ruskou tradici. Ta ale přece jen už trochu odezněla, a tak jsem tedy druhým jménem Baptista. Není to profesně nezvyklé, mnozí velcí mistři houslaři byli také druhým jménem Baptisté. Třeba Vuillaume.
Ovlivnil vás osobně a pracovně váš otec? Úplně zásadně a ve všem. Brzy jsem tušil, co budu chtít dělat, i když jako dítě jsem chtěl být kosmonaut, popelář a policajt. Někdy v šesti jsem začal hrát na housle, jenže nejdřív spíš z donucení. Dneska jsem rád, že umím hrát. Pro houslaře to snad není bezpostřední nutnost, ale je to tak dobře. Samozřejmě, nehraju na takové úrovni, abych mohl koncertovat nebo hrát s profesionály komořinu, ale zato poznám, jaký zvuk a jakou kvalitu mají housle.
Dá se odlišit, co jste získal od otce, co na školách, a čím se lišila výuka a praktická práce? Začínal jsem na pražské škole umělecko-průmyslové v oboru řezbář. Po dvou letech jsem školu přerušil a jel na rok na Mezinárodní houslařskou školu do německého Mittenwaldu. Tam jsem získal houslařské základy, poznal, které řezbářské nástroje se na co používají, co se dělá dřív a co potom. Po maturitě a nějakém čase stráveném v domácí dílně jsem se při jednoroční stáži u prestižní londýnské firmy J. & A. Beare zabýval restaurováním a rozpoznáváním nástrojů a osvojoval jsem si i znalectví. Procházely mi rukama vzácné instrumenty a byl jsem se například také podívat v muzeu na slavné stradivárky Messias z roku 1715, absolutně zachovalé, hotový zázrak. Stačilo pak, že se přiřadily osobité prvky rodové tradice.
Kdy jste se definitivně rozhodl věnovat se houslařskému řemeslu? Práce se dřevem mě odmalička bavila, takže jsem se houslařině nebránil. Hmatatelná satisfakce přišla asi s mými prvními prodanými houslemi, někdy ve dvaceti. Můj první nástroj si koupil Mistr Josef Suk a byla to úplná náhoda. Tehdy probíhala ve Výzkumném ústavu zvukové a reprodukční techniky studie analýz zvuku a dělaly se zkoušky houslí ze státní sbírky. Mimo jiné se změřily i moje nové housle. Dopadly výborně a Suk jim uvěřil. Slyšel jsem ho na ně hrát na koncertě, a byla to pro mě ohromná událost.
Pracujete dodnes vedle svého otce, nebo jste na práci sám? V dílně se mnou pracuje mladý hoch z Lubů a dělá pro mě opravy. Otci bude letos v červnu čtyřiaosmdesát a dělá se mnou dál, občas a pomaličku, ale každopádně často v dílně pobývá a stále mě ovlivňuje. Nevím, jestli budu mít jednou se svými potomky trpělivost učit je základům řemesla. Snad to zvládnu jako moji rodiče. Je totiž těžké vést dítě bez násilí k vážné práci. Zatím je ale Františkovi sedm let (na housle hraje stejně neochotně jako kdysi já), a Josefině pět let, a tak je ještě čas o tom přemýšlet.
Měl jste od začátku všechno, co je třeba pro úspěšnou práci houslaře: výtvarné nadání, manuální zručnost, hudební cítění? Housle jsou hudební nástroj i výtvarný objekt a musí se docílit kvalita v obou směrech a umět obojí. Je třeba zvládnout řemeslo, mistrně vést nože, vědět, co a jak udělat, a umět se dívat a být i muzikantsky vzdělaný. Technika nestačí. Někteří houslaři udělají znělé housle, ale nejsou hezké. U jiných je to obráceně. Někdo pracuje superpřesně, ale housle vypadají studeně a neosobně. Člověk si musí umět poradit při výběru materiálu, vědět taky něco z oblasti akustiky a znát, jak se desky chvějí. Je toho hodně a všechno se prolíná. Každé dřevo je vždy nový materiál, a tak se nikdy přesně neví, jak se bude chovat.
Co všechno si houslař musí vyrobit sám: korpus a hlavici, ale co struník, hmatník a kolíčky? Kolíčky, hmatníky, struníky a kobylku nedělá, ty se koupí jako polotovar a připasují se. Desky, luby a hlavici, ty dělá sám. Hlava je víc výtvarná záležitost, snad jen její hmotnost a mohutnost patky (části krku připojené ke korpusu) může pro zvuk hrát roli.
Za co se vlastně vydáváte: za živnost, firmu, značku, uměleckou dílnu? Značka, to je snad u auta nebo počítače, ale my jsme rodina Špidlenů, navazující na tradici předků. Každý jsme ovšem měli, stejně jako já, svou vlastní vinětu. Ty viněty Špidlenů najdete i v naší knize Čeští mistři houslaři Špidlenové , vydané na sklonku roku 2003. Otec si přál napsat své memoáry, biografii a osudy našich předků včetně vzpomínek na významné osobnosti, které kolem nás prošly – mezi nimi Příhoda, Kubelík, Oistrach, Suk. Bylo by škoda, aby to bylo zapomenuto. Nakonec jsme se rozepsali i o domácí a světové houslařské historii a o stavbě houslí v běhu dějin.
Máte živé kontakty s ostatními našimi houslaři? S kolegy se vídám, ale v houslařství si stále ještě mnozí „kopou pro sebe“, každý si hlídá svou práci. A není se co divit. Stále ještě platí houslařské tajemství.
Neprozradíte ani mně kus toho tajemství? To už by nebylo tajemstvím. Ale není to nic zásadního. Máme jeden „fígl“, který se týká laku, ale víc nepovím.
Jak se liší vaše a otcovy nástroje, jaké jsou jejich charakteristické znaky? Najdou se na nich jemnosti, které vidí jen odborník. Je to otcův rukopis proti mému rukopisu.
Na čem tedy závisí konečný úspěch toho kterého nástroje, má-li ho hodnotit soutěžní porota? Tvoří ho vše dohromady: výběr dřeva, javoru a smrku, péče zpracování jednotlivých detailů i celku, kvalita a barva laku, vložené zkušenosti i celková rozpoznatelná krása nebo stylovost. Je výhodou, že máme starý sklad se dřevy, která kupovali děda a otec. Je nutné i dnes vědět, z jaké lokality ho koupit.
Odkud je ten nejlepší materiál a kolik ho dnes máte v zásobě? Nejlepší smrk roste v Dolomitech a javor v Bosně. Kde konkrétně dřevo nakupujeme, to samozřejmě nikomu nepovím, jen to, že dobrého dřeva není nikdy dost. Když ho najdu, koupím, ale ne za každou cenu. I na něm chce dnes leckdo vydělávat. Při částce 400 EU za jednu spodní desku jsme obchodníkovi nabídli dveře k odchodu.
Jste si při práci na nástroji vždycky jist výsledkem? Pokaždé je to trochu sázka do loterie. Snad mohu říct, že devadesát procent kvality umím udělat, ale na zbývajících deset procent čekám s napětím.
Stavíte housle, violy a snad i violoncella? Udělal jsem jen jedno cello, v roce 1994, a získalo dokonce v Anglii třetí cenu ze dvaapadesáti violoncell. Jenže rok na to ho někdo z naší dílny ukradl, se vším, co v dílně bylo. Nástroj se nenašel, ale od té doby máme alespoň spolehlivé zabezpečení dílny.
Určitě občas i nějaký nástroj restaurujete? Restaurátorská práce je jiná než autorská. Dobře provedená oprava vlastně nemá být poznat. Je to spíš služba, při které se také učíme staré nástroje studovat a hledat na nich to krásné. Jen při tvorbě nových se člověk realizuje a jen na nich má být poznat, že jsou ode mne.
Poznáte si svůj nástroj po zvuku mezi jinými? Každý myslí, že to tak je. Jenže my všichni máme stejný cíl, dospět k onomu ideálnímu zvuku klasických italských nástrojů. Někdy se to povede líp, někdy hůř. Ovšem něco jako špidlenovský zvuk, to neexistuje. Zvuk může být dobrý, špatný, plný, kulatý, ostrý, slabý, nosný, ale stoprocentně poznám svůj nástroj jen podle typu práce.
Měnil se během dob v detailu tvar houslí nebo barva laku? Ne. Trochu se prodloužil a zaklonil krk, změnily se struny, protáhl se hmatník, kobylka vypadala trochu jinak, ale podstata houslí zůstala nezměněná. Je to vždy aktuální otázka. Někteří houslaři se nechtějí smířit s tím, že opakují stále totéž, jako by se vývoj zastavil a nemohou ho posunout. Snad to určuje poptávka po změně. Houslisté hrají hudbu psanou před staletími pro tento nástroj, a tak nechtějí jiný.
Jsou všechny vaše nástroje vytvářeny na objednávku, i ty soutěžní? Všechny, a musí se na ně čekat. Teď mi soutěž v Cremoně udělala čáru přes rozpočet. Housle vyhrály a v podmínkách soutěže je, že musí být ponechány a jsou odkoupeny. Právě tyhle byly objednány jedním izraelským kupcem. Cena mohla být vyšší, ale jsem rád, protože vítězství se nedá vyčíslit penězi. To jméno ze soutěže, prestiž a reklama jsou důležitější.
Víte vždycky během práce na nástroji, které kvality by na něm mohly být dominantní? Na každých houslích se snažím udělat všechno, co dokážu, nejlíp, jak to umím.
A už se vám někdy podařilo něco na nástroji pokazit? Právě tady, jak to vidíte. Trochu víc jsem zadlábl, vyštípl se mi kousíček, a mám s tím teď starosti. Doufám, že to ještě srovnám. Musím si asi víc nabrousit dláto.
Kdo ze známých uměleckých jmen má dnes vaše housle? Mohu se pochlubit Mistrem Sukem, Ivanem Ženatým, Pavlem Šporclem, Leošem Čepickým z Wihanova kvarteta, Petrem Macečkem z Talichova kvarteta. V Evropě jsou v rukou koncertních mistrů velkých orchestrů, v Německu, Švýcarsku, zatím nejsou v Japonsku. Ale jinak nemám nouzi o práci, v tuto chvíli nejmíň na dva roky.
Máte pocit, že vám rostou výrazní konkurenti oboru? Určitě mám. Nemůžu být klidný, že mě někdo neohrozí. Je plno mladých, ambiciózních houslařů, kteří i přesto, že nemají rodovou tradici, jsou vynikající. Třeba František Kůs. Před rokem v soutěži v Americe jsem nevyhrál nic, a on získal stříbrnou medaili. Nebo Dalibor Bzirský, který pracoval ve Švýcarsku. Viděl jsem jeho úžasné opravy nástrojů. Dodělal na houslích Amati spodní desku, která chyběla, a nikdo by nepoznal, že není původní. A v soutěži v Moskvě byl čtvrtý.
Na co myslíte, když se skláníte nad tvorbou nástroje? Při některé mechanické práci si přemýšlím, třeba o surfování, jízdě na kole nebo o snowboardu. To jsou moje oblíbené sportovní aktivity.
Je tedy sport po houslařině vaše hlavní životní vášeň? Sport jsem podědil po otci. S rodiči jsem v dětství jezdil na hory a po závodech a stejně taky mě podporovali při surfování.
Jsou pro vás houslařské soutěže také určitým druhem sportu nebo tvrdým profesním kláním? Já jsem soutěživý typ, tak i ty soutěže mají u mě něco společného se sportem. Soutěžení je součástí mé profese a místo, kde se má sportovní duše a profese setkávají. Stejné to ale bylo u mého otce.
Co v soutěžích rozhoduje, čím jste pro porotu výjimečný? Těžko vyjmout jeden klad, který způsobuje úspěch mých nástrojů. Ve světové špičce musí být všechno stoprocentní, detaily i celek. V každé části mých houslí se sčítá veškerá zkušenost, zručnost a cit, takže pak lépe hrají a bývají hodnoceny výš než ty od mých konkurentů. Přesto se nedá říct, že jsou výsledky vždycky objektivní, protože i porota se skládá ze subjektivních pohledů jedinců. Nástroje se hodnotí anonymně, nejsou podepsané. Ale pravidla jsou jasná. Nakonec se udělá součet bodů a někdo vyhraje. Ale nad všechny soutěže je nejdůležitějším hodnocením poptávka muzikantů.
Myslíte si, že právě soutěže dostávají vaše jméno do světa, nebo hraje větší roli pověst otce a jméno rodu? Všechno dohromady. Samozřejmě, otcovo jméno mě na začátku vystřelilo. Jako „Franta Vomáčka“ bych tak snadno neprorazil. Ostatně zákazníci chodili do naší společné dílny a když otec neměl hotový nástroj, nabídl můj. Navázal jsem i na obchodní vztahy. Soutěže a dobré reference pak potvrdily kvalitu.
Neřekl jste ještě, jak dlouho na jednom nástroji pracujete? Udělám asi čtvery housle do roka. Když odpočtu dva tři měsíce pobytu na horách, na kole nebo na vodě, vyjde to tak mezi dvěma třemi měsíci na jeden nástroj.
Stále se ještě vracíte ke sportu a máte i jiné životní záliby? Co František a Josefina? To nejsou záliby, to jsou děti. Jenže při mé nekončící práci mi na ně nezbývá moc času ani trpělivosti. Ačkoliv se nerad pouštím na tenký led přiznání, určitě jsou lepší otcové než já. Nechci ale budit dojem, že nemáme v rodině dobré vztahy.
Kromě toho, že jste si vydobyl jméno v soutěžích, jste i členem Kruhu uměleckých houslařů a prestižní instituce Entente Internationale des Maitres Luthiers et Archetiers d'Art. Kruh založil můj děda roku 1959 a já se stal členem roku 1988. Za totality měl smysl jako ochrana houslařů ve svobodném povolání. Pro mě znamená navíc dědictví po mém dědečkovi, i když se dnes jeho úkoly proměnily. Dnes vyžaduje přísné přijímací zkoušky a garantuje vysokou kvalitu svých členů. Podobně je to i ve zmíněné mezinárodní organizaci se sídlem v Ženevě, která je společností nejvýznamnějších houslařů a odborníků. Každé dva roky se koná setkání někde ve světě, napřesrok například v San Francisku. Nejvýznačnější obchodníci tam vždy přivezou jinak nevídané nástroje, a to je velice poučné.
Možná jste někdy zapřemýšlel o vytvoření elektrických houslí? Dokonce je ke mně do dílny přinesl před několika dny na ukázku Josef Suk. Poprvé jsem si na ně i zahrál. Jako alternativa jsou zajímavé, ale nemyslím si, že by nahradily klasické housle a ohrozily nás, houslaře. S efekty, které vytvářejí, mohou být zábavné, zejména pro jazz. Proč ne!
Pro vás je určitě největším zadostiučiněním uznání klasické práce houslaře. Je Cremona váš největší úspěch? Určitě největší, musím se pochválit. Bylo hodnoceno celkem tři sta nástrojů a z toho sto sedmdesát houslí. Měl jsem tam dvoje housle. Jedny získaly první a druhé druhou cenu a ještě k tomu jedny z nich cenu za nejlepší zvuk soutěže, a ty druhé za nejlepší práci soutěže ze všech přihlášených instrumentů, tedy houslí, viol, violoncell a kontrabasů. Přibyla mi navíc cena od polských houslařů. Vlastně jsem získal téměř všechny udělené ceny. Výš už není kam jít. Platí pravidlo, že do soutěže, kde houslař vyhrál, už znovu nevstupuje.
Takže vy si vlastně do dalších soutěží neustále zavíráte dveře. To je ale hezké zavírání. Kdybych si tak zabouchl úplně všechny ty dveře, to bych byl rád.
