V letošním roce slaví plzeňská konzervatoř čtyřicet let své existence. Kromě řady koncertů a graficky úhledné pětašedesátistránkové publikace, vybavené barevnými fotografiemi, se prezentuje i prostřednictvím CD-ROMu, který přináší šedesát minut hudby, zmnožuje informace tištěného materiálu, zvukově oživuje počátky partitur vtipně uvozujících jednotlivé kapitoly, a závěrem nabízí desetiminutový dokumentární film autorského kolektivu pod vedením M. Čapka. Tedy místo obvyklých pouhých seznamů absolventů, pedagogů a hospodářských pracovníků zpestřených nostalgickými vzpomínkami je zde informační materiál, po němž s radostí a zvědavostí sáhne nejen ten, kdo je v něm uveden.
Malé zamyšlení v Preludiu a v doslovu patří řediteli Miroslavu Brejchovi. Fibichovsky laděná kapitola Nálady, dojmy, upomínky přináší vzpomínky stávajících a emeritních profesorů (skladatele Jaromíra Bažanta, klavíristů Jindřicha Durase a Karla Friesla, houslistky Jindřišky Holotové, violoncellisty Oldřicha Kavaleho, pěvkyně Ludmily Kotnauerové, bývalé ředitelky Věry Pinkerové, hráče na lesní roh Artuše Rektoryse, hobojisty Ladislava Rubáše, fagotisty Ladislava Šmídla, akordeonistky Jarmily Vlachové, hráče na lesní roh a dirigenta dechového orchestru Jiřího Žurka). Kapitoly, jež svými názvy připomínají tvůrčí elán rané tvorby našeho klasika – Ze studentského života a Pochod studentských legií – jsou věnovány mládí. První tvoří studentské vzpomínky, druhou vyplňují právě ony nezbytné seznamy absolventů, které jsou na CD-ROMu doplněny o další statistiky, zachycující například další studium nejlepších absolventů na tuzemských a zahraničních školách. První takty „Osudové “ uvádějí další seznamy, tentokrát těch, kteří měli na každého ze studentů dopad daný názvem Beethovenovy 5. symfonie – profesorského sboru a pracovníků školy. Eroica naopak uvádí úspěchy, jichž studenti dosáhli na domácích a zahraničních soutěžích.
Zamyšlení a vzpomínková vyprávění přinášejí hezké momenty, například poděkování Jindřišky Holotové všem klavíristům – doprovazečům, lapidární, humorně laděnou řeč jednoho z nejdéle působících pedagogů Ladislava Šmídla, jehož žáky najdeme v našich předních symfonických a divadelních orchestrech, informativně bohatý příspěvek Karla Friesla o vývoji školního symfonického orchestru atd. Různé pohledy a způsob vyjadřování svědčí o tom, že v oblasti hudebního školství skutečně neexistuje unifikace pedagogů. Každý se zde prezentuje jako kumštýřská osobnost. Tvůrci multimediálního materiálu se nezřekli humoru, když jako motto vzpomínek Jaromíra Bažanta uvedli jím často opakovaná a v uších stovky jeho bývalých žáků dosud znějící slova: „Chlape, opakuj po mně: Jsem harmonická zrůda!“
Bezděčně se vkrádá otázka, jak by asi zavzpomínali ti, kteří dnes žijí pouze jako legenda v paměti žáků a kolegů – profesoři klavírní hry Antonín Brejcha, Marie Jíšová, houslové hry Miloš Macháček a Karel Vronský, koncertní mistr operního orchestru Divadla J. K. Tyla, profesor hry na klarinet František Vacovský, jeho žák, první klarinetista České filharmonie Bohuslav Zahradník, dlouholetý pedagog hry na pozoun a vynikající orchestrální hráč Vlastimil Eichler… Věřme, že jejich vyprávění by bylo stejně tak poučné jako i plné humoru, neboť svoji profesi vykonávali s láskou a porozuměním. Naštěstí tak činí i jejich dnešní nástupci.
