Letopočty s jedničkou hrají v historii Pražské konzervatoře důležitou roli – 24. 4. 1811 byla zahájena výuka (prim hrály housle), 1881 se stal ředitelem houslový virtuos Antonín Bennewitz a jeho dvacetiletá éra je označována jako „zlatá“, o deset let později se stává profesorem skladby Antonín Dvořák a v roce 1901 byl jmenován ředitelem, v roce 1961 obdržela škola rozhodnutím prezidenta Novotného Řád práce a v roce 2001 byla škola převedena pod pražský magistrát, takže ze Státní konzervatoře se stala Pražská. Samozřejmě významná jsou i jiná data: 1815 – první veřejný koncert školního orchestru, 1885 – sídlem školy se stává Rudolfinum (do roku 1918), 1919 – zestátnění školy, 1942 – správcem se stává Václav Holzknecht. V současné době Pražská konzervatoř kypí životem a zdá se, že i nadšením nejen učitelů, ale i studentů. Důkazem je pro mě i nedávno vzniklý školní časopis.
Dvě stě let je u umělecké školy nevídané jubileum, u Pražské konzervatoře se navíc nabízelo slavit jej čtyři roky, protože k provolání šlechticů o založení konzervatoře došlo v roce 1808, navíc do roku 1811 se událo leccos zajímavého, hlavně však vznikla 31. 3. 1810 na bázi spolku Jednota pro zvelebení hudby v Čechách, v podstatě sdružení šlechticů, které mělo shromažďovat finanční prostředky k podpoře školy. Není divu, že díky Pražské konzervatoři byl spolek v roce 2010 obnoven. Osobou, která nese na bedrech organizaci čtyřletých oslav, je zástupce ředitele, profesor Ladislav Horák, jinak též přední český akordeonista. Akordeon studoval u Jaroslava Vlacha na Pražské konzervatoři, poté byl prvním studentem, který tento nástroj absolvoval na Západočeské univerzitě v Plzni. I díky němu je vedle Moravy Plzeň dalším centrem hry na akordeon. V roce 1992 se vrátil na Pražskou konzervatoř jako pedagog.
Zastavme se na chvíli u vašeho nástroje. Za bývalého režimu byl akordeon coby „lidový“ nástroj preferován. Jaký je o něj zájem dnes? Samozřejmě není tak masový jako kdysi. Pamatuji si, že v 70. letech byl třetím nejoblíbenějším nástrojem, hned po houslích a klavíru. Jistě i to bylo důvodem, že česká koncertní literatura je pro nás naprosto stěžejní. Zásadní byl přínos řady muzikantů v čele s Milanem Bláhou, Jaroslavem Vlachem, Josefem Smetanou, který na škole také působil, nebo Ladislavem Vachulkou. Někdejší masová oblíbenost akordeonu však nebyla českou zvláštností. Málo se například ví, že akordeon byl i součástí orchestrů Duka Ellingtona a Benny Goodmana. Moji absolventi se uplatňují jak v klasické, tak populární hudbě. V 90. letech upozadily akordeon různé samohrajky a keyboardy, což se dnes naštěstí mění, protože už nejsou „in“, a zájem se vrací. Deficit Prahy vidím v tom, že akordeon není vyučován na HAMU, což je pro mě stále velká výzva, a koneckonců ani na hudebních školách o něj není takový zájem jako třeba na Moravě. To se pak odráží při talentových zkouškách. Kdysi k nim přicházelo deset zájemců, dnes stěží dva. Problémy však mají i jiné obory, zvláště žestě. Není to tak dlouho, kdy byl menší zájem o kytaru a dokonce i o klavír.
Kolik vlastně má Pražská konzervatoř studentů a učitelů? V současné době je to kolem 550 studentů a přibližně 250 učitelů, přičemž hodně z nich jsou externisté.
Co všechno se vám podařilo za čtyři roky oslav? Jsem přesvědčen, že až se jednou bude tato epocha připomínat, tak bude označována za stavitelskou. Díky tomuto výročí jsme dokázali školu vlastně dobudovat. Konzervatoř měla během celé své historie problémy se sály, i když sídlila v Rudolfinu. Škola se přesouvala po klášterech a jiných budovách a byly s tím stále problémy. V roce 2011 budeme mít poprvé vlastní koncertní sál v areálu školy, a to s kapacitou 330 diváků, který bude kromě školního poslání produkovat i klasickou komerční činnost. Jeho součástí bude nahrávací studio a mně by se velmi líbila například spolupráce s Českým rozhlasem. Poprvé budeme mít i svou vlastní divadelní scénu. Koncertní sál bude otevřen 31. března. Za velmi důležité považuji obnovení spolku, Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, který nám bude pomáhat hlavně v ekonomické oblasti. Prvním výsledkem činnosti Jednoty bude špičkový klavír firmy Steinway v novém sále.
Kdo je členem Jednoty a co je jejím posláním? Předsedkyní je Adrienne von Korff-Kerssenbrock, potomci rodu Bubnů, Czerninů, Lobkowitzů, Strachwitzů, Colloredo-Mansfeldů a další šlechtici a byznysmeni, například Vladimír Kovář, majitel firmy Unicorn, která je hlavním partnerem oslav výročí, právníci, umělci, zástupci školy.
Důvod existence Jednoty, zakotvený ve stanovách, je jediný – podpora a rozvoj Pražské konzervatoře. Kromě ekonomické stránky je zde společenský rozměr. Chceme, aby škola měla vedle vysoké hudební úrovně i odpovídající společenskou prestiž a aby se pozvedla ve školní hierarchii na vyšší úroveň. Přirozeně zájem o školu by se i v zahraničí zvýšil, kdyby absolvent získal minimálně titul bakalář. Škola má totiž dva deficity, které musí postupně řešit: najít další možnosti financování a zvýšit statut školy na svébytnou vysokoškolskou platformu.
Čeká vás vyvrcholení oslav – rok 2011. Čím bude naplněn? Putovní výstava, kterou připravila Markéta Hallová a viděli ji zájemci v řadě českých měst a v Evropě (Varšava, Záhřeb, Neapol… nedávno byla v Bruselu a v Drážďanech, v březnu bude v New Yorku), bude propagovat školu i v tomto roce. Její součástí jsou také koncerty, pro naše studenty zdroj neocenitelných zkušeností. K této výstavě vyšel katalog, ale hlavní publikací k výročí školy bude kniha Eduarda Douši. Připravena je bohatá série koncertů a pracovních dílen jednotlivých oddělení v novém sále. Největším zviditelněním školy pak bude samozřejmě Má vlast na Pražském jaru. K tomu bych dodal, že vybraní studenti už několik měsíců studují pod vedením svých učitelů a v orchestru s Miriam Němcovou své party a mezi 14. až 19. březnem budou mít v Poličce soustředění s Jiřím Bělohlávkem. Velmi si cením toho, že Česká filharmonie uvede tři koncerty s díly bývalých ředitelů školy. Na první dubnové úterý po Velikonocích (26. 4.) připravujeme v rámci otevření školy pro veřejnost velké setkání absolventů. Důležitou součástí oslav bude květnové operní představení studentů školy ve Stavovském divadle v rámci Pražského jara, kdy budeme dělat ve spolupráci s plzeňským Divadlem Josefa Kajetána Tyla Martinů Ženitbu a Pucciniho Gianni Schicchiho.
Původním impulsem k založení Pražské konzervatoře bylo přání šlechty a umělců, aby měla Praha konečně svůj orchestr, tudíž bylo třeba připravit k tomu muzikanty. Až později přišla doba slavných virtuosů. Jak to vypadá s orchestrální hrou dnes? Od doby mých studií vidím velký kvalitativní posun. Studenti sbírají zkušenosti nejen v našem symfonickém orchestru, ale i v komorních formacích a někteří i mimo rámec školy. Práci symfonického orchestru pozorně sleduji z povzdálí, avšak za komorní hru, kterou mám ve své gesci zástupce ředitele, mohu říci, že vzniklo hodně nových komorních souborů – trií, kvartet, která sbírají ceny na soutěžích. Hlavní je však nadšení, se kterým to studenti dělají, a koncertní veřejné zkušenosti.
Až skončí oslavy, sály zahájí běžný provoz, opadne nadšení z jistě slavného účinkování na Pražském jaru, bude třeba najít novou vizi, nový cíl. Nebude třeba jej hledat. Jedním z hlavních úkolů vedení školy bude probojovat vyšší status školy, změnu ze střední na školu vysokoškolského typu. Je to pro nás velmi důležité, a to nejen proto, že to chce Evropská unie, nebo kvůli prestiži, ale bude to pro studenty v době, která nás čeká, nezbytné. Samozřejmě to zmírní i frekvenci přechodů na vysoké školy po skončení čtvrtého ročníku.
Nebudou pak chtít stejný status i další konzervatoře? Česká republika jich má požehnaně. Pravděpodobně ano. Samozřejmě tento problém má i další roviny. Zmínil jste množství konzervatoří. Je pravda, že v kuloárech se o tom hovoří a mnozí zastávají názor, že je jich příliš. Nedostává se pak talentovaných muzikantů v prvních ročnících a jsou problémy s uplatněním, protože prostě nabídka na českém trhu má svoje limity.
Na počátku byla škola sama. O dvě stě let později je tady docela tvrdá konkurence dalších konzervatoří. Jak to vnímáte? V rámci výročí s konzervatořemi, které se k němu hlásí, spolupracujeme. Konkurence to samozřejmě je. Chceme v soutěži škol obhájit tradici, která je za námi, a být tak dobří, že diplom absolventa školy bude mít všude ve světě vysoký kredit.
A co pražské hudební gymnázium? Určitě i to je naší konkurencí. Žáci tam studují synchronně hudbu a normální gymnaziální látku. Tato komplexnost je pro řadu rodičů zajímavá. Často se však stává, že výrazně talentovaní studenti přecházejí po nějaké době do vyššího ročníku naší školy.
Velkým mediálním tématem byla před časem státní maturita. Jak se dotýká konzervatoří? Samozřejmě z ní nejsme vyjmuti. Sice se nás netýká matematika, studenti však musejí dělat zkoušky z českého jazyka, angličtiny a na výběr mají informatiku nebo společenské vědy. Na to se však spíše zeptejte pana ředitele, který o tom ví mnohem víc, nežli já.
To určitě udělám… Jaká je podle vás současná úroveň Pražské konzervatoře? Samozřejmě jsou tu špičky jako například houslista Jan Mráček, ale hodnocení by mělo vycházet ze středu. Pravidelně navštěvuji přijímací zkoušky a musím konstatovat, že k nám už nechodí tolik mimořádných talentů jako kdysi, o tom není pochyb. Máme tady ale tak kvalitní kantory, kteří dokáží úspěšně pracovat i s průměrnějšími žáky a dokáží je posunout na úroveň, že mohou klidně hrát v orchestru nebo v komorním souboru. Pozitivně ovlivňuje život školy zvyšující se počet zahraničních studentů, nejen z Východu, ale i z Japonska, a občas i ze španělsky mluvících zemí. Jestliže bych měl definovat celkovou úroveň studentů podle finálních výstupů, tak je velmi dobrá, nadprůměrná. Koneckonců vizitkou jsou různá ocenění a například úroveň našeho symfonického orchestru.
Rozšiřuje se nějak záběr školy? Velkou radost mám z nového oddělení staré hudby a větší váhu má studium soudobé hudby, což dříve nebývalo. Před časem přibyly nové nástroje – zobcová flétna, saxofon. V rozšiřování kvalitní nabídky vidím cestu, kterou by se škola rozhodně měla ubírat.
Oslavy výročí školy teď naplňují hodně vašeho pracovního i volného času. Když se ohlédnete zpět, jaké osobnosti vidíte jako klíčové? Určitě by to byla zlatá doba Antonína Bennewitze, určitě působení Antonína Dvořáka, ale nechci se dívat tak daleko. Ještě jsem zažil dobu Václava Holzknechta a na tu nejvíce navazuji. (Mimochodem právě on zařadil do učebních osnov výuku akordeonu.) Mám k němu respekt jako k člověku, který měl obrovský nadhled a který skvěle vedl školu ve velmi obtížné době a byl vynikajícím znalcem hudby.
