Britský houslista Daniel Hope patří k nejvšestrannějším umělcům dnešní doby. Je nejen brilantním houslistou. Píše zároveň knihy, hudební glosy, scénáře k filmům, pořádá nejrůznější hudební projekty a festivaly a v jeho rozsáhlé činnosti nechybí ani zkušenosti rozhlasového a televizního moderátora. Daniel Hope pravidelně vystupuje na významných světových festivalech (například BBC Proms, Hollywood Bowl, Lucerne, Ravinia, Salzburg, Schleswig-Holstein, Tanglewood aj.) a koncertuje s tak významnými světovými tělesy, jako je Bostonský nebo Chicagský symfonický orchestr, Losangeleská filharmonie, Torontský symfonický orchestr, a napříč Evropou s předními orchestry v Berlíně, Birminghamu, Drážďanech, Londýně, Moskvě, Paříži nebo Vídni… Daniel Hope má od roku 2007 exkluzivní zastoupení v nahrávací společnosti Deutsche Grammophon a za své nahrávky a různé originální nahrávací projekty získal četná ocenění – v roce 2010 mimo jiné časopis Gramophone ocenil jeho nahrávku Bergova houslového koncertu jako dosud nejlepší a v roce 2009 podobně ohodnotil jeho CD s hudbou F. Mendelssohna-Bartholdyho také deník New York Times. Pro své první vystoupení na festivalu Struny podzimu (29. září ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze) vybral netradiční projekt „Vivaldi Recomposed“, se kterým se během letních měsíců představil v mnoha zemích Evropy.
Váš koncertní diář je naplněn koncerty doslova napříč několika kontinenty. Přijíždíte do Prahy poprvé? Jsem absolutně šťasten, že mohu do Prahy přijet. Je to nádherné město s tak úžasnou hudební tradicí. Myslím, že si každá hudba zaslouží tu poctu, aby mohla v Praze vůbec zaznít. Ale já jsem obzvláště potěšen, že právě v Praze mohu zahrát program Maxe Richtera „Vivaldi Recomposed“, tedy zcela překomponované Vivaldiho Čtvero ročních dob pohledem 21. století. V Praze jsem byl už mnohokrát, ale jako turista, abych se pokochal nádhernou atmosférou tohoto města. Navíc v současnosti žiji ve Vídni a to jsou skutečně pouze tři hodiny autem od Prahy… Dokonce jsem v Praze asi dvakrát kdysi hrál, ale to už je opravdu velice dávno v době mých profesionálních začátků. Takže je opravdu načase se do Prahy zase vrátit!
Vypadá to, že vás překomponovaný Vivaldi doslova uchvátil… Jak tento projekt vlastně vznikl? Když mě Max Richter poprvé ohledně tohoto projektu kontaktoval a sdělil mi, že chce zcela nově překomponovat Čtvero ročních dob, trochu neomaleně jsem se ho zeptal: „A co je špatného na Vivaldiho originálu?“ Max mi tehdy k mému překvapení řekl, že už je naopak tímto dílem zcela přesycen, vždyť ho slyšíme až příliš často nejen na koncertních podiích, ale také ve výtazích, při čekání na přepojení v telefonu… Max chtěl tuto hudbu zcela nově uchopit a dát jí nový obrys. A to se mi líbilo. Když jsem si potom detailně prohlédl jeho skici partitury, uvědomil jsem si, že mám před sebou neuvěřitelné hudební dobrodružství. Tímto projektem žiji poslední rok a půl. Nahrával jsem ho, hrál na koncertech a hledal správné pojetí. A doslova ho začínám milovat.
Na festivalu Struny podzimu má spolu s vámi letos premiéru i orchestr L’Arte del Mondo, který si velmi úspěšně buduje mezinárodní kariéru. Proč přijíždíte právě s tímto orchestrem? L’Arte del Mondo je fantastický soubor. Ve své podstatě je to orchestr dobových nástrojů. Jeho zakladatel, houslista, dirigent a můj skvělý přítel Werner Ehrhardt kdysi založil známý orchestr Concerto Köln. Soubor dnes vede jako umělecký ředitel společně s další houslistkou Andreou Keller. Po mnoha společných letech prožitých v orchestru Concerto Köln se rozhodli jít dále svou vlastní cestou a založit nový soubor. Já si orchestru L’Arte del Mondo velmi vážím. Především se mi líbí, že přestože jsou všichni hráči skutečně vynikající v dobově autentické interpretaci a ve hře na dobové nástroje, dokáží skvěle hrát i na nástroje moderní. Dobové a moderní nástroje jsou podle repertoáru schopní střídat dokonce během koncertu! Tím jsou naprosto výjimeční. Jsou zcela flexibilní, a to je opravdu velké umění! Je to mladý soubor, všichni milují hudbu a především společné muzicírování. Spolupracují se mnou v mnoha projektech pravidelně po celém světě.
„Vivaldi Recomposed“ bylo úspěšně vydáno pro iTunes jako vaše zatím poslední nahrávka u Deutsche Grammophon a po mnoha vašich koncertech je dnes už jasné, že nápad Maxe Richtera má mimořádný ohlas. Ale na druhou stranu – pokusit se o zcela nový pohled na Čtvero ročních dob opravdu originálně, to byla velká výzva a možná i trochu risk… Neváhal jste, jestli se tohoto projektu zúčastníte? Máte pravdu. Kdyby se tento nápad nepodařilo pojmout zcela nově, riziko neúspěchu bylo velké. Přiznám se, že jsem byl nejprve skeptický a velmi jsem váhal. Max ale toto dílo přetvořil s takovým mistrovstvím, precizností a především láskou k originálu, že jsem po několika minutách studia partitury veškeré obavy ztratil. On skutečně zkomponoval zcela nové dílo a navíc velice chytře! Je to z 90 % nová hudba, ale těch 10 %, které zbývá, to je čistý Vivaldi! Max tu zachovává hlavní rysy Vivaldiho Čtvero ročních dob a staví je do popředí celé hudební struktury, takže Vivaldiho duše k nám stále promlouvá a při poslechu jako by prosvítá na povrch. A zároveň tato hudba přináší pohled skvělého skladatele 21. století – najdeme tu například hudební minimalismus, Vivaldiho melodie a rytmy jsou tu nově pozměněny… Začali jsme tedy s Maxem společně pracovat už během přípravy na nahrávání. Max mě požádal o rady a zeptal se mě, kde bych chtěl některé pasáže případně změnit. Ale už samotné nahrávání bylo velmi kreativní. Spolupracoval jsem tehdy s Konzerthaus Kammerorchestrem Berlin a dirigentem André de Ridderem. Během natáčení jsme zkoušeli mnoho nápadů, až jsme došli k verzi, která se nám všem líbila.
Znamená to, že jste dokonce měnili i sólový part? Musím přiznat, že jsem vlastně téměř žádné změny nepožadoval, jak se mi dílo líbilo. Některá místa sólového partu jsme ale skutečně změnili. Po technické stránce se totiž jedná o mimořádně obtížné dílo a Max chtěl virtuózní místa ještě více zvýraznit a po hráčské stránce na mne kladl velké nároky. Já jsem cítil, že se některá místa z houslového hlediska dají pojmout jinak, což Max respektoval. A samozřejmě něco jsem naopak musel změnit já, protože on mé návrhy jako skladatel nepřijal. Když se ohlédnu zpět, musím uznat, že měl pravdu. Někdy jsme jako hráči líní, chceme, aby vše výborně sedlo a dobře se to hrálo, ale čistě z hudebního hlediska to někdy není nejlepší řešení. Občas musíte jako hráč prostě hudbě ustoupit…
Když to shrneme, uvést toto dílo zcela nově pohledem 21. století právě v Praze je více než symbolické. Vivaldi totiž udržoval kontakty s mnoha českými šlechtici a v roce 1725 hraběti Václavu Morzinovi dedikoval svou osmou sbírku obsahující právě Čtvero ročních dob… Co nám jeho dílo přináší dnes? Vivaldi byl podle mne nejgeniálnějším skladatelem! Byl navíc brilantním hráčem, promotérem, organizátorem hudebního života, ve svém hudebním rozletu nebyl k zastavení a svou dobu předstihl téměř o 500 let. Takže pokud hrajeme hudbu, ve které je Vivaldiho sebemenší otisk, jeho duše z celého díla doslova září. A to je i případ našeho projektu. Lidé, kteří mají rádi originál Čtvero ročních dob, budou mít rádi i toto Maxovo dílo.
Možná vás k netradičním projektům přivádí i vaše letos už desetileté působení ve funkci dramaturga hudebního festivalu v americkém Savannah. (Savannah Music Festival, pozn. red.) Když se podívám, jak zní oficiální mise tohoto festivalu – propojovat hudební umění napříč žánry a vytvářet nadčasové projekty světové úrovně, které sbližují umělce i publikum – říkám si, jestli Savannah ovlivnilo vás, anebo to bylo naopak? Je to opravdu výjimečný festival a jeden z nejunikátnějších festivalů na světě. Vždyť nabízí více než 100 koncertů v sedmnácti dnech, každý v jiném hudebním stylu. Denně můžete mít až 11 koncertů a poslechnete si od sólového Bacha, přes flamenco, blues, bluegrass, jazz… vše v jednom dni! Je to jedinečná příležitost vychutnat si všechny tyto hudební žánry v podání prvotřídních světových hudebníků. Nepřipravuji ale program sám, dramaturgie a hosté jsou vždy odrazem týmu lidí. Hlavním motorem celého festivalu je můj kolega Rob Gibson. Program je výsledkem spolupráce mezi ním a mnou. On dělá drtivou většinu dramaturgie, já se zaměřuji na klasickou hudbu a do svých projektů občas také zvu hudebníky i z jiných žánrových oblastí. Savannah je pro mne místem, kde se setkávám s báječnými lidmi a poznávám skvělou hudbu nejrůznějšího charakteru. A právě tady si mnoho svých hudebních nápadů přímo na pódiu zcela poprvé ověřuji. Někdy je to jako úrodná půda pro mé nové projekty, které se tu často rodí.
Ano, s nadsázkou se totiž říká, že se u vás nikdy neví, do jakého projektu se pustíte… Všechny jsou úspěšné, tematicky zcela rozdílné, ale pokud se na ně podíváme pozorně, možná je přeci jenom něco spojuje. Mám pocit, že to je vždy téma, které máte rád, a navíc se zjevně během přípravy chcete také dobře bavit… Tak nám prozraďte, na čem právě pracujete a co bude vaše další CD? Ano, právě v tomto týdnu (první květnový týden 2013, pozn. red.) jsem dokončil nové nahrávky. Je to projekt o skladatelích, kteří v 30. letech 20. století utekli z Evropy do Hollywoodu. Byla to celá řada vynikajících skladatelů jako Miklós Rózsa, Erich Wolfgang Korngold, Kurt Weill, Hanns Eisler a další. Celý projekt se ohlíží za dlouhou řadou filmové hudby, kterou ve 30., 40. a 50. letech komponovali, ale připomínám také jejich komorní i orchestrální díla. A jsem velice pyšný, že v tomto albu budeme mít také dva velmi speciální hosty. Je to zpěvák Sting, který bude zpívat písně od Hannse Eislera, a Max Raabe, německý zpěvák zaměřující se na písně 20. a 30. let. A právě on bude naopak zpívat písně od Kurta Weilla. Oba na těchto nahrávkách doprovázím na housle. Bude to tedy celkově velmi zajímavý a různorodý program s variabilním obsazením od komorní po orchestrální díla a jsem z toho skutečně nadšený. CD pravděpodobně vyjde ve druhé polovině roku 2014.
Proč právě zaměření na filmovou hudbu? Máte filmy rád? Filmy naprosto zbožňuji, obzvláště ty staré černobílé! Jsem velký milovník hlavně starých hollywoodských filmů. Pro mě znamenají únik před skutečností. Všechny ty slavné velkoformátové filmy 50. let vás opravdu dostávají do jiné reality, a to se mi na nich líbí. Navíc hudba těchto filmů je fantastická. Právě těmto skladatelům jsem zasvětil své nové CD. Přicházeli z tak velkých středoevropských hudebních tradic a přitom vytvořili to, čemu dnes říkáme „Hollywood Sound“ – typický zvuk starých hollywoodských filmů. A na to jsem se ve svém projektu chtěl zaměřit.
Takže opět vaše záliba, ne-li přímo koníček, a už nyní se rýsuje váš další úspěšný projekt. A z vašeho hlasu je navíc cítit, že jste se při natáčení opět dobře bavil… Tak to jsme možná odkryli tajemství úspěchu vašich projektů, ale zaměřme se nyní na vás čistě jako houslistu. Máte mimořádný úspěch především díky svému nasazení, technicky jisté hře a velké muzikálnosti. Ale je tu ještě jeden aspekt – z vaší hry je cítit, že housle jako nástroj milujete. Našli bychom tady někde stopy už ve vašem dětství? Kdy jste vlastně vzal housle poprvé do ruky? Ano, určitě. Když mi byly asi tři roky, moje maminka začala naprostou náhodou v Londýně pracovat jako sekretářka u sira Yehudi Menuhina. Já jsem díky tomu vyrůstal doslova obklopen Yehudi Menuhinem, jeho rodinou, přáteli a hudebníky, kteří do jeho domu chodili. Chodil jsem za mamkou do „práce“ do Menuhinova domu už jako velmi malý, takže housle byly součástí mého života od samotného začátku… A když mi byly čtyři roky, prostě jsem oznámil rodičům, že chci být také houslista. Vzali mě ke známé pedagožce, která se zaměřovala na výuku malých dětí (Sheila Nelson, pozn. red.). Pamatuji si, že měla v domě po zdech doslova všude rozvěšené housle. Tehdy mi k mému zděšení řekla, že jsem ještě moc malý, ať se vrátíme za půl roku nebo za rok. Rodiče mne odvedli ven a já jsem udělal naprosto strašnou scénu, protože mě nechtěli nechat hrát na housle. Brečel a křičel jsem tak nahlas, že ze mne Sheila Nelson byla v šoku. Aby mě utišila, sundala ze zdi jedny z houslí a dala mi je do ruky. No a já jsem se na ně vrhnul a začal jsem na ně „hrát“. Muselo to znít strašně, ale když se mne ptáte, tak právě toto byl ten okamžik, kdy jsem měl housle poprvé skutečně v ruce. A svým způsobem vlastně takto hraji dodnes. Stále se na housle „vrhám“, i když teď už na svoje, a také doufám, že teď už to zní trochu lépe.
To skoro vypadá, že jste ani neměl hračky a hrál jste si rovnou s houslemi Yehudi Menuhina… Čas utíkal, u Menuhina jste následně studoval a právě on vás na společných koncertech uvedl do velkého hudebního světa. A co vaše současné housle? Sám říkáte, že každý nástroj zpívá řečí místa, odkud pochází… Housle, na které v posledních dvou letech hraji, jsou podle mne snad nejkrásnější nástroj na světě. Je to Guarneri del Gesù z roku 1742 a i tady najdeme jejich příběh. Jsou totiž pojmenované „Ex-Lipiński“ po slavném polském houslistovi. Karol Lipiński byl v 19. století hlavním rivalem Paganiniho a několikrát vystupoval mimo jiné společně s Lisztem nebo Schumannem. Hrál právě na tento nástroj a já jsem měl to štěstí, že mi byl před dvěma lety zapůjčen. Jsou to nádherné housle, které vás skutečně svým zvukem odnesou do jiného světa, mají obrovský nosný tón a zároveň na ně můžete hrát tak jemně, intimně a zvukově tak barevně! Jsem opravdu velmi poctěn, že na ně mohu hrát.
Vy jste tedy vyrůstal v Londýně. Jak je to ale s vaší němčinou? Slyšela jsem totiž v němčině jeden váš rozhovor a překvapilo mne, jak skvěle mluvíte, jako rodilý mluvčí. To určitě není pouze tím, že v současnosti bydlíte ve Vídni. Žiji ve Vídni pouze tři nebo čtyři roky, ale vždy jsem si tam držel byt. Před tím jsem bydlel také v Londýně nebo Amsterdamu, ale v Německu jsem žil dlouho před tím a také jsem tam pokračoval ve studiích. Měl jsem sice ruského profesora, ale rusky jsem neuměl, tak jsme mluvili mezi sebou německy. Němčinu jsem se rychle dobře naučil právě tím, že jsem v Německu žil a od té doby tam často koncertuji. V němčině také píši své knihy a jednou za měsíc i články o hudbě do svého sloupku v časopise Cicero, takže toto vše mojí němčinu udržuje stále ve velmi dobrém stavu.
Tady se vlastně nepřímo dostáváme k dalšímu tématu, které se ve vašich aktivitách objevuje velice často. A to je hudba autorů, kteří byli za 2. světové války pro svůj židovský původ nacisty vězněni v Terezíně a posléze zahynuli v Osvětimi. Jak jste se s touto hudbou seznámil? Ano, hudba terezínských autorů mě fascinuje už asi 15 let. Přišel jsem na ni ale naprostou náhodou. Jel jsem jednou autem a poslouchal v rádiu jakési smyčcové trio. Byla to skvělá hudba a já čekal na konec a na ohlášení, abych si poznamenal jméno autora. A tehdy k mému překvapení hlásili mně neznámého skladatele. Byl to Gideon Klein. Byl jsem zrovna na koncertním turné a když jsem se vrátil do hotelu, jednoduše jsem si to jméno „vygoogloval“ a samozřejmě se mi hned objevily všechny informace o Terezíně, o Kleinovi a jeho dalších skladbách. Byl to skvělý skladatel, který byl v Terezíně vězněn a zemřel jako mnoho ostatních v Osvětimi… Tak jsem začal o terezínských skladatelích zjišťovat další informace a objevil jsem i Pavla Haase, Viktora Ullmanna a také Erwina Schulhoffa, přestože ten nakonec zemřel v bavorském Wülzburgu. Terezínští skladatelé se už v podstatě stali součástí mého života. Mluvil jsem s mnoha pamětníky, kteří tu hrůzu přežili. Napsal jsem o nich a o Terezíně mnoho článků, mám za sebou dvě nahrávky jejich hudby a mnoho dalšího.
Ano, jedna z těchto nahrávek je právě Schulhoffova Sonáta pro sólové housle, kterou si můžeme poslechnout na CD s názvem „Theresienstadt“. Na tomto projektu jste spolupracoval se zpěvačkou Anne Sofie von Otter, která nazpívala naopak písně těchto autorů. Byla to v tomto ohledu vaše jediná spolupráce? Naopak, právě nyní jsme dokončili o Terezíně film. Byl jsem celé minulé léto v Terezíně a přímo v koncentračním táboře jsme natáčeli společně s Anne Sofie von Otter a barytonistou Christianem Gerhaherem. Spolupracovali jsme také se dvěma hudebníky, kteří tu byli vězněni a zázrakem přežili. Byla to Alice Herz-Sommerová, původem česká klavíristka a dnes dáma ve věku 109 let, která žije v Londýně. V Terezíně hrála na 100 koncertů! Druhý pamětník byl Coco Schumann, dnes 89letý jazzový německý muzikant, který hrál naopak v jazzové skupině „The Ghetto Swingers“. A právě s ním jsme se do Terezína vrátili a natáčeli přímo na místě. Tento film vyjde na DVD na podzim tohoto roku, pravděpodobně někdy v době, kdy budu v Praze. Takže tradice české hudby 20. let minulého století, tradice, kterou právě tito skladatelé reprezentují, je pro mne velmi silná! Tuto hudbu skutečně zbožňuji, hraji ji velmi často po celém světě, hlavně Schulhoffa. Vždyť to je jeden z hlavních představitelů hudby 20. století. Hans Krása je také ohromující skladatel, i ostatní! Je to taková tragédie, že jejich životy a z velké části i jejich hudba byly nacisty zničeny. Vždyť někteří z nich by ještě dnes mohli žít a být skutečnými pokračovateli Schönberga a Weberna, dát nám na jejich hudbu odpověď! I ve svém krátkém životě totiž hudební styl Druhé vídeňské školy převedli do mnohem lyričtější podoby a zvuku…
Říkáte, že tuto hudbu často hrajete také na svých koncertech. Jaké jsou reakce publika? Reakce jsou skutečně fantastické. Hrál jsem tuto hudbu po celém světě, velmi často v Německu, Americe, Holandsku, v Británii… Každé publikum je jiné, ale každý je dojat celým tragickým příběhem, který ale v určitém smyslu vyznívá nakonec pozitivně. Tato hudba nakonec přežila! Nacisté se snažili zničit všechno, co se těchto židovských umělců týkalo. Vzít jim nejen jejich život, ale ještě před tím jejich víru, jejich dílo, hudbu, aby se o ní nemluvilo a aby se nehrála… Ale alespoň to se nepodařilo. Jejich hudba se hraje po celém světe, lidé ji poslouchají, hovoří o ní, píše se o ní… Přestože osud těchto skladatelů byl tak tragický, při poslechu nakonec z této hudby tryská naděje. Její poselství k nám stále hovoří, není zapomenuto! Hudba těchto skladatelů stále žije, přestože jejich životy byly zmařeny.
V rámci mnoha svých benefičních koncertů jste se mimo jiné věnoval i tématu ničení deštných pralesů nebo změnám v klimatu. Jaké poselství byste v tomto ohledu chtěl předat nám všem? Dnes je tolik témat, která naším světem hýbou… Svět je dnes vlastně velmi malým místem, kde se toho děje tolik, že až někdy zapomínáme, jak jednoduché je nějaký problém skutečně zviditelnit a dostat ho do povědomí. Jednoduše tak, že o této problematice dáme vědět a něco pro ni uděláme. A to je důvod, proč jsem založil projekt „Tu Was!”, což je německý slovní výraz znamenající v angličtině „Do something!“, zkrátka „Udělej něco!“. Každé 2–3 roky se s mými blízkými přáteli sejdeme a zorganizujeme koncert, který je nejen benefiční, ale který také o nějakém problému maximálně informuje, případně podporuje charitu. Mí přátelé vždy řeknou „ano jistě, okamžitě se zúčastním…“, ale musí za tím být někdo, kdo projektu dá nápad, zorganizuje ho a pozve správné lidi jako hosty. A je opravdu škoda a ostuda hlavně mladých umělců, že zapomínají, že hudba jako taková sice nemůže změnit svět, ale má moc sblížit lidi, donutit je přemýšlet o různých problémech naší doby. A na to by nová nastupující generace hudebníků opravdu měla pamatovat!
