Pochází z Hongkongu, doktorát z hudební kompozice obdržel na Univerzitě v Yorku a jeho hudba se hraje v Ostravě. Přestože se již od dětství učil hře na klavír a bicí a odmala chtěl být jazzovým bubeníkem, rozhodl se jít ve šlépějích svého otce a na univerzitě začal studovat chemii. Právě tam se poprvé setkal s kurzy soudobé skladby a hudbě propadl podruhé, tentokrát již naplno. Dnes patří jednatřicetiletý Daniel Lo k předním osobnostem nastupující generace skladatelů současné hudby. Vedle komponované orchestrální, komorní a vokální hudby se věnuje projektům v kooperaci s ostatními uměleckými formami včetně vizuálních umění, site-specific performance či interaktivní tvorby. Žánrově je nevyhraněný, dle vlastních slov poslouchá cokoli od renesanční hudby po moderní jazz, od mistra madrigalu Carla Gesualda po jazzového pianistu Chicka Coreu. Sám se snaží tvořit především současnou hudbu, která zároveň dokáže oslovit široké publikum a přiblížit jim okolní svět. Neustále také hledá nové inspirační zdroje, které by do své tvorby zajímavým způsobem integroval.
Daniel je držitelem ocenění z mnoha mezinárodních skladatelských soutěží (první cena Migratory Journeys Competition 2010/2011, první cena Musica e Arte 2011, druhá cena Sofia 2012 či třetí cena Mezinárodní skladatelské soutěže Antonína Dvořáka 2010). Jeho tvorba byla vedle mnoha světových festivalů uvedena také na třech ročnících Ostravských dnů nové hudby. Jako několikanásobný rezident Institutu Ostravské dny zde premiéroval svoji hudbu naposledy loni v rámci závěrečného koncertu v podání Ostrava New Orchestra. Skladby si u něho objednaly přední ansámbly orientované na současnou hudbu po celém světě včetně Janáčkovy filharmonie, amerických Bang on a Can, Orchestra of Our Time, německé Internationale Ensemble Modern Akademie či hongkongského New Music Ensemble. Letošní ročník operního bienále Dny Nové Opery Ostrava je ve znamení premiéry jeho nejnovějšího díla A Woman Such as Myself. Jednoaktovou komorní operu podle příběhu čínské spisovatelky Si Si pro tři hlasy doprovodí Ostravská banda pod taktovkou Petra Kotíka.
Začněme tvojí novou operou A Woman Such as Myself. Co bys nám o ní byl ochoten prozradit? Je to má první opera. Příběh pochází z pera jedné z nejznámějších současných čínských spisovatelek. Vznikl v osmdesátých letech minulého století a potýká se s různými tématy: se zranitelností lásky, odvahou a zbabělostí, smyslem práce, osudem a svobodnou volbou. Jde o specifická témata čínské společnosti, ale zároveň jsou to koncepty, které přesahují čas i konkrétní kulturu. Tuto operu také chápu jako určitou uměleckou reakci na své vlastní kulturní zázemí. Jen si představte, jak těžký by musel být život hlavní hrdinky, líčící zemřelé v pohřebním ústavu, právě v Číně během osmdesátých let!
Jak jsi přistupoval k základnímu dilematu operní tvorby, tedy vzájemnému vztahu textu a hudby? Můj názor je takový, že operní skladatel se má řídit strukturou libreta, ať už se mu to líbí, nebo ne. Úkolem skladatele je nalezení nejlepších hudebních prostředků k vyjádření či reflektování textu. Vztah mezi slovem a hudbou se tak pro mne stává velmi přirozeným. Obecně vzato se dá říct, že jakmile je libreto hotové, už v něm nacházíme hudební strukturu. Stejně tak na úrovni jednotlivých vět: frázování, struktura či rytmus věty již skladateli poskytují základ pro frázování, strukturu nebo rytmus výsledné hudební linky. Celkově jsem se snažil udržet hudbu stručnou a emotivní. Zredukovat vše nadbytečné. Hudbu, která není přímo spojena se slovem, jsem omezil výhradně na instrumentální mezihry během proměn scény.
Co příběh? Experimentoval jsi nějak s narativním procesem? Ten příběh je v podstatě celý odvyprávěný v áriích a recitativech. V tomto ohledu jsem se držel běžné operní tradice. Každá z trojice postav má svoji vlastní sadu stupnic a harmonických postupů přizpůsobených jejich partům. Vytváří se tak dojem leitmotivu. To je opět ve shodě s konvencí tradičního operního stylu. Tento přístup je zároveň velmi úsporný: jednoduše jsem díky němu mohl udržet vnitřní soudržnost hudby po celých šedesát minut a zajistit hladké přechody mezi sekcemi, ve kterých dochází k rozvíjení příběhu.
Opíráš se o nějakou konkrétní předchozí tradici, právě třeba v inspiraci leitmotivy? Považuji se za eklektického, ne dogmatického skladatele, takže neodmítám žádný hudební jazyk. Je třeba jedno, jestli se bavíme o tonalitě nebo atonalitě. Při tvorbě této opery jsem tedy byl otevřen jakémukoli stylu, který jsem považoval za vhodný k užití k danému textu. Hezký příklad je třeba ve čtvrtém obrazu, kde slyšíme zdeformované verze modálních stupnic, zatímco teta hlavní postavy vypráví svůj dávný příběh.
V jednom z minulých rozhovorů jsi zmínil vlastní výraz „aktivní poslech“. Co přesně tím myslíš? Neposloucháme snad dostatečně? Dnešní svět je extrémně rušný a každý v něm chce mluvit a být slyšen. Zvlášť v Hongkongu sleduji, jak rychle jsou lidé schopni vyslovit své postoje. Ale na to, aby si vychutnali to hezké v životě a třeba se zaposlouchali do spletitého světa zvuků kolem sebe, si čas už nenajdou. Věřím, že správný poslech je umění. Je to dovednost, kterou si musí každý osvojit, ať už jde o naslouchání ostatním lidem, či zvukům v okolním prostředí.
Co znamená aktivní poslech pro hudebníky? Umění poslouchat je pro hráče a skladatele v hudební tvorbě i produkci naprosto zásadní. Interpreti musí poslouchat nejen svoji vlastní hudbu, ale i tu, kterou vytváří hudebníci okolo nich. Skladatel zase musí pozorně naslouchat všem možným zvukům nástrojů či hlasu a důkladně se s nimi obeznámit, aby je mohl smysluplným způsobem uspořádávat.
A co znamená pro tebe osobně? Pro některé skladatele je hudba jejich celý svět, pro mne je celý svět hudbou. Jako skladatel se totiž nezaobírám pouze zvuky, které obvykle chápeme jako hudební materiál. Neméně jsem fascinován všemi těmi rozličnými zvuky, které neustále nacházíme v prostředí okolo nás – pokud tedy doopravdy posloucháme.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 6/2018 (koupit)
