Darius Brubeck je znám hlavně jako nejstarší syn Davea Brubecka. Stín svého otce ale dávno překročil.
Sedmasedmdesátiletý (nar. 14. června 1947) pianista, skladatel a pedagog je stále velmi aktivní a se svým aktuálním kvartetem vydal doposud pět alb. Krom toho se svou manželkou Catherine vydali vzpomínkovou knihu o svém působení v Jižní Africe v osmdesátých letech. Mimo jiné o tom, jak v zemi panujícího apartheidu zakládali první univerzitní jazzový obor. Jak dokládá i náš rozhovor, hudba a politika se v životě Dariuse Brubecka prolínaly podobně, jako tomu bylo v případě jeho slavnějšího otce.
U příležitosti jeho červnového „sedmičkového“ jubilea s ním vedl rozhovor Petr Vidomus.
PV: V roce 1958 váš otec zavítal do Polska v rámci turné, pořádaného americkým ministerstvem zahraničí. Šlo o zásadní koncertní řadu za železnou oponou, mě ale zaujalo, že jste tehdy jako kluk byl v Polsku také. Jak na to vzpomínáte?
DB: Je to pro mě docela živé, ačkoli mi bylo pouhých deset let. Bylo to poprvé, co jsem cestoval mimo Spojené státy. Krom toho jsme byli z Kalifornie, takže jsem také poprvé pocítil, co to znamená, když je zima. A v Polsku byla opravdová zima! Psal se únor roku 1958. Hodně se to neslo ještě v po- válečném duchu. Viděli jsme spoustu škod, mám na mysli díry po kulkách ve zdech domů, vybombardované budovy a podobné věci. To je něco, na co jako desetiletý kluk nikdy nezapomenete. Cestovali jsme jako rodina, protože s námi byla samozřejmě i moje matka a bratr Michael. Reakce na americký jazz byla neuvěřitelně nadšená, publikum mého otce dokonce následovalo z jednoho koncertu na druhý. Začali jsme ve Štětíně a cesta vedla přes řadu dalších měst. Poslední koncert byl v Poznani, takže to byl takový okruh kolem Polska. Víceméně totéž jsem udělal se svým kvartetem o šedesát let později. V Poznani jsme natočili album s názvem The Darius Brubeck Quartet: Live in Poland. První návštěva byla mým uvedením do spousty věcí: zima, chudoba, cestování po Evropě. Rodiče nás tehdy také učili, jak je důležité projevovat přátelství, důvěru. Vždyť věděli, že nás přivádějí vlastně na nepřátelské území. Chtěli ukázat, že v hudebním světě se nemusíme bát. Těm bariérám jsme nemuseli přikládat význam.
PV: S otcem, Davem Brubeckem, jste spolupracoval i na pódiu, měli jste spolu úspěšnou kapelu. Jak tyto zkušenosti ovlivnily váš vztah?
DB: Ano, hráli jsme spolu v sedmdesátých letech jako „Dvě generace Brubecků“. Natočili jsme pro Atlantic dvě alba; jednak Two Generations of Brubecka pak Brother, the Great Spirit Made Us All. Druhé album myslím bezprostředně předcházelo turné po Německu a po něm následoval „The New Brubeck Quartet“, což byla menší skupina s mými bratry, Chrisem a Danem. Chris hrál na elektrickou baskytaru a trombon a Dan hrál na bicí. Můj otec hrál na klavír, takže asi dokážete odhadnout, na co jsem hrál v kapele já. Samozřejmě jsem hrál na Fender Rhodes a celou řadu různých kláves, což byla tehdy moderní věc. Bavíme se o éře Weather Report, Return to Forever a podobných skupin. Tyhle projekty mi skutečně otevřely dveře, dostal jsem se na velké jazzové festivaly v Americe a v Evropě, hrál jsem v Brazílii, a dokonce v Austrálii. Spolupráce s otcem mě zkrátka uvedla do velkého světa.
PV: Tato alba byla velmi eklektická, elektrifikovaná, takže bych odhadoval, že váš otec byl velmi otevřený novým přístupům, rytmům a podobně.
DB: Ano, to byl vždycky. Po tomhle období pracoval s dalšími sólisty. Jako s Williamem O. Smithem na klarinet nebo Jerrym Bergonzim, fantastickým tenor saxofonistou, který hrál na našich společných brubeckovských albech, ale pak s ním spolupracoval se svým vlastním kvartetem. Nejdéle fungovala kapela s Bobby Militellem na alt saxofon a flétnu. Otec byl velmi otevřený a rád experimentoval, ale myslím si, že už se k tomu pak vracet nechtěl, byl to znak doby, módní záležitost. Nějakou dobu to fungovalo, ale sám bych to znovu nedělal a ani pro něj nemělo smysl v tom dále pokračovat.
PV: Vaše působení na univerzitě se odehrávalo na pozadí apartheidního režimu v zemi. Lze přiblížit, jak tyto okolnosti ovlivnily váš život a práci?
DB: To je složitější otázka, ale obecně nám to dalo pocit, že na naší práci záleží. Bylo to značně intenzivní. Může být smysluplné a povznášející učit jazz někde v Indianě nebo jinde, ale podmínky v Jižní Africe doslova změnily náš život. Stáli jsme na počátku kariéry řady studentů, později úspěšných hudebníků. Mnohdy jsme čelili násilnostem a nevyzpytatelným situacím. Ale pořád nám to dávalo smysl. Bylo to velmi motivující.
PV: Mohl byste přiblížit atmosféru jazzových koncertů v Jižní Africe v osmdesátých letech? Často zmiňujete klíčovou roli restaurace Rainbow nebo hotelu Moon.
DB: S účastí na jazzovém koncertě byl spojen velký pocit solidarity. Pochopitelně jako v kterékoli jiné době si užíváte hudbu, společnost, pití. Ale příchozí svou účastí současně vědomě vyjadřovali určitý společenský a politický postoj. Jak už jsem zmínil, bylo s tím spojeno určité riziko, nic vážného, ale přesto jste vybočovali z toho, co se v té době považovalo za normu; překračovali jste ji. Byla to čirá radost. Tu intenzitu prožitku a vzájemné napojení teď možná trochu postrádám. Samozřejmě mi nechybí dobový útlak, ale onoho ducha doby nemůžete navodit, když s koncertem není spojeno totéž riziko nebo stres. Těžko se to vysvětluje, bylo to velmi zvláštní.
PV: Vy osobně jste pocítil nějaké potíže při prezentaci jazzu v té době?
DB: Občas, ale skutečně nic vážného. Důvod je zřejmý. Mám díky otci tak známé jméno, že kdyby se se mnou někdo zapletl, byla by s tím spojena hodně špatná publicita. Netřeba dodávat, že řada místních hudebníků tuto výhodu neměla. Takže jsem si mohl dovolit být statečný, protože mě chránil jakýsi pomyslný štít, už z toho důvodu, že jsem Američan. Bylo tam víc faktorů, ale cítil jsem se bezpečně, neměl jsem dojem, že by se mi něco zlého mohlo stát. A taky nestalo.
PV: Vaše kniha Playing the Changes právě vyšla. Napsal jste ji společně se svou ženou Catherine. Jak to prakticky probíhalo? Měli jste třeba odlišné názory na vyznění určitých pasáží?
DB: Ano, ale sporům jsme se vyhýbali hlavně tím, že jsme si rozdělili témata. V knize je třeba kapitola s názvem Remarkable People, kde přinášíme portréty hudebníků, které jsme znali. Tam jsme si jednoduše rozdělili osobnosti, o kterých bude každý z nás psát. Měli jsme taky redakční porady, kde jsme diskutovali o tom, jak do sebe témata zapadají. Občas jsme oba psali o stejných tématech, ale nevadilo to. Byly to zkrátka dva různé náhledy na stejnou událost. Výsledku to myslím prospělo.
PV: Venku je také stejnojmenný filmový dokument…
DB: Abych to upřesnil, film se jmenuje Playing the Changes: Tracking Darius Brubeck a světová premiéra byla v dubnu na L’Europe autour de l’Europe Festivalu v Paříži. Bude uveden i na dvou festivalech v USA a v Holandsku. Snad se s ním podíváme i do Česka. Festivaly jsou pro jeho publicitu rozhodující.
Celý rozhovor naleznete v tištěném vydání časopisu Harmonie 06/2024
