Alžběta Poláčková
*1979
Zpěvačku s neřehlédnutelným půvabem můžeme vídat na jevišti Národního divadla v Praze. Byla tam Paminou v Kouzelné flétně, Zerlinou v Donu Giovannim, Barbarinou ve Figarově svatbě, komornou v Čertovi a Káče nebo Jitřenkou v Tosce. Angažmá získala ještě před ukončením AMU poté, co ještě coby studentka na první scéně hostovala. Návštěvníci Pražského jara mají možnost slyšet Alžbětu Poláčkovou 20. května od 11 hodin na samostatném recitálu s Katarínou Bachmannovou za klavírem, kde přednese operní árie i méně známé písně od Liszta, Schneidera-Trnavského a – pochopitelně – také Mozarta. „Ten je pro hlas taková hygiena, základ techniky. Když mám večer koncert s jakýmkoli repertoárem, rozezpívávám se na Mozartovi,“ říká sedmadvacetiletá pěvkyně. Na svůj věk působí rozvážně a skromně. Důvod poznám až na konci rozhovoru, když se mimochodem zmíní, že ji doma čeká dcerka (rok a půl). „Pro zpěvačku není na dítě vhodná doba nikdy, tak jsme se rozhodli, že to nebudeme odkládat,“ usmívá se maminka a dodává, že bez podpory rodiny by její koncertní a divadelní aktivity šly těžko zvládat.
Na pěveckou dráhu se vydala až po dlouhém rozvažování. Na základní škole chodila na zobcovou flétnu, klavír a zpěv, ale nebyla si jistá, co vlastně chce dělat. V rodině hudební vzor neměla, o to těžší bylo rozhodování. Chtěla nejprve získat všeobecné vzdělání.
Po maturitě na gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu a až tehdy se rozhodla pro zpěv. Na AMU ji vzali napotřetí, ale za své štěstí považuje to, že se dostala do třídy profesora Reného Tučka. „První a druhý rok byly pro mě těžké. Musela jsem dohnat konzervatoristy, kteří měli oproti mně náskok, a vůbec se vyrovnat se vstupem do uměleckého světa,“ vzpomíná. „Konzervatoř pro pěvce ale není všechno. Člověku tam můžou hlas taky zkazit,“ domnívá se. „Navíc hlas se v pubertě mění a co potom s konzervatoří, když bych dál nezpívala?“
Její „nezkažený“ soprán oslovil v roce 2001 porotu Mezinárodní pěvecké soutěže Emy Destinnové v Českých Budějovicích, kde se stala laureátkou. „Tam nastal zlom. Uvědomila jsem si, že když to zazpívám doma, zvládnu to i na veřejnosti. Začala jsem si věřit,“ vybavuje si Alžběta Poláčková důležitý moment.
O rok později získala 3. cenu v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a zároveň Cenu Národního divadla v Praze a Cenu Jarmily Novotné pro nejmladšího účastníka finále. Patří jí rovněž cena Josefa Hlávky pro nejlepšího studenta pražské vysoké školy.
„Přístup profesora Tučka mi vyhovoval také po psychické stránce,“ chválí svého pedagoga, k němuž stále chodí konzultovat. Jak si představuje dokonalou techniku? „Taková Gabriela Beňačková zpívá i dnes krásně. To, že jí zůstal hlas schopný piana, je důkaz, že má dobrou techniku.“ Základem úspěchu je podle Alžběty nic neuspěchat. „Nabídkám na krásné a náročné role se těžko odolává, ale pěvec musí zpívat v danou chvíli repertoár, na který stačí, a myslet na to, aby si hlas nezničil,“ říká. „Na AMU se v době mého studia se v tamním operním studiu hrály pouze veristické a české opery, žádný Mozart. V mé dosavadní divadelní praxi jsem ze škoulního repertoáru ještě nic neupotřebila,“ upozorňuje.
V Národním právě dostala šanci ztvárnit jednu ze svých vysněných rolí – Paminu. Přejme jí, ať se také brzy dočká své pěvecké mety: Mařenky.
