*?1989
Na konci stručného životopisu, který je plný prvních cen v klavírních soutěžích, se píše „Počet odehraných koncertů: 390“. To je úctyhodné číslo vzhledem k tomu, že Lukáši Klánskému bude letos teprve devatenáct. A vypovídá i o tom, co sám pianista potvrzuje: že živé hraní, kontakt s publikem, je pro něj nenahraditelný.
Syn slavného oce, řeklo by se, že jeho životní dráha bude předem nalinkovaná. To však Lukáš popírá. „Vůbec nebylo jasné, že budu klavíristou nebo muzikantem. Začínal jsem ze zájmu, byl to pro mě koníček a postupně jsem došel k tomu, že bych se tím chtěl zabývat celoživotně,“ říká mladý muž rozvážně a dodává: „Kdyby nepřišel impuls ode mě, určitě by mě do toho rodiče nenutili. Byli rádi, že jsem měl o klavír zájem, ale necítil jsem žádný tlak.“ Ivan Klánský, Lukášův otec, jej prý ani neodrazoval. „Mluvili jsme o tom, co tahle profese obnáší, a mám možnost to vidět. Je to těžká práce, chce hodně času. Otec mě pouze upozornil na rizika.“ A kdy se tedy definitivně rozhodl? „Když mi bylo dvanáct. Vyhrál jsem první cenu na soutěži v Belgii v roce 2002 a tam jsem opravdu poznal, že mě láká koncertní život.“
Lukáš od svých pěti let studoval na Hudební škole hl. m. Prahy až do svých patnácti u Růženy Učňové. Teď je posluchačem konzervatoře u profesorky Evy Boguniové. Po ukončení konzervatoře chce jít na AMU do třídy svého otce.
Jako nevýstřední a hloubavá osobnost tíhne také ke komorní hře. Už jeho první soubor, Trio Smaragd, zazářil. Teď tvoří spolu s violoncellistou Ondřejem Valentou a houslistkou Marií Mátlovou trio Helios. „Oba jsou to vynikající muzikanti a hrozně mě baví s nimi hrát,“ říká Lukáš. „Klavírní trio je ideální vyvážení – plnohodnotná komorní hra a přitom hodně sólových partií, kdy se člověk musí předvést. A taky tam setrvávám proto, že jsme si nesmírně sedli hudebně i lidsky.“
Frekvence jeho sólových i komorních vystoupení je velká. Jak stíhá studovat repertoár? „Nevím, kolik hodin denně cvičím, nekoukám na hodinky. Vezmu si noty, které se potřebuji naučit, a až to zvládnu, tak to zvládnu.“
Jako většina klavíristů tíhne k Chopinovi, hraje moc rád Beethovena a Bacha. „Myslím, že nikdy nebudu inklinovat k současné tvorbě. Moje parketa bude blíž klasickému repertoáru,“ hodnotí své priority. V líčení svých ambicí a budoucí kariéry je překvapivě střízlivý: „Vždycky říkám, že se chci kvalitní hudbou uživit. Vyhovovalo by mi mít sólové koncerty, hrát s triem a učit pár žáků na konzervatoři. Nejhorší je, pokud člověk moc chce a upíná se k nějakému cíli. Jestli budu jen učit, nepovažuji to za prohru. Mám prostě rád hudbu a chci se jí zabývat. Myslím, že nejsem moc schopen komerčních tahů, na to nemám povahu. Chci zahrát co nejlíp a kdyby kariéra vyšla, budu rád. Ale na světě jsou důležitější věci, než jestli je člověk světový sólista.“ Vypadá to jako fráze, ale od Lukáše Klánského to zní přesvědčivě. K hlubšímu pochopení hudby nyní směřuje prostřednictvím dirigování, které si přibral jako druhý obor.
„Klavír mě o nic neochuzuje, žiju jako normální mladý člověk,“ odpovídá na otázku, jestli má čas na koníčky. Ožije, když vypráví o svém stařičkém mercedesu, s nímž už najezdil tisíce kilometrů, a to nejen kvůli koncertům. „Na pódiu mám nejradši ten pocit, když vím, že publikum opravdu poslouchá. Myslím, že umělec z publika cítí, jak reaguje, a když vidím, že je reakce kladná, tak se mi hraje úžasně a během pár minut se mi povede úplně se uvolnit a dát do hudby to, co chci, pocit, že něco předávám,“ svěřuje se Lukáš.
Je pro něj známé jméno přítěž, nebo výhoda? „Obojí. Výhoda je ta, že lidi jméno znají a snadněji si mě zapamatují. Nevýhoda je, že se ode mě hodně očekává a spousta lidí si myslí, že mám něco zadarmo. Ale já jsem se svým jménem spokojený,“ uzavírá.
