Jedenadvacetiletá houslistka, studentka prvního ročníku pražské AMU, byla nejmladší z oceněných v soutěži Bohuslava Martinů, která se odehrála na sklonku minulého roku. A nejen to – získala první místo a zároveň cenu za nejlepší interpretaci díla Bohuslava Martinů.
Soutěž, kam se letos přihlásilo jedenáct hráčů (nakonec jich hrálo jen osm) má své specifikum: adepti musí nastudovat tři sonáty a odehrát je zpaměti. Pro někoho je to problém, Monika to tak nevidí. „Když něco studuji hodiny a hodiny, uloží se mi to do paměti automaticky. Ale to neznamená, že bych pak neměla mírnou obavu z pamětního výpadku.“ Ten se jí v poslední době nestal a obstála jak v soutěži, tak na koncertě laureátů v Sále Martinů. A to jak přes zdravotní problémy, které ji postihly těsně před soutěží, tak navzdory faktu, že nemohla sehnat klavírního doprovazeče. S pianistkou Ester Godovskou měly sotva dva týdny, aby hodinový program ze sonát Mozarta, Debussyho a Martinů nazkoušely.
Sytý tón, energie sršící z této štíhlé tmavovlásky, technická zběhlost a hlavně vyzrálost nakonec rozhodly o první pozici. „Martinů mám ráda, a zvlášť jeho Třetí sonátu,“ vyznává se Monika. „Když hraji pomalou větu, cítím, jakou má obrovskou sílu, jak moc Martinů trpěl steskem po domově.“
Za svůj největší dosavadní úspěch považuje rodačka z Rakovníka absolventský koncert na konzervatoři, na němž ji v Čajkovského Houslovém koncertu doprovázela Filharmonie Hradec Králové. „Pocházím z rodiny, v níž nejsou profesionální hudebníci. Rodiče mají hudbu rádi, sestra hraje výborně na klavír, ale i vzhledem k tomu, že nejsem přímo z Prahy, byla moje cesta na konzervatoř spletitá,“ vypráví. Ve třetím ročníku se dostala do třídy Jaroslava Foltýna, který jí, jak říká, „otevřel oči“. „Získala jsem díky němu představu o houslovém tónu, o hudbě vůbec. Je to osobnost, které vděčím za moc a od níž se stále učím,“ chválí svého pedagoga. Ovšem i její nynější profesor Ivan Štraus má Moničina slova uznání. „Spojuje v sobě muzikálnost a inteligenci,“ říká.
V příštích letech má Monika práce dost: pokusí se o zahraniční stáž, bude pokračovat v komorní hře a v nově založeném orchestru Roxy Ensemble. Přes své mládí má velmi střízlivé ambice. „Sólově by chtěl hrát každý. Ale ze zkušeností vím, že k tomu nestačí jen dobře hrát. Dnes je to hlavně záležitost managementu, bez toho to nejde.“ Nepohrdla by tedy ani místem v českém či zahraničním orchestru.
O prázdninách se těší podruhé do Ameriky, na sedmitýdenní soustředění v Meadowmount. Profesor Charles Avsharian ji vybral na základě konkurzu už minulý rok a zážitek to byl intenzivní. „Jsme tam ubytovaní v kempu uprostřed lesů, takže člověka nic neruší a prakticky celé dny jen cvičí. Ale musím dávat pozor, abych se z toho nezbláznila,“ směje se.
