Vilém je vítězem jedné z největších hobojových soutěží, která se konala loni na podzim v Tokiu. Být houslistou nebo zpěvákem, měl by už teď bezpochyby v kapse zajímavý kontrakt s nadnárodní nahrávací společností. Takto je jeho vítězství nad sto čtrnácti dalšími interprety jen další položkou v kolonce „soutěž“.
S odstupem vidí jako stěžejní odrazový bod své kariéry orchestr Gustava Mahlera, mezinárodní těleso mladých hudebníků. „Podařilo se mi dostat se tam napoprvé a absolvoval jsem s nimi sezony 2000- -2002. U mě to nastartovalo úplně všechno, čeho jsem doteď dosáhl.“ Vilém se tam seznámil se svým nynějším berlínským pedagogem Dominikem Wollenweberem, jenž je zároveň sólistou Berlínské filharmonie a který mu nabídl možnost studovat v Berlíně. Nastoupil v roce 2000 a od minulého září je členem „Karajanovy“ orchestrální akademie, jež funguje při Berlínské filharmonii. Tato instituce vzdělává mladé adepty orchestrální hry a poskytuje jim v tomto směru nejvyšší možnou kvalifikaci. (Frekventanti také dostávají stipendium.) „Dostal jsem se tam na základě konkurzu, kde se v mém oboru hlásilo šestadvacet uchazečů z celého světa,“ vypráví Vilém Veverka. „Je to skvělý pocit hrát v nejlepším světovém orchestru. Když je potřeba, účinkuji na koncertech, několikrát do roka máme komorní koncerty a součástí je samozřejmě výuka.“
Tady jsem se našel
„Hrál jsem například se sirem Mackerrasem, předtím s Pierrem Boulezem, Lorinem Maazelem, Norringtonem, Gergijevem, Rožděstvenským,“ vypočítává Vilém. „Samá velká jména. Na první pohled jsou to všechno charismatické osobnosti, ale nevytváří si umělý odstup. Bylo to motivující s nimi hrát.“
Znamená to, že už nemá sólistické tendence? „Už když jsem byl menší, toužil jsem zahrát si v tomhle orchestru – je pro mě nejlepší na světě,“ říká Vilém. „Tenhle sen se mi splnil. Přizpůsobovat jsem se tolik nemusel – zvuk, jaký tady produkují, mi připadá nejkrásnější. V něm jsem se našel – i když s ním nemusím mít úspěch jinde. Atmosféra v orchestru je velmi přátelská. Přijali mě – ne snad hned jako kolegu – chovali se přívětivě. Kdybych v něm jednou směl usednout…“
Orchestrální akademie člověku samozřejmě automaticky místo nezajistí, ale teoreticky by po absolventech měla být poptávka. Rozhodující je pochopitelně výkon při konkurzu.
Soutěžní typ
Vilém začal jako spousta šestiletých dětí u zobcové flétny. „Ve dvanácti jsme hledali nějaký zajímavý nástroj; ani nevím, proč padla volba zrovna na hoboj,“ pokračuje. „Studoval jsem na konzervatoři v Praze u profesora Thuriho a ten měl pochopení pro moje mimoškolní aktivity a tendence.“ Než šel na AMU, kde je posluchačem ve třídě Liběny Séquardtové, stihl si odbýt i vojnu (jako jeden z mála muzikantů).
Je prý soutěžní typ. „Baví mě soutěžit, předvádět se, koncertovat, kdybych se na to netěšil, neměl bych motivaci. Ale poučil jsem se z toho, že člověk nemá dát okatě najevo, že si chci odnést cenu, ale nechat si něco do finále, a až tam ukázat svou pravou tvář,“ prozrazuje svou strategii. Na první pohled člověka ohromí neobyčejná sebejistota a cílevědomost, s jakou mladý hudebník míří ke svým metám a jíž podřizuje vše. Je to kariérismus? Nemyslím: zároveň z něj totiž vyzařuje chuť hrát, náklonnost k nástroji a klid.
„Tolik přátel tady v Berlíně zase nemám, není na to čas, dělám vlastně pořád hudbu. Ale koníčky samozřejmě mám – rád jezdím na kole, hraju tenis, chodím po horách a fotografuji. Věnoval jsem se taky jazykům…“ Uvědomuje si, že kariéra je „běh na dlouhou trať“, co jej žene dál, je vědomí obrovské konkurence.
V září 2005 Vilém v Berlíně končí. „Doufám, že během těch dvou let se dostanu do nějakého dobrého orchestru a nebudu muset řešit, co dál. Můj pedagog se mě také ptal, jestli si umím představit věnovat se pouze sólové hře, ale hoboj není nástroj jako klavír a bez zázemí, jaké poskytuje orchestr, by to asi nebylo reálné,“ uvažuje.
Vilémovou vášní je současná hudba a řadu skladeb uvedl v české premiéře – naposledy Zimmermannův hobojový koncert. „Můj oblíbený skladatel je Isang Yun. Věnuji se teď jeho komorním skladbám, s Janou Brožkovou jsme uvedli jeho Invence pro dva hoboje .“ V roce 2001 premiéroval i jednu z jeho stěžejních skladeb – Piri . „V březnu bych měl hrát v české premiéře skladbu Marka Kopelenta A Few Minutes With An Oboist z roku 1972. Autor si mě sám vybral, a to je pro mě obrovská satisfakce a pocta.“
Dne 9. března jej uslyšíme na komorním absolventském koncertě, kde bude hostovat i jeho profesor Dominik Wellenweber. Zajímavé projekty rozhodně neodmítá. „Spíš si vybírám, s kým si zahraji. Nechci se nechat příliš brzo pozřít,“ říká.
„Kdybych dostal nabídku hrát v České filharmonii?“ Váhá. „Mně by to asi nenabídli, ale bylo by jistě zadostiučinění skloubit hraní v ČF s pedagogickou činností. Ovlivňovat takto styl a vývoj nástroje je ohromně zodpovědná funkce. Ale zatím jsou na to jiní…“
