Varšavský list Rzeczpospolita otiskl v polovině května článek nazvaný Atentát na starou operu. Hudební kritik Jacek Marczyński v něm píše: „Fakta mluví sama o sobě. Od roku 1989 se premiéra současné polské opery odehrála zhruba jednou za dva roky. V posledním týdnu se veřejnost mohla seznámit hned se třemi novými díly, inscenace dalších dvou jsou naplánovány po prázdninách. Šestá letošní premiéra zmizela z červnového repertoáru Národní opery výlučně z technických důvodů.“ Podle Marczyńského to ovšem neznamená, že se podstatně změnil vkus publika, a že Verdi s Puccinim definitivně vyšli z módy. Veřejnost se stala otevřenější vůči novinkám, ale spíše v rovině divadelní než hudební. Boom nových děl mají na svědomí mladí režiséři, kteří přicházejí do opery, aby bořili staré konvence.
V Národní opeře ve Varšavě takto postupovala například Maja Kleczewská, která inscenovala operu Sudden Rain třicetiletého skladatele ze Slezska Aleksandra Nowaka. Ten do středu svého díla postavil manželský pár, doprovázený chórem, který komentuje jejich rozmluvy. Zdánlivě jednoduchý děj, nevzrušivá hudba… A přece vznikla perfekcionistická podívaná.
Ještě náročnějšího úkolu se ujala Ewelina Pietrowiaková, která ve Wroclawské opeře nastudovala Matku černokřídlých snů skladatelky Hanny Kulenty (ročník 1961). Dílo je monologem schizofrenní ženy, rozepsaným pro tři zpěvačky a dvě herečky. Režisérka dokázala přetlumočit proud slov a symbolů na scénické obrazy. Stvořila tajuplný svět, který jsme schopni pochopit… když ne rozumem, tak alespoň intuicí.
Zda jde opravdu o „atentát“ na starou operu či jen dočasnou anomálii ukážou další operní produkce v polských divadlech. Budeme je sledovat.
