Domácí snahy a mezinárodní inspirace
V první polovině devatenáctého století se v Čechách a na Moravě začínají stále více prosazovat snahy o profesionalizaci hudebního života, zesilují snahy o vybudování vlastního českého hudebního života a vlastní divadelní scény. Nedostatek profesionálních interpretů měly odstranit nově založené hudební školy a další instituce. Připomeňme si, že na pražské konzervatoři, jejíž 200 let od založení připadá na letošní rok, bylo zahájeno vyučování roku 1811, roku 1830 vznikla varhanická škola. V první polovině 19. století prošla Prahou a Čechami řada umělců světového věhlasu – Nicolò Paganini, Fryderyk Chopin (který však v Praze koncertně nevystoupil), Clara Wiecková-Schumannová a Robert Schumann, Richard Wagner, Franz Liszt, Hector Berlioz a mnoho dalších.
1828 – šest koncertů Nicoly Paganiniho v Praze; jeho hostování bylo provázeno umělcovými zdravotními problémy; ukázalo se také, že přílišná reklama vzbuzuje nedůvěru; vyprodán byl pouze první koncert, přesto – vzhledem k výšce vstupného – mohl být houslista s finanční stránkou pražské návštěvy spokojen
1831 – Josef Proksch otevřel v Praze hudební ústav, jehož žákem byl v letech 1844 – 1847 Bedřich Smetana
1832 – orchestr pražské konzervatoře provedl v listopadu poprvé za přítomnosti skladatele (neveřejně) Symfonii C dur Richarda Wagnera; otevřeno stálé (německé) divadlo v Plzni
1833 – hrabě Johann Nostitz odstoupil z funkce prezidenta Jednoty pro podporu hudebního umění v Čechách (pražská konzervatoř), funkci převzal hrabě Johann Pachta
1834 – Robert Schumann začíná v Lipsku vydávat Neue Zeitschrift für Musik ; narodil se Vilém Blodek; 21. prosince premiéra hry J. K. Tyla Fidlovačka , v níž poprvé zazněla píseň Františka Škroupa „Kde domov můj?“; ohlas premiéry byl rozpačitý, píseň však zaujala i německého kritika:
„Když už by chtěl někdo vynaložit tu nevděčnou námahu a sestavit nějaký celek ze čtyř obrázků pražského lidového života, i sám pan Tyl by mu možná vyčinil – jako misantropovi postrádajícímu vtip, jenž vidí život a shon nižších stavů Prahy skrze začerněné sklo, jakým se pozoruje zatmění slunce. Hrubost a obyčejnost přece nejsou komické jako takové, nýbrž pouze ve vztahu k něčemu lepšímu, co skutečně existuje, a chce-li se vytvořit obrázek národního života, musejí mít zvolené postavy charaktery, jež upoutají. V Tylově frašce je však zápletka tvořena nudnou snůškou ubohostí, a vyřešena je opilstvím. Všechno se nadto točí kolem myšlenky, která hrozí, že se pro mladé české spisovatele stane fixní ideou, totiž, že je ostuda, když někdo v Čechách nemluví česky. […] Musíme tedy panu Tylovi poradit, dříve než přikročí ke svému druhému pokusu, aby studoval lidový život také z jeho světlé stránky, protože ve Fidlovačce nám z něj poskytl jen špatný nástin. Pan Škroup použil podle pokynů autora národní melodie a sestavil je vskutku efektně. […] Abych však byl i vůči panu Tylovi spravedlivý, chci připojit píseň, kterou ve 4. dějství zpívá slepec…“ (Bohemia , 23. 12. 1834)
České noviny upozornily, že Tyl sám označil Fidlovačku za první pokus o původní českou lokální frašku a je si vědom, že její tvar není definitivní. Referent tedy věnuje prostor především Škroupovi:
„Pan Škroup, co nejchvalněji Čechům známý jakožto muž i ve svém povolání i v životě pospolitém chvály a vážnosti důstojný, a o českou operu po celých deset let s celou duší se ujímající, sobě té nevšední cti dobyl, že se první o českou operu pokusil. Známy jsou všem milovníkům českého divadla Dráteník i Oldřich a Božena. […] Velmi chvalný to byl oumysl p. Škroupa operu původní českou na pražské divadlo uvésti; však žel! žádného posaváde nenašel následovníka! Což jest nám to platno, že tisíce a tisíce českých hudebníků ve všech hlavních městech Evropy se nachází, a že naše milá vlast zemí hudby sluje? Což medle udělalo těch tisíce a tisíce hudců českých pro český zpěv? Kolik pak mužů toliko české písně – o větších hudebních skládáních ani pomyšlení – v hudbu uvedlo? Lehké, přelehké jich počítání. Což toho příčinou? Nejinak, než malá láska, ano, ještě pravdivěji, žádná láska k své vlasti a řeči mateřské.“ A další pochvala Škroupovi: „Není možné slyšeti něco něžnějšího jako jest píseň Lidunky do Des z prvního obrazu, nic srdečnějšího jako píseň Mareše do E dur z čtvrtého obrazu pomysliti.“ (Česká včela , 23. 12. 1834)
Samostatný profesionální soubor české opery neexistoval. Hrály se opery v českých překladech (Méhul, Cherubini, Hérold, Rossini, Weber, Mozart aj.) a titíž zpěváci zpívali v opeře německé i české, mnohým se tedy vytýkala špatná výslovnost češtiny a jistě se objevily i smíšené texty. Českým představením byl ve Stavovském divadle vyhrazen zhruba třikrát do měsíce odpolední čas.
1835 – František Škroup a Josef Krasoslav Chmelenský začínají vydávat sbírku Věnec ze zpěvů vlastenských
1837 – k 50. výročí světové premiéry Mozartovy opery Don Giovanni je v pražském Klementinu vytvořen „Mozartův památník“, který zpřístupnil veřejnosti sebraná mozartiana; František Škroup se stává prvním kapelníkem opery Stavovského divadla; tři koncerty Clary Wieckové v Praze:
„V jejím veskrze virtuosním podání žije a působí myšlenka skladatele a jeho duše. Čeho se i ti nejzkušenější pianisté zaleknou nebo alespoň na tom zadrhávají, to provádí slečna Wiecková s energií, jistotou a čistotou, což ji brzy postaví na týž stupeň s nejslavnějšími koncertisty . […] Slečna Wiecková není při provádění a chápání hudebních děl v zajetí žádné klavírní školy, ale ani žádné estetické školy. Podává jejich ducha bez manýry a koketerie . […] S potěšením jsme od ní slyšeli nejen skladby Chopinovy a Henseltovy, nýbrž také Rapsodii našeho hudebního učence a básníka Václava Tomáška .“ (Bohemia , 14. 11. 1837)
1840 – založení spolků Žofínská akademie a Cecilská jednota v Praze; první české uvedení Donizettiho Nápoje lásky ve Stavovském divadle; první hostování Franze Liszta, uskutečnilo se šest koncertů
Emancipační snahy české společnosti ve své první etapě vyvrcholily uspořádáním vlasteneckého českého plesu 5. února 1840 v pražském Konviktu. Tou dobou už se polka stává populární po celé monarchii a neuplyne mnoho času a bude akceptována jako český národní tanec.
„Dne 3. února byl dáván bál společenský na ostrově barvířském [dnešní Žofín]. Kolem celého ostrova plápolající ohně v železných koších vítaly příchozích hostů již zdaleka. Na sta kočárů stálo dlouhou řadou od sálu až k novým alejím. […] V sále viselo o dva veliké lustry více, nežli posud při každém jiném bále; skleněné koule na lampách byly červeně a bíle pruhované, čímž jakési polorůžové světlo kolem plynulo. Stěny byly okrášleny oponami barvy národní, a v průčelí skvěla se od p. Maxe uměle pracovaná socha bohyně vlasti, pnoucí se do výšky z hustého keře živých a kvetoucích květin.“ Emanuel Max byl autorem busty W. A. Mozarta pro tzv. Mozartův památník v Klementinu. „Což máme říci o společnosti, ježto se v těchto ozdobených prostorech a po večeřadlech hemžila? – Zámožní a vážení měšťané, úředníci, doktoři, umělci, študující mládež, koryfejové naší literatury, vojenští důstojníci – mezi tím i vysoce urozené panstvo a Jeho Excelencí milovaný zeměsprávce, p. hrabě Chotek, na něhožto se všechny zraky s vděčnou radostí upínaly! A pak ty řady krásných panen, vnadných paniček – ach! oko nevědělo, kde se dříve zastaviti, kde se dříve spanilosti české nabažiti! Skoro půltřetího tisíce lidu. […] A když po francouzské pěkně vyvedené kadryle z orchestru národní hymna: „Bože, zachovej nám krále!“ zavzněla: tuť se zdálo, jakoby v závratném plesu veškerá duše Česká rozplynouti se měla! Třikráte musela se píseň opakovati, provázena obecným zanícením, křikem a tleskáním! – Tichá, jasná noci! – zanesla jsi tyto zvuky k břehům dunajským? Ó, zanesla jistotně!“ (Květy , 11. 2. 1840)
První vlastenecký ples měl úspěch, bylo však třeba kout železo, a tak hned čteme:
„Hledáme-li po Praze besedy, salony, sály, kde by společenský život český kvetl, hledáme nadarmo; krom hostinců a tančíren, kdež zachovalejší jádro lidu pražského své rejdy provádí, není posud jazyka domácího na veřejnosti a ve společnosti tak zhusta slyšeti, jak by se na Prahu, na tuto dědičku české slávy a hlavu českého království slušelo. Tím nechceme říci, že by náš mateřský jazyk měl posud málo ctitelů a milovníků – chraň Bože! – ty smutné časy dlouhého zaslepení přestaly […], ale Čech je tichý – Čech je uprostřed hluku světského málomluvný, skromný, nevtíravý, on s pokladem svým i s láskou k němu doma zůstává. […] Avšak toto schovávání nevede k cíli! Jazyk náš musí veřejně zaznívati – po chrámech i divadlech, po školách i procházkách, po sadech a besedách musí zvučeti; on musí jako sílící zápach ze všech koutů vanouti a všechny končiny vlasti naší pronikati: máme-li se zaradovati z prospěchu, po jakém srdce každého upřímného, o blaho národa pečujícího Čecha touží.“ (Květy , 13. 2. 1840)
1842 – ředitel Stavovského divadla Josef Stöger učinil pokus a otevřel Divadlo v Růžové ulici výhradně pro česká představení, pro nedostatek repertoáru a nezájem publika však pokus po šesti týdnech ztroskotal
1843 – ředitelem pražské konzervatoře se stal Johann Friedrich Kittl
1845 – navštívil Prahu (kterou počítal k německým městům) Hector Berlioz; ve svých Pamětech napsal o pražském divadle: „Když jsem spatřil divadlo, zdálo se mi tmavé, malé, nedostačující a se špatnou akustikou. Od té doby je přestavěli a nový ředitel pan Hoffmann se velmi přičiňuje, aby je přivedl do stavu prosperity, jíž za dřívějšího vedení rychle pozbývalo. Jeho pěvecký soubor byl tehdy lepší než většina souborů v ostatních částech Německa.“ A o konzervatoři: „Podle mého mínění by měla být konzervatoř hudby ústavem určeným uchovávat (konzervovat) praktickou znalost hudebního umění. Kromě toho by se měl takový ústav postavit v čelo pokrokového hnutí. […] Doufám, že nepodléhám národní stranickosti, řeknu-li, že ze všech evropských konzervatoří, které znám, vyhovuje této definici nejlépe konzervatoř pařížská. Ale hned na druhém místě je konzervatoř pražská.“
