Počátky evropské umělé hudby jsou spojeny s křesťanstvím a s vokálním doprovodem liturgie. Čtrnácté století přináší nový pohled na člověka, na jeho poměr k Bohu a také na smysl a cíl umění, včetně hudebního. Ars nova – nové umění – otevřelo uměleckým formám nové vyjadřovací možnosti a odhodilo řadu omezujících dogmat.
Výrazem Ars nova se ve 14. století označovaly určité formy hudební kompozice. Vyznačovaly se množstvím ozdob, bezúčelností, snahou o pouhou estetickou rozkoš, vědomým či nevědomým úsilím vnést do církevní hudby světskou radost. Liturgický zpěv zaplavily instrumentální arabesky a všechny mladistvé prvky, jež vzklíčily ve scénické hudbě Adama de la Halle a dávno před ním v melodiích trubadúrů. Velké církevní umění ovládly profánní hodnoty. Podobná změna se tehdy odehrávala ve všech oblastech umělecké tvorby: pro architekta, sochaře, zlatníka, malíře i všechny, kdo si jejich práce objednávali, nebylo už hlavním úkolem podílet se na liturgii. […] Umění se stalo ilustrací, vyprávěním, příběhem. Umělec vstoupil do služeb člověka . [Georges Duby: Věk katedrál, Praha 2002]
Raný humanismus; gotika
1300 – období „ars nova“ (nové umění) v Itálii na rozdíl od „starého umění“ (ars antiqua); taneční píseň ballata, dvojhlasý kánon caccia, lidové tance a písně se stávají základem umělé písně, severofrancouzští jokulátoři; v Čechách se pěstuje conductus, píseň s náboženským nebo kritickým obsahem (tradici zachytil rukopis z kláštera ve Vyšším Brodu); šíření francouzského moteta do střední Evropy dokumentuje Trnavský rukopis
1306 – zavražděním Václava III. vymírají Přemyslovci po meči
po 1307 – Dante Alighieri: Božská komedie ; Marchetto Di Padua: Pomerium in arte musicae mensuratae , teoretický spis o menzurálním systému
1310 – Jan Lucemburský českým králem; 1316 se narodil jeho syn Václav, příští král a císař Karel IV.
kolem 1320 – Johannes de Muris († 1355 ) a Philippe de Vitry († 1361 ) jsou mezi prvními, kdo ve Francii komponují ve stylu italského stylu „ars nova“; papež Jan XXII. zakazuje kontrapunkt v církevní hudbě jako nežádoucí zesvětštění; Missa Tournai je jednou z prvních zachovaných vícehlasých mešních památek
1339 – anglický král Eduard III. vznáší nárok na francouzský trůn, následuje tzv. „stoletá válka“
1344 – pražské biskupství povýšeno bulou papeže Klimenta VI. na arcibiskupství, počátek výstavby katedrály sv. Víta; četné mnišské řády, nově zřizované kapituly a budované chrámy jsou hlavním místem hudebního dění; po vzoru bonifantů u sv. Víta, existujících nyní již sto let, vznikají další soubory placených chrámových zpěváků; instrumentální hudba – kromě tolerovaných varhan – není sice církví vítána, i přes zákazy však se v chrámové hudbě objevuje; do liturgie proniká čeština (latinské velikonoční hry s českými vsuvkami, překlady a parafáze)
1346 – Jan Lucemburský padl v bitvě u Kresčaku (Crécy)
1347 – v klášteře Na Slovanech v Praze se slouží slovanská bohoslužba
1348 – Karel IV. zakládá v Praze univerzitu jako první univerzitu ve střední Evropě; založení Nového Města Pražského
1353 – Giovanni Boccaccio: Dekameron
kolem pol. 14. stol. – rozkvět izorytmického moteta; popraven Till Eulenspiegel; morová epidemie vyvolá hnutí flagelantů, scény „danse macabre“ a masové pronásledování Židů; důležitým pramenem k poznání dobové praxe liturgické hudby v Čechách jsou zachované liturgické knihy; první doklady duchovní lyriky; milostné písně v češtině (Jižť mne vše radost ostává , Krátká mi sě radost stala ); na dvoře Jana Lucemburského působil jeden z posledních minnesängrů Heinrich von Mügeln; sekretářem krále Jana byl také jeden z nejvýznamnějších představitelů vokálního umění ars nova, Guillaume de Machaut († 1377), v Čechách však během desetileté služby pobyl celkem jen několik měsíců
1364 – † arcibiskup Arnošt z Pardubic; knihy, které nechal vytvořit, jsou důležitým pramenem ke studiu církevního zpěvu jeho doby
1369 – nar. Jan Hus
1370 – vystoupení církevního reformátora Johna Wyclifa v Oxfordu (1328–1384), žádá národní církev nezávislou na papeži a zrušení celibátu
1374 – † Francesco Petrarca, o rok později Boccaccio
1378 – † Karel IV., českým králem jeho syn Václav IV.
1381 – Jenský rukopis , sbírka německé lyriky
1392 – ve východopruském městečku (dnes polském Grudziąci) se narodil Petrus Wilhelmi De Grundencz, jenž pravděpodobně v polovině 15. století pobýval v Čechách; jeho zachované skladby patří k nejvyspělejším umělým hudebním památkám své doby
1393 – mučednickou smrtí umírá Jan z Pomuku, po svatořečení roku 1729 jeden z nejvýznamnějších českých světců Jan Nepomucký
1397 – † italský skladatel Francesco Landino (madrigaly, balady)
1399 – † Petr Parléř, povolaný do Prahy Karlem IV. jako nástupce Matyáše z Arrasu, po němž převzal vedení stavby chrámu sv. Víta a Karlštejna; Parléř byl také stavitelem Karlova mostu, Mostecké věže na Starém Městě, chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře aj.
14. stol. – umění faux bourdonu (vrchní hlas je doprovázen paralelním hlasem v sextách a terciích) se rozšíří do Francie a Itálie; v teorii kompozice zákaz paralelních kvint; muzikantské cechy; z Arábie přichází do Evropy loutna, která se stane nejoblíbenějším nástrojem domácího muzicírování; vyvíjí se konstrukce cembala; vynález knihtisku
1408 – církev povolila zpěv čtyř duchovních písní v češtině: Buóh všemohúcí , Hospodine pomiluj ny , Jezu Kriste ščedrý kněže , Svatý Václave
kolem 1409 – vystoupení Jana Husa proti majetnictví církve; Husova reforma pravopisu; Hus je obviněn z kacířství, 1414–1418 Kostnický koncil
6. července 1415 – v Kostnici upálen Mistr Jan Hus ; 1416 upálen Husův přítel Jeroným Pražský
1419 – 1. pražská defenestrace; † Václav IV.; počátek husitského hnutí
Raná italská renesance, pozdní gotika v Německu a události v Čechách
kolem 1420 – těžiště hudebního vývoje se přesouvá do jižního Nizozemí; Guillaume Dufay, Gilles Binchois (vícehlasé skladby s instrumentálním doprovodem, vícehlasé mše, moteta aj.); formuje se univerzální sloh renesanční polyfonie, který proniká i do světské hudby
1424 – † Jan Žižka, husitské velení přebírá Prokop Holý (Veliký);
1431 – upálení Johanky z Arcu – ke srážce husitů s křižáckými vojsky u Domažlic ani nedošlo, křižáci se zalekli síly husitů a obrátili se na útěk
1434 – bitva u Lipan, konec husitských válek; historické hodnocení významu husitského hnutí projde podobně složitým vývojem jako celá historie českého národa; významnou památkou husitského období je Jistebnický kancionál (nalezný roku 1872 na půdě fary v Jistebnici u Tábora), obsahuje mj. píseň Kdož jsú boží bojovníci ; na odpor husitů vůči katolictví a jeho projevům však doplatila řada památek a vznikly nenahraditelné hmotné škody, například v důsledku cílevědomého ničení varhan; zrušeno pražské arcibiskupství (obnoveno 1561)
1437 – zemřel první historik husitského hnutí Vavřinec z Březové
… A tehdy meč se změní v pluh / a oštěp v srp, jak slíbil Bůh, / a zbraně pak se roztaví / ve zvony, jež nás pozdraví. / Národ již meče nezdvihne, / souseda válkou nestihne, / nebo krásou míru, soužití / budou se všichni těšiti. [Vavřinec z Březové: Píseň o vítězství u Domažlic, překlad z latiny J. B. Čapek 1893]
1438 – Albrecht II. Habsburský, král český a uherský, získává německou korunu, kterou si Habsburkové podrží až do roku 1806
1453 – konec „stoleté války“ mezi Anglií a Francií; dobytí Cařihradu Turky; † anglický skladatel John Dunstable, nejznámější jeho skladbou je píseň O rosa bella ; českým králem se stává Ladislav Pohrobek
1455 – Lochheimerský zpěvník , sbírka německých lidových písní
1457 – Ladislav Pohrobek umírá; stoupenci Petra Chelčického zakládají Jednotu bratrskou
1458 – Jiřík z Poděbrad českým králem; Matyáš Korvín uherským králem
kolem 1460 – Jakob Obrecht, Johannes Ockeghem – druhá generace tzv. „nizozemské školy“; tzv. Strahovský kodex , sbírka do Čech importovaných skladeb, svědčí o mezinárodních kontaktech a dobovém repertoáru
1463 – básník François Villon je vypovězen z Paříže, jeho další osudy jsou předmětem legend
1471 – Vladislav Jagellonský českým králem; v období Jagellonců jsou do Čech a na Moravu importovány polyfonní skladby tzv. „nizozemského stylu“
kolem 1480 – třetí generace „nizozemské školy“ – Josquin Des Prez
1483 – nar. Martin Luther; Tomás de Torquemada se stává Velkým inkvizitorem ve Španělsku
1484 – román v próze Tristan a Isolda vychází německy; Johannes Tinctoris: De inventione et usu musicae shrnuje hudební teorii nizozemské hudby
1492 – Kolumbus přistává v Americe; † Lorenzo Medici, příznivec a podporovatel umělců
1493 – císař Maxmilián I. zakládá dvorní kapelu, dvorním skladatelem se stává Heinrich Isaac
1495 – první hudební lexikon: Johannes Tinctoris: Terminorum musicae diffinitorium
1496 – svatbou Filipa Sličného s dědičkou španělské koruny Johannou Šílenou se Habsburkové stávají vládci Španělska
15. stol . – rozkvět umění meistersingerů, bílá menzurální notace, rozkvět dvorského tance má vliv na rozvoj instrumentálních forem; snaha o vystižení obsahu textu předznamenává hudební umění renesance; baletní umění u italských dvorů; skladatelé Bartolomeo Tromboncino a Marco Cara oživují italskou hudbu lidovými prvky (frottola); koncem století vydává Albrecht Dürer jednotlivé listy své Apokalypsy ; rozkvět literátských bratrstev v Čechách a na Moravě (nejstarší v Jindřichově Hradci, Ústí nad Labem a Litovli); na chrámové hudbě se podílejí školní sbory
Každé historické období zanechá stopy v paměti příštích generací. Jsou zaváty různými nánosy, je pozměňován jejich tvar, fakta jsou tradicí potlačována či zdůrazňována, zkreslována a v zájmu historické pravdy znovu rekonstruována. Úlohou vědecké historie je dějinné události na základě fakt ověřovat, analyzovat a vysvětlovat. Umění je využívá jako alegorii, symbol, zrcadlo a umělci nelze vyčítat, že se nedržel historické skutečnosti. V hudbě, hudebním divadle a dalších uměleckých oborech nalezneme samozřejmě i příběhy tří století mezi gotikou a barokem, z nekonečné řady jen několik připomenutí:
Giuseppe Verdi: Giovanna d’Arco , opera podle dramatu Fridricha Schillera, premiéra 15. 2. 1845 Milán
Richard Wagner: Tristan und Isolde , premiéra 10. června 1865 Mnichov
Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg (Mistři pěvci norimberští), premiéra 21. 6. 1868 Mnichov
Bedřich Smetana: Tábor , symfonická báseň z cyklu Má vlast , 1878, premiéra 4. ledna 1880
Petr Iljič Čajkovskij: Orleanskaja deva (Panna orleánská), opera podle dramatu Friedricha Schillera, premiéra 13. 2. 1881 Petrohrad
Antonín Dvořák: Husitská , koncertní předehra op. 67, 1883, premiéra při zahajovací akademii Národního divadla 18. 11. 1883
Richard Strauss: Till Eulenspiegels lustige Streiche (Enšpíglova šibalství), symfonická báseň, premiéra 5. 11. 1895 Gürzenich u Kolína nad Rýnem
Vítězslav Novák: Karlštejn , opera, op. 50, podle veselohry Noc na Karlštejně ‚ Jaroslava Vrchlického, premiéra 18. 11. 1916 Národní divadlo Praha
Rudolf Friml: The Vagabond King (Král tuláků, hlavní postavou François Villon), opereta, premiéra 21. 9. 1925 Casino Theatre, Broadway, New York
Darius Milhaud: Christophe Colomb , premiéra 5. 5. 1930 Státní opera Berlín
Werner Egk: Columbus , scénická premiéra 13. 1. 1942 Frankfurt n. M.
František Škroup: Kolumbus , opera, komp. 1855, premiéra 3. 2. 1942, Národní divadlo Praha
Luboš Fišer: Patnáct listů z Dürerovy Apokalypsy , 1965, premiéra 15. 5. 1966 Pražské jaro, Symfonický orchestr Čs. rozhlasu, dirigent Václav Neumann
