Vrcholné baroko
„Slovo barocco je italské a původně označuje čtvrtý modus druhé figury sylogismu (figura barocco). Další významy vyvinuly se z tohoto. V 16. století přídavné jméno barocco, pokud je užíváno stále v oboru sylogistiky a logiky, znamená pokroucenost a falešnost úsudku; pokud je přeneseně užíváno v oblasti umění, zvláště architektury, znamená bizarnost a okázalou prázdnost. Benedetto Croce (1866 – 1952) chtěl toto slovo omezit na tento význam ještě v roce 1929. Podobně ve francouzštině, která výraz první přejala, je v 18. věku přídavné jméno baroque totéž co nepravidelný, křečovitě umělý, groteskní. Jakožto označení uměleckého směru je tedy název baroko původně hanlivou přezdívkou. […]
Po mravní stránce a nejhlouběji vzato lze baroko charakterizovat jako výraz prudkým aktivismem se projevujícího a znovu na první místo životních hodnot nastupujícího náboženského životního pocitu.“ [Václav Černý, z univerzitních přednášek]
1632 – se ve Florencii narodil Giovanni Battista Lully; ve svých čtrnácti letech přišel do Francie, kde se mu v šlechtických službách dostalo hudebního, hereckého a tanečního vzdělání. Jako Jean Baptiste de Lully, od roku 1653 dvorní skladatel a od roku 1661 francouzský občan, spolupracoval s Molièrem, Racinem i Corneillem, pro jejichž hry psal scénickou hudbu. Stal se zakladatelem francouzské tragédie lyrique (Alcesta , Armide , Acis et Galathée aj.)
1637 – v Benátkách otevřeno první veřejné operní divadlo, významný krok na cestě od aristokratické kultury k jejímu změšťanštění
1643 – † Claudio Monteverdi – ve Francii nastupuje na trůn „sluneční král“ Ludvík XIV., milovník hudby a divadla, ovšem také urputný pronásledovatel protestantů
1644 – nar. Heinrich Ignaz Biber, skladatel a houslista, předchůdce Pavla Josefa Vejvanovského v olomoucké biskupské kapele, od roku 1684 dvorní kapelník v Salcburku
1645 – Heinrich Schütz: Sedm slov Vykupitelových na kříži (oratorium)
1648 – Vestfálský mír, konec třicetileté války
1650 – Athanasius Kircher vydává teoretický spis, shrnující hudební teorii baroka Musurgia universalis ; hudba je podle něj odrazem uspořádání vesmíru, spis je významným dokumentem názorů na „hudební afekty“, ustálené melodicko-rytmické vzorce, které mají vyjadřovat psychologická hnutí; původ tohoto vnímání hudební symboliky je v antice
1654 – Jan Amos Komenský vydává v exilu své pedagogické spisy Orbis sensualium pictus (Svět věcí v obrazech) a Schola ludus (Škola hrou)
1656 – v Londýně je otevřeno první operní divadlo v Anglii
1659 – nar. Henry Purcell, považovaný za zakladatele anglické opery, od roku 1683 anglický dvorní skladatel; nar. Alessandro Scarlatti
1668 – ve Vídni uvedena výpravná opera Antonia Cestiho Il pomo d’oro (Zlaté jablko); za císaře Leopolda I. (který sám komponoval) zaznamenala výrazný rozkvět vídeňská dvorní kapela, v níž v dalších letech působili jako kapelníci Antonio Bertalli, Johann Heinrich Schmelzer, Antonio Draghi, Antonio Caldara, Johann Josef Fux; Cesti získal funkci „intendente delle musiche teatrali“, již následujícího roku však umírá; Leopold I. také zřídil funkci dvorního skladatele; v Paříži nar. François Couperin, autor skladeb pro clavecin
1670 – v Německu působí italská společnost, která seznámí tyto země s postavou Harlekýna; Pavel Josef Vejvanovský se stává kapelníkem zámecké kapely olomouckého biskupa Lichtensteina-Castelkorna
1671 – v Paříži založena Académie royale de musique
1678 – v Hamburku pokus o „národní“ operní divadlo, založené jako „akciová společnost“ (působilo do roku 1738)
1679 – nar. Jan Dismas Zelenka
Další významní skladatelé raného a vrcholného baroka (abecedně)
Itálie: Adriano Banchieri, Giacomo Carissimi, Francesco Cavalli, Arcangelo Corelli, Girolamo Frescobaldi, Giovanni Legrenzi, Luca Marenzio, Biagio Marini, Salomon Rossi, Gesualdo da Venosa, Lodovico Viadana
Německé země: Dietrich Buxtehude, Johann Jakob Froberger, Hans Leo Hassler, Heinrich Schütz, Samuel Scheidt, Johann Hermann Schein
Nizozemí : Jan Pieter Sweelinck
Pozdní baroko
1680 – nar. Antonio Vivaldi
1681 – nar. Georg Philipp Telemann
1683 – nar. Jean Philippe Rameau, autor oper (Les Indes Galantes , Castor et Pollux aj.) a skladeb pro clavecin; nar. Gottfried Silbermann, významný německý stavitel varhan
1685 – se narodili největší představitelé pozdního baroka Johann Sebastian Bach († 1750) a Georg Friedrich Händel († 1759); nar. Domenico Scarlatti, autor více než 500 jednovětých sonát (zárodek sonátové formy klasicismu)
1687 – † Jean Baptiste de Lully; nar. houslař Giuseppe Antonio Guarneri (Il Gesù)
1689 – Henry Purcell: Dido and Aeneas , 1691 následuje King Arthur , 1694 The Fairy Queen
Instrumentální hudba
Instrumentář baroka se s výjimkou technických vylepšení klávesových nástrojů (vynález kladívkového klavíru) nijak zásadně neliší od nástrojového vybavení renesanční hudby. Harmonický základ trojzvuku umožňuje utváření harmonické opory melodického hlasu (prosazování homofonie), mění se vnímání čistě nástrojové hudby jako samostatného oboru.
„Podle mého názoru není důvod tvrdit, že instrumentální hudba bez textu slouží pouze ke kratochvíli a k zábavě. Neboť, nemluvě o jiných příkladech, musela by k pobavení sloužit i varhanní hra, o níž ovšem mnozí zdatní učenci boží ve svých kázáních o varhanech, dokonce i David sám, tvrdili a učili něco zcela jiného. Instrumentální hudba je povznášející, vokální melodie však povznáší více, a vše je v pořádku, je-li dobrý text.“ [Johann Mattheson]
Instrumentální formy : sonata da chiesa (chrámová sonáta), sonata da camera (světská, komorní sonáta), triová sonáta, concerto grosso, suita. První housloví virtuozové byli zároveň skladateli (či naopak): Arcangelo Corelli, Giuseppe Torelli, Tomaso Vitali, Giuseppe Tartini, Tommaso Albinoni, Antonio Vivaldi.
Chrámová hudba : rozvoj varhanní hry v protestantském severním Německu (Buxtehude); ve středním Německu působí Sweelinckův žák Samuel Scheidt, v jižním (katolickém) Německu Johann Jakob Froberger, Johann Kaspar Kerll, Georg Muffat, Johann Pachelbel
Formy a druhy : ricercar, canzona, passacaglia, toccata, preludium, fuga, chorální předehra a různá zpracování chorálu.
„Tak jako se každý nenarodil k tomu, aby psal poezii, tak také ne všichni básníci dokáží psát verše k hudbě, a především k duchovní, takže by bylo žádoucí, aby se nějaké obratné pero vynasnažilo k tomu podat vysvětlení. Ctihodný autor mezitím vytvořil ve svých nových kantátách vzor, obsahující všechny krásy, jež k těmto větám opravňují: myšlenky a slovní obraty, umravnělá živost árií a stálé proměny pokud jde o nálady, nepříliš rozlehlé, ale také ne příliš krátké recitativní úseky, vystříhání se četného tázání v áriích, […] to vše dává za pravdu tomu, co bylo řečeno. Měl jsem tu čest svou hudbu vytvořit podle tohoto mimořádného návodu. Mám v úmyslu se jej dále držet a prosím Boha, aby mi k tomu dal sílu, aby mu to bylo ke cti a příštím k užitku.“ [Georg Philipp Telemann, z předmluvy k vydání kantát na slova Tobiase Heinricha Schubarta pod názvem Pokračování harmonické bohuslužby , 1732]
Baroko v Čechách a vývoj v Evropě
Období po bitvě na Bílé hoře přineslo změnu politického klimatu. Odlivem protestantsky smýšlející šlechty a vzdělanců a dalších jevů spojených s protireformací vysvětlovala pozdější historiografie zpoždění nástupu baroka v českých zemích oproti vývoji v ostatní Evropě. Výzkumy poslední doby, neovlivněné zakořeněným vnímáním této epochy jako doby „temna“ a ignorováním církevní oblasti, dovolují vnímat české baroko jako samostatný kulturní přínos, v řadě oborů jedinečný.
Významnými centry hudebního dění v českých zemích byla na přelomu 17. a 18. století kromě chrámů a klášterů šlechtická sídla. Mezi roky 1650 – 1760 působila třicítka známých kapel, některé pouze krátce, a měly lokální význam, mnoho rodů však udržovalo kapelu po několik generací. Šlechtici pěstovali bohaté kontakty s dalšími hudebními centry a hudební produkce byly součástí jejich sebeprezentace. K nejvýznamnějším patřily iniciativy sídla knížete Johanna Christiana Eggenberga v Českém Krumlově, olomouckého biskupa Karla Liechtensteina-Castelcorna a jeho nástupce biskupa a kardinála Wolfganga Hannibala Schrattenbacha v Kroměříži, hraběte Ferdinanda Maximiliána Morzina v Dolní Lukavici, hraběte Johanna Adama Questenberga v Jaroměřicích nad Rokytnou, hraběte Franze Antona Rottala v Holešově, Franze Antona von Sporcka v Kuksu a v Praze. Místem provozování hudby byly kláštery, náboženské řády (jezuité v Jindřichově Hradci a v Praze, piaristé v Mikulově, augustiniáni na Starém Brně a další) byly zároveň místem vzdělávání mladých hudebníků. Originálním jevem domácí lidové kultury byly české pastorely, tzv. hanácké opery aj.
1684 – nar. Bohuslav Matěj Černohorský; z jeho života je známo málo konkrétních podrobností, řadu let pobýval v cizině; připisuje se mu skladatelská „škola“, k níž jsou počítáni Josef Norbert Seger, Jan Zach, František Tůma
1703 – car Petr I. zakládá námořní pevnost Sankt Peterburg
1705 – Johann Sebastian Bach putuje pěšky do Lübecku, aby slyšel varhanního virtuosa Dietricha Buxtehudeho
1707 – nar. autor italské komedie Carlo Goldoni
1693 – v Kroměříži umírá Pavel Josef Vejvanovský
1709 – v Holešově se narodil Franz Xaver Richter
1710 – Jan Dismas Zelenka se stává kontrabasistou dvorní kapely v Drážďanech; studoval ve Vídni a v Itálii, později byl jmenován drážďanským dvorním skladatelem
1712 – Georg Friedrich Händel odchází do Anglie
1713 – v Praze byla po vzoru jiných evropských měst založena první veřejná koncertní pořadatelská instituce, Hudební akademie, jejímž prorektorem byl hrabě Ludwig Josef Hartig; působila do roku 1717 v domě „U železných dveří“ (Jilská ulice) a pořádala členské koncerty za předplatné
1714 – nar. Christoph Willibald Gluck
kolem 1715 – Alessandro Scarlatti komponuje třídílné „italské“ předehry s tempovým rozvrhem rychle – pomalu – rychle, jež se stávají předstupněm cyklické symfonie
1717 – v Německém (Havlíčkově) Brodě se narodil Jan Václav Stamic
1719 – Händel (Haendel) se stává operním podnikatelem v Londýně
1721 – Bach komponuje šest Braniborských koncertů
1723 – korunovace Karla VI. na českého krále se stala zároveň největší hudební událostí Prahy a Čech v první polovině 18. století. Ve dnech 28. srpna a 22. září byla ve zvlášť k této příležitosti zbudovaném areálu na Hradčanech provedena opera Johanna Josefa Fuxe Costanza e fortezza (Stálost a statečnost), řídil Antonio Caldara; v hudebním programu slavností bylo také provedení melodramatu Jana Dismase Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis (Pod olivou míru a palmou statečnosti) v budově Klementina; korunovace přivedla do Prahy výkvět hudebníků své doby, mj. Johanna Joachima Quantze, Giuseppa Tartiniho, Georga Muffata a další
téhož roku 1723 se stal Johann Sebastian Bach kantorem u sv. Tomáše v Lipsku
mezi roky 1724 – 1730 – období největšího rozkvětu tvorby francouzských clavecinistů (François Couperin, Jean Philippe Rameau); jejich tvorbou se o půl druhého století později inspirují francouzští impresionisté
1724 – hrabě Franz Anton von Sporck angažoval italskou společnost Antonia Denzia, která střídavě hrála na zámku v Kuksu a v pražském sporckovském divadle, přístupném veřejnosti; v divadle byla uváděna díla Antonia Vivaldiho, Antonia Lottiho, Tommase Albinoniho; Denzio vytvořil jako poctu Praze operu Praga nascente da Libussa e Primislao (Založení Prahy Libuší a Přemyslem); Georg Friedrich Haendel zkomponoval operu Julius Caesar
1725 – Antonio Vivaldi: Le quattro stagioni (Čtvero ročních dob), concerta grossa
1728 – John Gay a Johann Christoph Pepusch parodují italskou operu ve své The Beggar’s Opera (Žebrácká opera)
1729 – Bach komponuje Matoušovy pašije
1732 – nar. Josef Haydn; v Londýně založena Academy of ancient music
1733 – Giovanni Battista Pergolesi: La serva padrona (Služka paní), zakladatelské dílo opery buffa
1737 – † Antonio Stradivari
1738 – Haendel: Xerxes (opera); po záchvatu mrtvice a úpadku jeho operního podniku se věnuje kompozici oratorií (Izrael v Egyptě , Saul , Samson , Semele , Josef , Judas Makabejský aj.)
1739 – nar. Karl Ditters (von Dittersdorf); 1770 se stal kapelníkem vratislavského knížete biskupa Philippa von Schaffgotsche na Jánském vršku u Javorníka, zemřel 1799 na zámku Nový Dvůr u Červené Lhoty
1741 – † Johann Josef Fux; podle jeho učebnice Gradus ad Parnassum (1725) se budou učit kontrapunktu ještě mnohé generace hudebníků; Christoph Willibald Gluck píše operu v italském stylu Artaserse
1742 – na cestě do Čech z Itálie zemřel ve Štýrském Hradci Bohuslav Matěj Černohorský
1742 – Bach: Goldbergovské variace
1743 – Haendel: Mesiáš
1744 – Bach: Dobře temperovaný klavír
1745 – Jan Václav Stamic se stává kapelníkem v Mannheimu; tzv. „mannheimská škola“ se podílí na vývoji slohu hudebního klasicismu
1749 – Bach: Umění fugy ; Haendel: Hudba k ohňostroji
1750 – úmrtím Johanna Sebastiana Bacha se uzavírá barokní epocha; významnými hudebníky se stali i jeho synové Wilhelm Friedemann Bach, Carl Philipp Emanuel Bach, Johann Christian Bach
