Předklasické a klasické období
Žádné ze stylových období nelze přesně ohraničit. Vývoj neprobíhal všude stejně a jeho proměny se různily i v rámci jednotlivých uměleckých druhů. V doznívajícím baroku se ve Francii vytvořil sloh jen několik desetiletí trvajícího rokoka, jehož název byl odvozen z architektury a výtvarného umění, od charakteristického dekorativního prvku „rocaille“ (mušle), hovoří se též o tzv. „galantním stylu“. Výraznými znaky byla křehká zdobnost, kontrastující s barokní masivností. V období přechodu ke klasicismu vznikají zásadní díla Voltaira, Jeana Jacquese Rousseaua, Denise Diderota, Gottholda Ephraima Lessinga, Immanuela Kanta, v divadle Itálie jsou populární komedie Carla Goldoniho, v malířství svými krajinami okouzlují Giovanni Antonio Canal (zvaný Canaletto), hrdinskými výjevy Giovanni Battista Tiepolo, ve Francii Jean-Antoine Watteau. Konec 18. století je obdobím racionalismu a osvícenství. Určujícím znakem byly převaha rozumu nad citovostí, rozvoj přírodních věd, úsilí o demokratizační změny ve společenském a politickém životě a snahy o odluku církve a státu.
Hudba opouští komplikovanou polyfonii a dává přednost homofonní sazbě, tj. melodické linii podporované doprovodem založeným na akordickém podkladu. Melodika se zjednodušuje, prosazuje se písňovost (periodicita) ve formě, v harmonickém myšlení diatonika. Rytmické struktury čerpají z tanců. Koncem století se ustaluje forma sonátové věty a sonátového cyklu, stabilizují se druhy instrumentální hudby jako sonáta pro sólový nástroj (s doprovodem), smyčcový kvartet, nástrojový koncert, symfonie. Základem kompoziční techniky je tematická práce, založená na variační práci – pozměněném opakování motivů.
1751 – vychází první díl Encyclopédie, ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers (Denis Diderot, Jean Baptiste le Rond d’Alembert a další, celkem 140 autorů), první moderní projekt všeobecné encyklopedie (ve 35 svazcích, poslední vyšel roku 1780)
1752 – vydává Joachim Quantz spis Versuch einer Anweisung die Flöte traversiere zu spielen . Není to pouze návod ke hře na flétnu, nýbrž suma úvah o hudebním vývoji a vkusu různých národů:
„ Italové dosud nazývali německý vkus v hudbě un gusto barbaro, barbarský vkus. Ovšem poté, co někteří němečtí hudební umělci pobyli v Itálii a měli tam příležitost uvést s úspěchem své opery i instrumentální hudbu, postupně se tento předsudek vytrácel. Němci však vděčí za výtečnou proměnu svého vkusu nejen Italům, ale také – a to je nutno říci – Francouzům. Je známo, že ve službách na různých německých dvorech (ve Vídni, Drážďanech, Berlíně, Hannoveru, Mnichově, Ansbachu) byli italští a francouzští skladatelé, zpěváci a instrumentalisté již před sto lety a uváděli zde své opery. Někteří mocní páni nechali hudebníky cestovat do Itálie a Francie, a jak už jsem uvedl, mnozí zlepšovatelé německého vkusu navštívili buď jednu, nebo obě tyto země. Přejali tedy vkus jak od jedněch tak od druhých a tak je smísili, že dokázali komponovat nejen německé, nýbrž také italské, francouzské a anglické opery a singspiely, a to v příslušné řeči, a s úspěchem je uvádět.“
roku 1752 – opouští Christoph Willibald Gluck několikaleté kapelnické působení v divadelní společnosti Giovanniho B. Locatelliho v pražském v Divadle v Kotcích, kde byly ve světových premiérách uvedeny jeho opery Ezio (1750) a Issipile (1752); téhož roku je ve Fontainbleau uvedeno intermedium Jeana Jacquese Rousseaua Le devin du village (Vesnický hadač), následujícího roku 1753 vydává Rousseau svou úvahu O původu jazyků , kde se zamýšlí nad problémem spojení slova a hudby a nad podstatou hudby vůbec:
„Každý má uspokojení z naslouchání krásným tónům, avšak není-li tento zážitek obohacen melodickými modulacemi, jež jsou důvěrně známé, není to už potěšení a neproměňuje se ve smyslový požitek. Podle našeho názoru ponechají i ty nejkrásnější melodie ucho, není-li na ně zvyklé, lhostejným. Je třeba dlouhého cviku v slyšení, abychom je pochopili a přišli jim na chuť. Neškolené ucho slyší v našich konsonancích pouze rámus. […]
Harmonie není schopna vyjádřit […] hřmění, zurčení vody, také vítr a bouře se těžko dají reprodukovat prostými akordy. Ať děláme co děláme, samotný zvuk duchu nic neříká; musí hovořit věci samy, aby byly pochopeny. Ke každé imitaci hlasu přírody musí být připojen zvláštní komentář. Hudebník, který se pokouší různé hluky představovat hudebním zvukem, podvádí sám sebe. Nezná ani slabosti, ani sílu svého umění a usuzuje bez vkusu a rozumu. Měl by se naučit, že musí takový zvuk interpretovat přirozeným zpěvem, že chce-li nechat kuňkat žábu, musí ji nechat zpívat. Neboť nestačí, že imituje, musí také dojmout a líbit se, bez toho není jeho stupidní imitace ničím, a jeho snahy, které v nikom nevyvolají zájem, neudělají také žádný dojem. […] Jednou z velkých předností hudebníkovou je, že se mu daří zpodobit věci, které neslyšíme, zatímco malíř nemůže zpodobnit to, co nelze vidět. […] Hudba nezpodobňuje věci přímo, nýbrž vyvolává v duši takové pocity, jaké prožíváme při pohledu na ně.“
1754 – králem Francie se stává Ludvík XVI. – 1755 se žení s Marií Antoinettou, dcerou Marie Terezie a Františka Lotrinského
1756 – začátek tzv. sedmileté války (na jedné straně Prusko, na druhé Rakousko se svými spojenci Ruskem, Francií a kurfiřstvím Sasko); Giacomo Casanova vydává anonymně příběh svého útěku z benátských olověných komor; 17. ledna se v Salcburku narodil Wolfgang Amadeus Mozart; v témže roce vydal jeho otec Leopold Mozart svůj Versuch einer gründlichen Violinschule (Pokus o dokonalou školu hry na housle)
1757 – zemřel Domenico Scarlatti, tvůrce formy předklasické sonáty; zemřel Jan Václav Stamic; Josef Haydn vstupuje jako kapelník do služeb hraběte Karla Morzina v Dolní Lukavici
1759 – nar. Friedrich Schiller; zemřel Georg Friedrich Händel
1761 – Josef Haydn kapelníkem u knížete Esterházyho; v jeho tvorbě krystalizuje forma smyčcového kvartetu v podobě zachovávané dodnes, stejně tak základní půdorys cyklické symfonie.
1762 – Christoph Willibald Gluck a libretista Rainieri Calzabigi vytvořili reformní operu Orfeo ed Euridice ; na ruský trůn nastupuje carevna Kateřina II. (Veliká); narodil se francouzský básník André Chénier
1763 – mírem v Hubertusburgu ukončena sedmiletá válka
1764 – vykopávky v Pompejích a Herculaneu; Johann Joachim Winckelmann vydává Dějiny umění starověku , zdůrazňující „prostotu a tichou monumentálnost“ antiky; Johann Christian Bach a Karl Friedrich Abel zakládají v Londýně Bach-Abel Concerts; zemřel Jean Philippe Rameau
1765 – umírá císař František Lotrinský, Josef II. se stává císařem Svaté říše římské národa německého jako spoluregent své matky Marie Terezie (roku 1780 korunován na českého krále); Evropa přijímá definitivně do své-ho jídelníčku z Ameriky importované brambory; James Watt konstruuje parní stroj
1766 – Lessing vydává spis Laokoon aneb hranice malířství a poezie , namířený proti Winckelmannově adoraci antiky; spis zásadně ovlivnil estetiku umění dalšího období důrazem na výrazovou složku
1767 – Moses Mendelssohn vydává filozofické pojednání Phädon aneb o nesmrtelnosti duše ; Christoph Willibald Gluck: Alcesta ; zemřel Georg Philipp Telemann, jeho nástupcem jako hudební ředitel chrámů v Hamburku se stává Philipp Emanuel Bach
1768 – uveden singspiel dvanáctiletého Mozarta Bastien a Bastienka ; začíná vycházet Encyclopaedia Britannica
1769 – na ostrově Korsika se narodil Napoleon Bonaparte; Gluck: Paris et Helène
1770 – premiéra Mozartovy opery Mitridate, re di Ponto 26. 12. 1770 v Miláně; týden před tím se v Bonnu narodil Ludwig van Beethoven (pokřtěn 17. 12.); trojice Haydn – Mozart – Beethoven se stane hlavními reprezentanty tzv. „vídeňského klasicismu“; zemřel houslový virtuos a skladatel Giuseppe Tartini
1771 – Josef Haydn komponuje tzv. „Sluneční kvartety“ (Sonnenquartette , Hob. III/31 – 36); jméno dostaly podle obálky vydání s vyobrazením slunce; v Olomouci zahajuje Collegium musicum pod záštitou olomouckého biskupa cyklus abonentních koncertů; vznikají první pokusy o singspiel v národním jazyce a o lokální frašku
1773 – papež Klement XIV. zrušil jezuitský řád; mezi roky 1773 – 1775 vznikají díla Johanna Wolfganga Goetha: Götz von Berlichingen , Urfaust , Utrpení mladého Werthera , drama Clavigo
1774 – Gluck: Iphigenie in Aulis ; v Paříži spor mezi stoupenci francouzského a italského směru v opeře („gluckisté“ x „piccinisté“)
1775 – Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais píše veselohru Le barbier de Seville ou La précaution inutile (Lazebník sevillský aneb Marná opatrnost); v Gotě uvedeny melodramy Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu a Medea
1776 – 4. července vyhlášení nezávislosti USA
Období „Sturm und Drang“ („bouře a vzdor“) v literatuře předznamenává estetiku romantismu; E. T. A. Hofmann, Heinrich von Kleist, Friedrich de la Motte-Fouqué, Jakob Lenz: Die Soldaten (Vojáci); Johann Gottfried Herder vydává sbírku Lidové písně (1778 – 1779); její druhé vydání pod názvem Hlasy národů v písních položí základ romantickému nacionalismu, toužícímu poznat kořeny vlastní národní kultury
1777 – umírá vídeňský skladatel Georg Christoph Wagenseil, jenž je spolu s Georgem Matthiasem Monnem (zemřel třiatřicetiletý 1750) považován za jednoho z předchůdců vídeňského klasicismu
V Čechách a na Moravě klesá počet šlechtických kapel, jako významné hudební centrum se udržuje olomoucké arcibiskupství, kapela biskupa Schaffgotsche na Jánském vrchu, ze šlechtických pachtovská kapela v Praze, lobkovická v Roudnici a několik dalších.
1778 – první veřejné vystoupení zázračného dítěte Ludwiga van Beethovena (otec ho vydává za šestiletého)
1780 – umírá Marie Terezie, Josef II. se stává samostatným vládcem. Následujícího roku ruší nevolnictví a vyhlašuje náboženskou svobodu
Její císařsko-královská apoštolská milost, naše nejmilostivější dědico-zemské kníže a pán, pán, přesvědčený z jednej strany z škodlivosti všeho přinucení svědomí a z druhej strany toho povážlivého užitku, jenž pro naše náboženství a pro země z opravdivej křesťanskej tolerance povstává, dle nejvyššího pod datum 13. a receptum 26. dne měsíce října roku plynujícího prošlého reškryptu se nejmilostivěji pohnuta vynalezla, příbuzným augustánského a helvetského náboženství, jako i také nevzjednocenýmu řeckýmu národu privátní s jejím náboženstvím se srovnávající provozování všudy podovoliti. […] Jedině katolickému náboženství má přednost veřejného nábožného provozování pozůstati. […] Dán v Brně 27. dne měsíce října roku 1781. [Toleranční patent Josefa II.]
1781 – Mozart: Idomeneo , premiéra 29.1. v Mnichově; Mozart se rozhodne žít ve Vídni; opouští službu u salcburského arcibiskupa, ožení se s Konstancí Weberovou
1782 – Mozartův singspiel Die Entführung aus dem Serail (Únos ze serailu) je uveden 16. 7. ve Vídni
1783 – bratři Montgolfierové podniknou první lety balonem; 21. dubna otevřeno nově vybudované Nosticovo divadlo v Praze, zahajovacím představením je Lessingova tragédie Emilia Galotti ; téhož roku je zde uveden Mozartův singspiel Únos ze serailu ; s otevřením Nosticova divadla zaniká pražské Divadlo v Kotcích (otevřeno 1739), kde se vystřídali italští impresáriové (Lapis, Molinari, Bustelli, Brunian), díky nimž Praha poznala opery Galuppiho, Picciniho, Gassmanna aj. Galuppiho opery, komponované většinou na libreta Carla Goldoniho, zpopularizovaly v Praze díla italského dramatika; v Brně působili bratři Mingottiové, hrála se také německá činohra a singspiel; ze skladatelů pocházejících z Čech jsou uváděny opery Josefa Myslivečka a Jana Antonína Koželuha
1784 – Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: La folle journée ou Le mariage de Figaro (Bláznivý den aneb Figarova svatba)
1786 – umírá osvícenský filozof Moses Mendelssohn, jenž se zasadil o emancipaci židů (dědeček Felixe Mendelssohna Bartholdyho); Haydn komponuje šest tzv. Pařížských symfonií; Wolfgang Amadeus Mozart: Le nozze di Figaro (Figarova svatba) je jeho první spoluprací s libretistou Lorenzem da Ponte (premiéra 1. května); již v prosinci téhož roku je opera uvedena v Praze, úspěch přiměje členy orchestru a Mozartovy obdivovatele k pozvání skladatele do Prahy; nar. Carl Maria Weber; v Praze zahájilo činnost první české profesionální divadlo – Vlastenské divadlo (do 1811)
1787 – v lednu první Mozartova návštěva Prahy; 19. ledna diriguje ve Stavovském divadle svou Symfonii D dur KV 504, zvanou „Pražská“ , 22. ledna představení Figarovy svatby ; z Prahy si odváží objednávku na novou operu: „Operní podnikatel Bondini uzavřel současně s Mozartem smlouvu na novou operu pro pražské divadlo na příští zimu, což tento rád přijal, protože poznal, jak velice si v Čechách jeho hudbu cení a jak ji umějí provádět. To často říkával svým pražským přátelům.“ [František Xaver Niemetschek, 1798]
Friedrich Schiller: Don Carlos ; zemřel Christoph Willibald Gluck; 4. října přijíždí Mozart znovu do Prahy, 29. října řídí v Nosticově divadle světovou premiéru své opery Il dissoluto punito o sia Il Don Giovanni
1788 – Immanuel Kant: Kritika praktického rozumu ; zemřel Carl Philipp Emanuel Bach; Mozart komponuje poslední tři symfonie: Es dur (KV 543), g moll (KV 550) a C dur (KV 551) „Jupiter“
1789 – ve Francii vypukla revoluce, 14. července dobytí Bastilly; v pařížském klášteře dominikánů Saint-Jacques se scházejí přívrženci revoluce, jimž se podle místa schůzek začne říkat „jakobíni“; označují se tak pak stoupenci revoluce a antimonarchisté obecně; v čele jakobínů stojí Maximilien de Robespierre, hrabě de Mirabeau, Georges Danton, Jean-Paul Marat; brzy však vypuknou mezi revolucionáři kompetenční spory; politické události se promítají do námětů francouzské opery – André-Ernest-Modeste Grétry: Pierre le Grand , Guillaume Tell , Pierre Gaveaux: Léonore ou l’Amour conjugal (Leonora aneb Láska manželská); stejné libreto použil ke své jediné opeře Fidelio Ludwig van Beethoven (1. verze 1805); prvním prezidentem Spojených států se stává George Washington; zemřel skladatel tzv. „mannheimské školy“ František Xaver Richter
Hudebníci z Čech působící mimo domov
Jiří Antonín Benda (Gotha), Jan Ladislav Dusík (Paříž, Londýn aj.), Florian Gassmann (Benátky, Vídeň), Vojtěch Jírovec (Paříž, Londýn, Vídeň), Leopold Koželuh (Vídeň), František Václav Kramář-Krommer (Uhry, Vídeň), Josef Mysliveček (Itálie), Antonín Rejcha (Paříž), Josef Rejcha (Bonn), František Xaver Richter (Mannheim, Strassburg), Antonio Rosetti (Wallerstein, Schwerin), Josef Antonín Štěpán (Vídeň), František Tůma (Vídeň), Jan Křtitel Vaňhal (Vídeň), Antonín Vranický (Vídeň), Pavel Vranický (Vídeň)
Věčné inspirace
Giovanni Paisiello: Il barbiere di Siviglia, ovvero La precauzione inutile
Wolfgang Amadeus Mozart: Le nozze di Figaro
Gioacchino Rossini: Il barbiere di Siviglia
Umberto Giordano: Andrea Chénier
Gottfried von Einem: Dantons Tod
Leonard Bernstein: Candide
Francis Poulenc: Dialogues des Carmélites
