Klasicismus
Pojem klasicismus je víceznačný, což ztěžuje terminologickou definici. Především má v dějinách umění a literární vědě jiný význam než v muzikologii, je také v různých jazycích různě chápán. Často se směšují historické a stylové kategorie a slovo se tak stává pouhou nálepkou. Devatenácté století ještě nerozlišovalo mezi pojmy „klasika“ a „klasicismus“, přelom epochy však byl vnímán. S Beethovenem cosi „skončilo“. S odkazem „klasiků“ se bylo nutno vyrovnat, ať už akceptováním jejich vzoru, nebo odmítnutím. „Klasické“ prvky (tonalita, periodicita, homofonní struktura, přehlednost formy atd.) se ustálily jako měřítko dalšího vývoje; každá odchylka od nich byla zaznamenána – buď jako znamení „pokroku“ (Wagner), nebo jako „konzervativismus“ (Brahms).
1790 – umírá císař Josef II., nástupcem se stává jeho bratr Leopold II.; Kant: Kritika soudnosti , zásadní spis racionalistické estetiky; 26. ledna premiéra Mozartovy opery Così fan tutte (libreto Lorenzo da Ponte)
1791 – ve Francii konstituční monarchie; Haydn: Symfonie G dur „S úderem kotlů“ ; 6. září v Praze premiéra Mozartovy korunovační opery La clemenza di Tito ; Mozart: Die Zauberflöte (Kouzelná flétna) na libreto Emanuela Schikanedera, premiéra 30. září Theater auf der Wieden; 5. prosince Wolfgang Amadeus Mozart umírá, nedokončené Requiem dokomponují jeho žáci; 14. prosince 1791 se v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně koná za Mozarta zádušní mše. Zaznělo při ní Requiem Antonia Rosettiho za řízení kapelníka Nosticova divadla Josefa Strobacha a za spoluúčinkování Josefiny Duškové.
„Podle mého soudu záleží při posuzování každého díla (v tom smyslu, jak je chápe estetik) na účelu, k jakému bylo napsáno. […] Každé umělecké dílo, ve všech svých rozmanitých formách, musí být jak výrazem převládající nálady toho, kdo je vytváří, tak také musí existovat se stejným účinkem mimo svého tvůrce, a proto musí mít jakousi vnitřní i vnější vlastnost, která zaručí, aby se tento účel uměleckého díla nevytratil. Skladatel mě tedy má prostřednictvím instrumentální skladby dostat do určité nálady. Každou její část nebo i celek musí tedy být možno přiřadit podle jakýchsi pravidel k jednotě; potud smím také žádat, aby všechny součásti skladby, ať zásadní nebo náhodné, byly s požadovaným účelem v souhlase, a aby se zamezilo všemu, co hlavní účel ruší. Nebo jinými slovy: mohu žádat, aby skladba charakter, který naznačila, také zachovala až do konce. […] Říkám proto, že do symfonií […] módní menuety nebo věty s menuetovými figurami nepatří. A to v první řadě ze shora jmenovaného důvodu, protože narušují jednotu symfonie. V dosud obvyklých třech hlavních větách obsahuje první část prosté nebo umělecky zašifrované navození hlavního pocitu (radosti, něčeho vznešeného, skvostného, slavnostního atd.), vystřídá ji pomalejší věta, nějaké cantabile a podobně, aby navodila klid a jemnost citů, aby se pak symfonie o to energičtěji znovu vrátila k dřívějšímu pocitu, k tomu, jímž začala. […]
Menuety považuji za rušivé proto, že jsou-li v této formě zpracovány bez okolků tak, jak jsou, upomenou ve zcela nevhodnou dobu na taneční parket a na zneužívání hudby; a pokud jsou karikovány – jako je tomu často u Haydna a u Pleyela – pak vzbuzují smích. V posledním jmenovaném případě se pak už ani není třeba po vhodnosti menuetu v ušlechtilých symfoniích, jež nás mají buď vzrušit nebo naladit slavnostně, vůbec ptát.“ [Johann Gottlieb Carl Spazier, 1791]
1792 – ve Francii vyhlášena republika; umírá rakouský císař Leopold II.; nar. Gioacchino Rossini; Beethoven přichází do Vídně
1793 – francouzský král Ludvík XVI. a jeho žena Marie Antoinetta umírají pod gilotinou; teror pokračuje; jeden z revolucionářů Pierre Vergniaud pronese před svou popravou 31. října 1793 slova, jež se stanou příznačnými pro mnoho dalších revolučních bouří: „Revoluce je jako Saturn: požírá své vlastní děti.“
1794 – Maximilián Robespierre nechá popravit Georgese Dantona, vzápětí je sám popraven spolu s několika desítkami svých stoupenců
1795 – Friedrich Schiller: Listy o estetické výchově ; Haydn dokončuje sérii dvanácti Londýnských symfonií
1796 – Napoleonovo tažení do Itálie
1797 – nar. Gaetano Donizetti; Haydn komponuje Smyčcový kvartet C dur, „Císařský“ , v němž cituje vlastní melodii císařské hymny
1798 – František Xaver Němeček (Niemetschek) vydává monografii o Mozartově životě a díle (Lebensbeschreibung des K. K. Kapellmeisters W. A. Mozart ); jeho vyprávění vyvolává dojem očitého svědectví, vzniklo však na základě informací současníků; Němeček sám se s největší pravděpodobností s Mozartem nikdy nesetkal
1798 – 1801 – válka koalice Anglie, Rakouska, Ruska, Turecka a Neapolského království spolu s papežským státem proti Francii; Napoleon v Egyptě; Francisco Goya: Caprichos
1798 – v Duchcově umírá Giacomo Casanova; Haydn komponuje světské oratorium Stvoření
„Základní akord jeho celého génia není menší než jistý výraz svobodné, čisté, v cudnosti zrozené duše, to si přeji vyslovit tak vřele, jak to cítím. Nejsem také sám, na koho jeho výtvory takto působí. Kdyby chtěl někdo uvést opačné příklady, uměl bych se bránit Haydovými symfoniemi a kvartety; již v nich je zcela osobitý a nikoho není nad ním. Tato jeho díla jsou ideální řečí pravdy, jsou živá a všechny jejich části spolu související. Možná mohou vzniknout mnohá jiná, tato však nemohou být překonána. Provedeme-li dále srovnání mezi vokální a instrumentální hudbou s ohledem na jejich společný účinek, pak je právě zde Haydn na svém místě: jeho doprovody jsou srostlé s celkem, přibližují se k sobě a vzdalují se od sebe, hovoří jednotlivě i současně, nikdy nejsou zatěžkané…“ [Johann Wolfgang Goethe o Haydnovi]
1799 – Napoleon Bonaparte svrhává direktorium a stává se prvním konzulem; zemř. Goerge Washington; Beethoven: Symfonie č. 1 C dur ; téhož roku vydává Ludwig Tieck z pozůstalosti svého přítele Wilhelma Heinricha Wackenrodera Fantazie o umění , doklad raně romantických úvah o hudbě:
„Když tak opravdově prožívám, jak se z naprostého ticha najednou, jako z čiré svévole, odvíjí krásný sled tónů a stoupá jako dým kadidla, vznáší se ve vzduchu a opět tiše klesá k zemi, tu z mého srdce tryská tolik nových krásných obrazů, že se toho blaha nedokážu nasytit. Někdy mi hudba připadá jako fénix, jenž lehce, odvážně a hrdě vzlétá ze záliby a pro vlastní potěchu a bohy i lidi těší vzmachem svých křídel. Jindy se mi zdá, že je hudba jako dítě, ležící mrtvé v hrobě – narudlý paprsek slunce mu něžně odejme duši a ono, přeneseno do nebeského éteru, se těší ze zlatých kapek věčnosti a objímá praobrazy nejkrásnějších lidských snů. A jindy je hudební umění obrazem našeho života: dojemně krátká radost, vznikající z ničeho a v nic zanikající, zdvihá se a klesá, a nevíme proč. Radostný zelený ostrůvek zalitý sluncem, plovoucí v temném bezedném oceánu a zpívá to na něm a zvučí. Zeptejte se mistra, proč jeho struny znějí tak radostně. „Copak není,“ odpoví, „celý život krásný sen? Půvabná mýdlová bublina? Jako má skladba.“ Skutečně – je to nevinné, dojemné potěšení radovat se z čistých tónů! Zatímco jiní jsou otupěni neklidnou činností a zmatenými myšlenkami, podobnými hejnu nočního ptactva a dotěrného hmyzu, až konečně bez vlády padnou k zemi, já se nořím do svatého, chladivého pramene tónů, a jejich bohyně do mě opět vlije uzdravující pramen dětství. […] Hudba je jediné umění, které přivádí nejrozmanitější a nejrozporuplnější pohyby našeho nitra k týmž krásným harmoniím, jaké harmonují s radostí i žalem, zoufalstvím i zbožňováním.“
1800 – založení Spojených království Velké Británie a Irska; Napoleonova armáda poráží Rakousko u Marenga; Beethoven: Smyčcové kvartety op. 18; Luigi Cherubini: Vodař (tzv. „revoluční opera“)
1801 – Haydn: Roční doby , oratorium
1802 – sluchové potíže vedou u Beethovena k osobní krizi, formuluje tzv. „Heiligenstadtskou závěť“
1803 – v klášteře Benediktbeuren je objevena sbírka středověkých studentských písní Carmina burana ; nar. Hector Berlioz
1804 – Napoleon Bonaparte se nechá korunovat na císaře (Napoleon I.); odezvou je čin Františka II., který se jako František I. prohlásí rakouským císařem; Schiller: Vilém Tell ; Beethoven píše Symfonii č. 3 Es dur „Eroica“; po zklamání z Napoleonova samozvaného jmenování císařem zruší původní věnování a připíše ji „památce velkého člověka“; předpokládá se, že jím byl pruský princ Louis Ferdinand, který padl 10. října 1806 v bitvě u Saalfeldu; nar. Johann Strauss otec
1805 – Anglie, Rusko a Rakousko se spojí proti Napoleonovi; Napoleon poráží v bitvě u Slavkova armády Rakouska a Ruska; umírá Friedrich Schiller; Beethoven: Sonáta pro housle a klavír op. 47, „Kreutzerova“
1806 – Napoleon jmenuje své bratry králi Neapole, Holandska a Vestfálska; František II. se vzdává císařské koruny Svaté říše římské národa německého, která tím zaniká; Achim von Arnim a Clemens Brentano vydávají sbírku Chlapcův kouzelný roh , jež se stane inspirací řadě skladatelů
1808 – generál Arthur Wellington poráží Napoleona ve Španělsku; Goethe: Faust I. ; Beethoven: Symfonie č. 5 c moll „Osudová“
1809 – Napoleon I. vstoupil do Vídně; ministrem zahraničí Rakouska se stává kníže Clemens Wenzel Metternich; umírá Joseph Haydn; nar. Felix Mendelssohn (po konverzi k evangelické víře přijala rodina druhé jméno Bartholdy)
1810 – Napoleon se žení s dcerou císaře Františka II. Marií Louisou (příštího roku se narodí jejich jediný syn Napoleon II., vévoda z Reichstadtu); nar. Robert Schumann
1811 – nar. Franz Liszt; vychází povídka Friedricha de la Motte-Fouqué Undine
1812 – Napoleonovo tažení do Ruska skončilo rozprášením zbytků vyhladovělé a promrzlé francouzské armády; George Gordon Lord Byron: Childe Harold‘s Pilgrimage (Pouť Childa Harolda)
Věčné inspirace
Ludwig van Beethoven: Wellingtonovo vítězství aneb Bitva u Viktorie op. 91 (1813)
Louis Spohr: Faust (premiéra 1. září 1816, Stavovské divadlo Praha)
Gioacchino Rossini: Vilém Tell (premiéra 3. srpna 1829, Paříž)
Charles Gounod: Faust a Markétka (premiéra 19. 3. 1859, Théâtre Lyrique, Paříž)
Hector Berlioz: Harold v Itálii (koncert pro violu a orchestr, 1834)
Hector Berlioz: Faustovo prokletí (oratorium 1846)
Robert Schumann: Scény z Goethova Fausta pro sóla, sbor a orchestr (1853)
Franz Liszt: Faustovská symfonie (1857)
Petr Iljič Čajkovskij: Slavnostní předehra „1812“ (1880)
Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky (premiéra posmrtně 10. 2. 1881 Paříž; mezi roky 1977 – 1998 byly nacházeny různé fragmenty Offenbachova původního rukopisu)
Petr Iljič Čajkovskij: Louskáček , balet podle povídky E. T. A. Hoffmanna (premiéra 18. 12. 1892, Mariinské divadlo, Petrohrad)
Gustav Mahler: Chlapcův kouzelný roh (1891 – 1897)
Ferruccio Busoni: Doktor Faust (premiéra 21. 5. 1925, Drážďany)
