Na cestě k romantismu
Devatenáctému století vládne opera jako nejmasovější druh, vyhledávaný publikem celé Evropy. V zemích s rozvíjející se národní kulturou se opera stává součástí a nástrojem politiky. V německojazyčných zemích a ve střední Evropě vůbec se však probojovává na vrchol estetického hodnocení instrumentální hudba, i když na začátku století ještě přetrvává názor o vyšším postavení vokální hudby, z níž je podle tehdejšího mínění instrumentální hudba odvozena: „Protože instrumentální hudba není nic jiného, než nápodoba zpěvu, zastupuje symfonie povýtce místo sboru, a má tudíž, tak jako sbor, za účel výraz pocitu masy .“ (Heinrich Christoph Koch: Musikalisches Lexikon , 1802). Také E. T. A. Hoffmann považoval symfonii za „operu pro nástroje“, instrumentální formy jsou podle něj závislé na vokálních modelech. Zároveň označuje symfonii za „hudební drama“ a Beethovenovy symfonie přirovnává k Shakespearovým hrám.
Historie má ráda mezníky. Jedním takovým se stala Beethovenova smrt, kterou se pomyslně uzavírá epocha hudebního klasicismu. Devatenácté století také začíná vnímat historii jako dějiny osobností; vznikají první monografie, věnované „životu a dílu“. Tato metoda psaní dějin přetrvala až dodnes, a ani my se jí nevyhneme. Mozartem, a především Beethovenem začíná vnímání tvůrčího umělce jako trpícího génia, jemuž je přiřčena téměř spasitelská úloha. Přisuzuje se mu podíl na politice a je na něj kladena zodpovědnost za morálku společnosti.
Ludwig van Beethoven
(pokřtěn 17. prosince 1770 v Bonnu; zemřel 26. března 1827 ve Vídni)
„Byl umělec, ale také člověk, člověk v nejvyšším slova smyslu. Protože se uzavíral před světem, byl považován za nevraživého, a protože se vyhýbal citům, za bezcitného… Vyhýbal se světu, protože ve svém milujícím nitru nenacházel zbraň, kterou by se před ním mohl bránit. Vyhýbal se lidem, jimž odevzdal vše, a nic za to nedostal. Žil osamocen, protože druhé Já nenalezl .“ (Z pohřební řeči Franze Grillparzera)
V komorní tvorbě, tvorbě pro klavír a zejména v symfoniích nakročil Beethoven přes hranice své doby. V kompozici smyčcových kvartetů rozvinul Haydnův a Mozartův odkaz. Především díla z posledních dvou let života poskytují dodnes svou jedinečností nové podněty teoretikům i interpretům. Ve čtyřvěté kvartetní sazbě uplatňoval kontrapunktickou techniku a ukázal nové možnosti fugové práce. Kompozice smyčcových kvartetů mu zároveň sloužila jako přípravné studie k velkým dílům.
Beethovenových 32 klavírních sonát představuje dokument skladatelova osobního vývoje a zároveň naprostou změnu vnímání tohoto druhu. Od prvních sonát, vycházejících opět ze vzoru Haydnova a Mozartova, se dopracoval k osobitému pojetí formy, klavírní faktury a výrazové stránky, kterou umožnilo zlepšení konstrukce klavíru.
V Beethovenově práci se sonátovou formou nabývá na významu sonátové provedení jako těžiště tematické práce, někdy dokonce tuto střední část sonátové formy zdvojuje (Valdštejnská sonáta , Appassionata aj., symfonie Eroica ). Jednotlivé věty skladeb jsou nezaměnitelné, sonátový cyklus má sjednocující prvky – vazba je především mezi úvodní a závěrečnou větou.
Beethovenovy symfonie se staly vzorem, s nímž se každý instrumentální skladatel po něm musel vypořádat. Symfonií č. 6 „Pastorální“ otevřel široké pole debatám, zda může hudba „vyprávět“. Premiéru měla (spolu s Pátou symfonií ) 22. prosince 1808 v Divadle na Vídeňce. Ke skladbě napsal: „Přenechme posluchači, aby se s ní vyrovnal po svém. Sinfonia caracteristica – neboli Vzpomínka na život na venkově. Jakékoli líčení instrumentální hudby, když se přežene, selhává. – Sinfonia pastorella. Kdo si zachoval aspoň vzpomínku na venkovský život, dokáže si i bez návodu představit, co tím autor mínil. – I bez popisu se dá porozumět celku, jenž je spíše pocitem než tónomalbou .“ (Beethoven, 1807)
1814 – koncem května Beethoven naposled vystoupil jako klavírista; 18. července se uskutečnila premiéra konečné verze jeho jediné opery Fidelio
1817 – na podzim vznikají první skici k Deváté symfonii
1824 – v Divadle U Korutanské brány je 7. května poprvé provedena Devátá symfonie se sólisty Henriettou Sontag, Carolinou Unger, Antonem Haitzingerem a Josephem Seipeltem, dirigentem byl Michael Umlauf, jemuž Beethoven udával tempa; Caroline Unger otočila na konci hluchého skladatele, který bouřlivý aplaus nevnímal, směrem k publiku, aby mohl vidět jeho nadšení.
1827 – Beethovenův nekrolog (Wiener Zeitung , 28. března 1827): „Předevčírem, 26. března, mezi pátou a šestou hodinou odpolední, zemřel zde pan Ludwig van Beethoven po dlouhé nemoci na vodnatelnost v 57. roce svého života, věnovaného umění. Narozen 16. [!] prosince 1770 v Bonnu přišel v mladých letech do Vídně, vzbudil zde pozornost uměleckého světa mistrovskou klavírní hrou a mohl se těšit výuce kompozice u Haydna a Salieriho, kteří rozpoznali jeho tvůrčího ducha. Díla, vyznačující se zápalem, hloubkou citu a překvapující osobitostí, rychle šířila jeho slávu po Evropě a až v Americe, a jeho jméno bylo vyslovováno společně s Haydnovým a Mozartovým.
Nenáročnému umělci byly sneseny mnohé doklady čestného uznání, které jej těšily a povzbuzovaly v jeho odloučenosti, k níž jej vedly dílem jeho sklon i zaměstnání, dílem však jeho zvláště citlivá ztráta sluchu. Magistrát c. k. hlavního a rezidenčního města Vídně mu udělil čestné občanství; Spolek přátel hudby rakouského císařství jej uznal za čestného člena, a totéž vyznamenání mu bylo uděleno Filharmonickou společností v Lublani, jakož i Hudebními akademiemi v Amsterdamu a Stockholmu; dále jej odměnil Jeho Veličenstvo král Francie u příležitosti předání poslední mše velkou zlatou pamětní mincí. Radostnou pýchou naplnila Beethovena pocta od vznešeného znalce a ochránce umění, Jeho c. k. Výsosti arcivévody Rudolfa, kardinála a arcibiskupa olomouckého, jenž mu spolu s dalšími vysokými příznivci umění, šlechetnými knížaty Lobkovicem a Kinským, také stanovil doživotní roční rentu.
Díky této ušlechtilé štědrosti a výnosu z jeho děl, o jejichž důstojné ohodnocení se snažilo vícero vydavatelů a přátel umění, se při své neustávající činnosti nacházel v příznivé situaci, takže nejenže nemusel požadovat podporu z ciziny, nýbrž ještě kromě četných úspor mohl také plnit dobrovolně převzatý závazek výchovy synovce.
[…] Jako trvalý pomník svého bytí zanechav světu velký počet geniálních hudebních děl a slavné jméno, vzal však s sebou do hrobu také mnohé krásné a velké, umění oplodňující myšlenky. Obětovav se především svým uměleckým snahám, byl ve svých dalších vztazích poctivý, svědomitý, ochotný pomoci, prostý závisti, jako přítel stálý a oddán láskou všemu ušlechtilému a vyššímu. Jeho život a dílo náleží dějinám umění, jeho památka však zůstane vždy drahá všem, kdo jej znali a rozuměli mu.“
Deset let po Beethovenově smrti už je symfonie chápána jako „výraz kolektivního vědomí“, jako „v tónech vyprávěný, v psychologické souvislosti se rozvíjející dramatický příběh citového stavu masy, která z hlavního podnětu a jakožto reprezentant lidu vyjadřuje – prostřednictvím každého do celku zařazeného nástroje – individuálně svůj bytostný pocit.“ (Gottfried Wilhelm Fink, Allgemeine musikalische Zeitschrift , 1838). Inspiračním zdrojem „mimohudebních“ námětů se stávají literatura, příroda, hrdinské činy současnosti… Pobeethovenská generace tak vyrůstá ve znamení sporu o „programní“ a „absolutní“ hudbu.
První Beethovenova biografie vyšla už v roce jeho smrti (Johann Alois Schlosser), první obsáhlejší roku 1838 (Franz Gerhard Wegeler – Ferdinand Ries). Slovníkové heslo „Beethoven“ v posledním vydání německého hudebního lexikonu Die Musik in Geschichte und Gegenwart má (při dvou sloupcích na stránce) 139 hustě tištěných stran.
Beethoven a jeho doba
1813 – „bitva národů“ u Lipska; nar. Giuseppe Verdi a Richard Wagner; kapelníkem Stavovského divadla v Praze se stává Carl Maria Weber (do r. 1816)
1814 – Napoleon ve vyhnanství na ostrově Elba; zahájen vídeňský kongres, jednající o novém uspořádání Evropy; Franz Schubert komponuje píseň Markétka u přeslice , od níž se datuje historie romantické koncertní písně; Francisco Goya vytváří cyklus grafik Desastres de la Guerra (Hrůzy války)
1815 – Napoleonovo „stodenní“ císařství je definitivně poraženo u Waterloo
1815 – Bohumír Dlabacz vydává Allgemeines historisches Künstlerlexikon für Böhmen und zum Theil auch Mähren und Schlesien , první slovník věnovaný osobnostem hudby na území Čech, Moravy a části Slezska; Johann Nepomuk Mälzel konstruuje metronom
1816 – v Římě má premiéru opera Gioacchina Rossiniho Lazebník sevillský ; ve Stavovském divadle v Praze opera Louise Spohra Faust
1819 – Arthur Schopenhauer: Svět jako vůle a představa ; André-Marie Ampère objevil magnetické účinky elektrického proudu
1821 – rakouským ministrem vnitra se stává kníže Klemens Wenzel von Metternich; Napoleon umírá na ostrově Svatá Helena; v Berlíně má premiéru opera Carla Marii Webera Čarostřelec , považovaná za první německou romantickou operu
1822 – Franz Schubert: Symfonie h moll „Nedokončená“
1823 – první české operní představení ve Stavovském divadle (28. prosince), singspiel Rodina švejcarská vídeňského skladatele Josepha Weigla
1824 – nar. Bedřich Smetana, Anton Bruckner, Johann Strauss ml.; zemřel Antonio Salieri, Carl Maria von Weber
1825 – Puškin píše Borise Godunova
1826 – premiéra singspielu Dráteník Františka Škroupa, od níž se datuje historie původní české operní tvorby
1827 – orchestr Pražské konzervatoře uvádí první tři věty Beethovenovy Deváté symfonie ; František Škroup se stává kapelníkem Stavovského divadla; vychází poslední (čtvrtý) svazek Pamětí Lorenza da Ponte
Vycházejí díla George Gordona Byrona, Waltera Scotta, Adalberta Chamissa, Friedricha de la Motte Fouqué, Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna, Matthiase Claudia, Josepha Eichendorfa, Ludwiga Tiecka, Alexandra Puškina aj., bratři Grimmové vydávají Německé pověsti ; Claude de Saint-Simon přichází s myšlenkami raného socialismu.
