Významná francouzská altistka se narodila v Paříži. Kromě klavíru a zpěvu vystudovala také filozofii na Sorbonně. Osmého srpna bude hostem Mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby. Spolu se souborem Collegium Marianum provede program nazvaný Canto d’Orfeo. Vedle slavné Gluckovy árie Che faró senza Euridice v něm zazní hudba Antonia Vivaldiho, Johanna Joachima Quantze, Johanna Josefa Fuxe a dalších.
Delphine patří mezi dámy, které si zapamatujete. Ať už díky uhrančivému pohledu velkých tmavých očí či na základě měkkého témbru jejího hlasu, který ve vyšších polohách poněkud připomíná barvu dobrých kontratenorů. Ale možná je nejvýraznější tím, že ve světě koncertních a operních pódií, ve kterém si všichni pořád potřebují držet určitou pozici, ne-li dokonce pózu a důležitou součástí jejich úspěchu je schopnost zahrát správně svou roli, ať už na pódiu, či v civilním životě, Delphine Galou vyniká odzbrojující upřímností a spontaneitou.
Dělí nás jen rok a půl od konce pandemie. Co jste dělala během toho smutného času? Bylo to pro vás období bez hudby? Zapochybovala jste někdy, jestli vaše hudební kariéra byla tou správnou volbou? Musím upřímně říci, že to byly ty nejkrásnější časy v mém životě. Lockdown trval nějakých šest měsíců a my jsme s Ottaviem měli najednou čas být spolu na venkově. Nemuseli jsme bláznivě cestovat od projektu k projektu, mohli se spolu doma věnovat hudbě a oba jsme si ten čas, jakkoli zvláštní, dokázali moc užít. V tom normálním provozu jsou obvykle tak dva tři dny na klidné společné žití, a najednou to bylo šest měsíců. Zároveň jsme ani na chvíli nezapochybovali, ani na chvilku jsme se nevzdali naší práce a našeho směřování. Snad je to i tím, že ani jeden z nás na své práci nějak extrémně nelpí, bereme ji jako náš společný svět, jako krásnou a důležitou aktivitu, ale zároveň nám nevadí obout holínky a být na ten čas přes den farmářem, který po večerech sedí za cembalem nebo luští partitury téměř zapomenutých barokních mistrů.
Někteří lidé dramaticky prorokovali, že svět po pandemii už nikdy nebude stejný jako před ní. Co si o tom myslíte? A zdá se vám, že se scéna staré či vážné hudby už zase vrátila do předpandemické kondice? Znáte to moc dobře, kultura je vlastně první věc, kterou jsme schopni obětovat a poslední věc, která byla v pandemii zohledněna. Jistě, určité ekonomické aspekty se na hudbě podepsaly, ale myslím, že to není jen pandemií. Zároveň to pro nás všechny byl svým způsobem magický čas. Dostávali jsme mnohé povzbudivé zprávy, lidé nám psali, jak jim chybí umění, jak s dojetím poslouchají nahrávky a nemohou se dočkat, až nás zase uvidí na pódiu. A my jsme se těšili, že konečně odložíme nahrávací přístroje a sluchátka, že se sály zaplní a to, co máme nejraději, zase propukne. V tomto smyslu nás pandemie naučila, jak vzácný a cenný je čas, kdy můžeme koncertovat pro lidi a ukázala i nepostradatelnost hudby pro naše publikum. Mám teď pocit, že můj diář je stejně nabitý jako před pandemií, že sály jsou stejně plné jako dřív, ale možná si té vzácnosti zpívat pro lidi vážím více než předtím.
Ve střední Evropě klepe na dveře válka. Máte pocit, že ruská agrese nějak ovlivnila hudební produkci? Jsou jistá znamení, že „inter arma silent musae“? Ta válka je hrůzostrašná, tady v Itálii je pro nás naprosto nepředstavitelné, že někdo rozpoutá takhle špinavou válku ve 21. století. Všichni máme dost informací o tom, co se děje a máme také jednoznačný postoj. Ale bohužel, zdá se, není síly, která by to šílenství zastavila. Nicméně v oblasti staré hudby se válka z mého pohledu promítá minimálně. Já naštěstí pracuji hlavně v západní Evropě, především s italskými umělci. V tomhle světě válka nemá žádné místo, tím spíš, že se s Ukrajinci či Rusy se vůbec nepotkávám. Předpokládám ale, že u vás v Čechách je tohle jiné, už vhledem k vaší poloze, historii a zkušenosti.
Altové role jsou ve staré hudbě poněkud specifickým oborem. Ženské alty jsou dnes poměrně často nahrazovány mužskými alty – kontratenory, a to zejména v oratorním a operním repertoáru. Cítíte vy sama nějakou rivalitu směrem ke kontratenorům? Máte mezi nimi někoho oblíbeného, ať už co se týče hlasu, nebo osobnosti? Já vím, že bych o nich neměla mluvit moc ošklivě, koneckonců je mezi nimi také Andreas Scholl, ale musím poctivě přiznat, že kontratenory nemám moc ráda. Jejich hlasy jsou často sevřené, vzhledem k odpojení od hrudní rezonance často zní neosobně či ploše. Krom toho, mnozí z nich mají tak velké ego, že vedle nich na pódiu či na scéně skoro není místo. Je to dáno i jistou aktuální módou. Nedávno jsem se podílela na nahrávce s nejmenovaným kontratenorem. Jeho hlas a projev na té nahrávce nesnesl přísnější kritéria, ale na koncertě měl největší ovace ve stoje. Lidé jsou tím fenoménem, které je tak trochu proti přírodě, prostě fascinovaní. Trochu vzpomínám na časy, kdy začínal třeba právě Andreas Scholl. Tehdy čelil kontratenor konzervativnímu publiku a musel svým projevem zaujmout natolik, aby divák přijal fakt, že místo altistky slyší mužský falset. Dnes je přítomnost kontratenorů naprosto neomezená a role jsou jim dávány i tam, kde to nedává moc smysl. Vezměte si třeba kastrátské role. My sice nevíme, jak zněly hlasy barokních kastrátů, fyziologicky ale víme, že jejich hlasy byly propojené s hrudní rezonancí, a tudíž disponovaly kompletním dynamickým rozsahem. Hlas kontratenorů je od přírody redukovaný a chybí mu především síla, ale zároveň i alikvóty, které diváka dojímají. Ta šíře hrudního a středního rejstříku, ve které se skrývá nejvíce interpretačních emocí. Kastrátní árie jsou tedy psány pro plný hlas, celou šíři emocí, často s plným obsazením orchestru. To kontratenor prostě nemůže obsáhnout a jeho obsazení v roli vede pak k dalším kompromisům. Můžete redukovat orchestr, změnit charakter árie, použít sordini, na nahrávce pak přiblížit hlas zpěváka technikou, ale původní záměr autora se ztratí. Zdánlivě autentické provedení se tak od originálu vzdaluje mnohem více, než kdyby roli obsadil mezzosoprán v mužských šatech, který ale může použít mnohem větší dynamickou a emoční škálu. Trochu jsem se rozvášnila, vím, zároveň ale musím říci, že na svých rolích zase tak moc nelpím, takže až i poslední altovou roli obsadí kontratenoři, s nadšením a spokojeně půjdu farmařit na italský venkov.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2023.
