Life is BEAUTIFUL!!!!!!! Graficky přesně takto, velmi uvolněně končí v e-mailu odpovědi americké pěvkyně Denyce Graves na otázky HARMONIE. Život je nádherný! Přijede nás o tom přesvědčit koncertním programem připraveným do Státní opery Praha na 3. prosince. Denyce Graves letos zpívala mimo jiné už v Buenos Aires, Denveru, Detroitu, na Floridě, v New Jersey, Nordfjordu, Jižní Dakotě, v San Diegu a Washingtonu a chystá se ještě v prosinci na koncertní uvedení Bartókovy opery Hrad knížete Modrovouse v Záhřebu. Už několik let pendluje mezi čtyřmi kontinenty. Říká se o ní, že patří k nejzajímavějším hlasům současnosti. Atlantský časopis Constitution o ní napsal: Pokud má lidský hlas sílu a moc dojmout, pak se vás hlas Denyce Graves určitě dotkne.
Váš umělecký životopis napovídá, že životní rolí je pro vás Carmen. Nebo je to jen zdání? Carmen je skutečně úloha, která mě svým způsobem v operním světě definuje. V roce 1991 to byla vůbec první role, kterou jsem zpívala, když jsem započala profesionální dráhu. Inscenace i můj způsob ztvárnění titulní role vyvolaly dost pozornosti, a tak jsem byla „prohlášena“ novou vzrušující Carmen. Dala jsem jí tehdy vše, co jsem v sobě měla. Vždyť to byla má první opera. Děje se tak ale dosud, ať už zpívám Carmen kdekoli a kdykoli.
To jistě neplatí jen o Carmen? Samozřejmě ze sebe vydávám to nejlepší, ať zpívám Carmen, Cherubina, Charlotu nebo Amneris. I tyto role jsou pod drobnohledem, a to způsobem podobným ohlasu na inscenaci Carmen v režii Keitha Warnera. Myslím, že by mohly tyto portréty být přijímány s podobnou pozorností a nadšením, mimochodem, nemyslím, že je dělám špatně… Nicméně korunovaci jsem měla s Carmen. Naštěstí pro mě je to role, a vlastně celá opera, která získala celosvětovou proslulost, takže divadla se vždy zajímají o možnost znovu ji uvést – vždyť je to velmi populární příběh, který s jistotou znovu a znovu vyprodá divadlo. Aby byla pravda úplná, podobně jako s Carmen bývám, myslím, spojována i s Dalilou.
A je Carmen vaše role nejoblíbenější? Když je inscenace a tenorista v roli Dona José inspirativní, skutečně si Carmen užívám. Ale nemohu říci, že by to byla moje jediná „nejoblíbenější“ role.
Který z tenoristů je vašemu srdci coby jevištní partner v roli Dona José nejbližší? Hmm – tak to je zapeklitá otázka! Každý z umělců, s nimiž jsem kdy spolupracovala a spolupracuji, je jiný a také mě dojímá něčím jiným, z jiných důvodů než ostatní. Plácido Domingo jako Don José byl nejelegantnější a pěvecky skutečně inspirativní. Neil Schicoff je podle mého ten nejvášnivější a nejztrápenější Don José – dává mi hodně možností oponovat mu, s ním je to vždycky potěšení. Jose Cura, ten je vzrušující, milující a velkomyslný, rovněž on dává mnoho a užívám si to s ním také hodně… Luis Lima, ten byl asi nejnásilnější a nejvíc horkokrevný – vyvolával ve mně bezprostřední reakce, takže účinkovat s ním byla veliká zábava. Stephen O‘Mara byl mým prvním Donem José. Nastavil vysokou laťku v tom, co chci od Dona Josého očekávat. Povzbuzoval mě a na scéně mě asi podporoval a inspiroval nejvíc ze všech.
A co Plácido Domingo jako dirigent? Je pro něj podle vás výhodou, že je pěvcem? Pracovat s Plácidem Domingem jako dirigentem je také vzrušující, ale dávám přednost tomu, mít ho vedle sebe na jevišti, kde se ho mohu dotýkat a reagovat na něj fyzicky. Domingo je dokonalý umělec a přináší do společné práce množství připomínek – díky všem svým rokům zkušeností – ať už dělá cokoli. Ale pokud bych měla možnost volby, asi bych s ním chtěla pracovat spíše jako s pěvcem než jako s dirigentem.
Kde nacházíte dostatek sil k tomu, abyste vytvářela dramatické postavy, reálné a plné emocí? Předpokládám, že využívám své životní zkušenosti – ve smyslu tvoření charakterů, které ztvárňuji, které portrétuji. Život sám je ten nejlepší učitel. Můj dosavadní život byl bohatý na události a zkušenosti a zcela určitě dal podněty jak mému způsobu vytváření hudby, tak rozvíjení charakterů postav.
Je možné stát se herečkou, aniž by dotyčná měla zvláštní obdarování? A jak to bylo ve vašem případě? Pracovala jste na tom tvrdě? Řekla bych, že moje zázemí – byla jsem stydlivá, nejistá, silně nábožensky založená dívka – mi činilo docela obtížným stát se zpívající herečkou, ale dost jsem se nutila stát se jí, být věrohodnou a upřímnou, a pomohlo mi to. Napínala a posilovala jsem „herecký sval“ odjakživa, bezprostředně jsem s tím musela přijít do styku, takže se to nakonec stalo mým způsobem práce.
Víte, že se o vás říká, že jste na scéně velmi dynamická? Pokouším se mít na zřeteli, že součástí operního díla je požadavek uvěřitelnosti, tedy potřeba být důvěryhodným vypravěčem příběhu. Poctivě se snažím.
Na druhé straně spektra stojí tichá meditace. Máte čas nacházet, ztvárňovat a prožívat i tento výrazový pól? Máte čas si tiché chvíle sama užívat? Takové okamžiky jsou čím dál tím důležitější, jak čas plyne. Ostatně, zpívat na koncertech a v opeře, to je to, co dělám, ne to, co jsem. A také se stále více soustřeďuji na to, abych byla dobrá matka a dobrá manželka, která svou rodinu udržuje šťastnou, zdravou a pohromadě. Moje práce mi takové snahy dovoluje, protože je víceméně mou volbou, jak dlouho třeba budu pryč a podobně. Díky Bohu. Ztišení mi dává čas znovu se nabít, tak jako komukoli jinému. Umožňuje mi také dát víc své práci. A to je nezbytnost. Vždyť je tolik hluku, který nás obklopuje, tolik zbytečných zvuků patřících k tomuhle typu práce… A já si kvůli svému dobrému rozpoložení dost dobře nemohu dovolit upadnout do chaosu. Čím více jsem připoutána k všednodennosti, k zemi, myslím teď jako lidská bytost, tím více myšlenkové plnosti mohu přinést do své práce, kterou mám tak ráda.
Cítíte nějaký hlubší vztah ke spirituálům? Kdo jsou jejich nejlepšími interprety? Spirituály byly vůbec první písně, které jsem kdy slyšela. Zrodily se z afroamerické zkušenosti v Americe, a proto mají pro mě tu nejvyšší cenu, nejvyšší hodnotu a důležitost. Jsou emocionálně tak pravdivé a upřímné, psané z hloubky srdce a duše… Právě jejich hudba je tím, z čeho vyrůstá moje hudebnost, tedy to, jak cítím a tvořím hudbu, tím, co mě formovalo. Spirituály mě dojímají a jsou pro mě úhelným kamenem a základem veškeré hudby.
Kdo všechno může poskytnout opravdový vhled do této oblasti hudby a víry? Nemyslím si, že jedinými, kdo mohou zpívat, kdo mají „kvalifikaci“ zpívat tento zvláštní typ písní, jsou Afroameričané. Myslím, že hlavně záleží na konkrétním zpěvákovi, na jeho osobním vztahu k hudbě – ale to vlastně platí u všech typů hudby.
Je Amerika ještě stále křesťanskou zemí? Ano, americká společnost je velmi křesťanská. Ale musím říci, že ačkoli jsem sama vyrůstala uvnitř křesťanských struktur, tak moje osobní zkušenost byla velmi široká a mnohem intenzivnější. Vedla mé kroky při rozhodováních a volbách, které jsem během života musela dělat. Nelituji toho.
Jaké to bylo zpívat hlavě římskokatolické církve, papežovi, během jeho návštěvy Spojených států? Zpívat papeži mi nečinilo žádné problémy. Věřím, že všichni hovoříme o tom samém Bohu. Sama jsem zažila přechod od původního dogmatického chápání Boha ke spirituálnějšímu vědomí. Respektuji proto každou konkrétní a jedinečnou cestu k Bohu. Dokonce i v případě, když volí cestu neuznávaní božství. Jsem přesvědčena, že každý člověk má svou vlastní zkušenost, takovou, která je pro něj a pro jeho osobní vývoj nezbytná. Nemáme přístup k tomu, abychom přesně věděli, pod jakým vedením jsou lidé povoláváni. Věřím, že každá osobní cesta má svou slávu a je pro toho konkrétního člověka právě v té své podobě důležitá.
Cítíte nějaký rozdíl mezi křesťanskou církevní hudbou a repertoárem slavného pěveckého sboru Mormon Tabernacle Choir? Já jsem přesvědčena, že Bůh je Bůh – ať už věříte v jeho či její existenci jakkoli, ať už jste k poznání, že „duch“ je v pořádku, když je zakotven v dobrotě, došel jakkoli. Každý člověk si nachází svou vlastní cestu a my všichni, každý z nás, držíme jen kousek té velké skládačky – puzzle. Hudba je v těchto souvislostech podle mého názoru „dar z druhé strany“. Inspiruje a povzbuzuje nás a činí naše životy krásnými. Čistí naše srdce.
Je to silný zážitek, zpívat americkou hymnu na obrovském stadionu? Jsem hrdá na to, že jsem Američanka, obzvláště teď, co máme za prezidenta Baracka Obamu. Takže zpívat naši národní hymnu má význam! – Ale jsem přesvědčena, že všichni musíme být hrdi na to, kdo jsme a odkud pocházíme. Nebo ne? Zpívat hymnu na nějakém velkém stadionu je zároveň obrovská zábava – vždyť davu se bude líbit a bude ji milovat bez ohledu na to, jak ji zazpíváte. A to mi věřte, že americká hymna je z hlediska pěvecké techniky pěkně těžká, na zpívání dost nešikovná. Každopádně – zpívat hymnu na stadionu, to je o dost jiná zkušenost než jakákoli jiná moje práce.
Můžete se nechat hudbou dojmout, když jste na pódiu nebo na jevišti? Mě hudba dojímá vždycky. A často se to stane i tehdy, když jsem na scéně. Ale vždy v sobě ještě najdu sílu, abych se mohla kontrolovat, abych své city usměrnila – nesmějí mě oslabit.
Jak to máte se soudobou hudbou? Bývají silné emoce i v ní? Záleží na typu. Můžu si ji pochopitelně užít. Pravda, mám raději melodickou hudbu a nejsem velkou přítelkyní atonální hudby. Ta mě nedojímá. Zpívala jsem pěknou řádku soudobých věcí, zvláště americké skladatele, jako jsou Carlisle Floyd, Wendell Logan nebo Jake Heggie či Richard Danielpour, Ricky Ian Gordon, Leslie Adams, Gene Scheer a mnozí další. Ocením pěknou hudbu, takovou, která je v jádru opravdu emotivní.
O vašem hlasu se říká a píše, že má zlato v základu a stříbro nahoře. Uvažujete o něm i vy v takových kategoriích? Anebo o hlasu nepřemýšlíte a všechno, co se týká zpěvu, je jen věcí intuice? Já svůj nástroj nevidím nebo neslyším tak jako druzí. Samozřejmě, že se mi můj hlas a jeho zvuk a barva líbí, ale neustále pracuji na technickém zlepšování a uvažuji o tom, jak docílit širších možností hlasu a vylepšení zpěvu. Pochopitelně při zpěvu přemýšlím, ale přece jen se snažím, abych zpěvem spíše „vyprávěla příběhy“ než abych se věnovala velkým analýzám.
Jak byste nicméně popsala svůj nynější hlas a jeho předpokládaný další vývoj? Ještě stále roste a stává se ohebnějším. Jsem na tom určitě lépe než kdy předtím. Mám větší jistotu a cítím se po technické stránce bezpečnější a lepší než v předchozích letech. Zpěv je čím dál víc jen a jen potěšení, oproti jistému utrpení, které jsem pociťovala v počátcích.
Co je na životě operní pěvkyně a operní hvězdy nejtěžší? Život umělce je pochopitelně náročný. Život každého člověka je plný neustálých 
nároků a výzev, ale operní pěvec se setkává s některými zvláštními. Tak za prvé: životní styl. Neustále musíme dávat pozor, co a jak děláme. Tělo je nástroj, čili je přítomna neustálá starost o tělo. Ujišťování, že dostatečně odpočívám. Že si dostatečně odpočine hlas. Že příliš nemluvím, že nemluvím moc nahlas nebo moc dlouho. Sledování, zda piju dost vody, zda si nenechám vyschnout krk. Uvažování, jestli držím dobrou dietu, to znamená jestli jím správné jídlo, ne například příliš kyselé… Znamená to kontrolovat si množství alkoholu a tak dále. A pak je tu hlas sám – udržovat si hodiny zpěvu, konzultace, korepetice, vyhradit si čas na umělecký rozvoj… Pokoušet se být stále lepší než dosavadní nejlepší představení, neustále se snažit dosáhnout kultivovaným způsobem naprosté perfekce… Ony jsou vám totiž stále v patách nějaké mladší a hezčí Carmen…!
Dá se vůbec takový styl života vydržet? Často je potřeba ho vtěsnávat do rámce „normálního“ života. Jsme neustále pryč, neustále cestujeme, měníme časová pásma a typy podnebí… Takže se snažíme vybalancovat to se svým soukromím. Ale pro obvyklý rodinný život to moc není… Umělecký život je náročný a mnozí nároky takového životního stylu, patřícího ke kariéře, nezvládají.
O Metropolitní opeře v New Yorku se mluví jako o divadle s velmi dobrou akustikou. Odpovídá tomu vaše osobní zkušenost? A za jak důležitou tuto legendární scénu považujete? Metropolitní opera je úžasný dům, ale skvělá jsou i mnohá jiná divadla. Já sama nemám nějaké nejoblíbenější místo. Stejně tak nemám žádného nejmilejšího dirigenta nebo nějaké speciálně oblíbené město. Na druhé straně ale existují některá místa, která se mi prostě nelíbí.
Do Prahy se ale těšíte? Velice. Už léta jsem k vám chtěla přijet, a tak jsem nadšená, že se našla příležitost.
Chystáte se teď na nějakou novou roli? Studuji Lady Macbeth a roli Jane Seymore v opeře Anna Bolena. Jsou to krásné úkoly.
Když máte koncert, najdete si někoho v auditoriu pro konkrétní kontakt, nebo zpíváte takříkajíc všem? To je zajímavá otázka. Ano, občas se s někým v publiku takto „spojím“, to když vidím nějakou vlídnou tvář nebo někoho, kdo mě prostě třeba i nějak jinak upoutal. Pak mě takové tváře povzbuzují. Ale obecně se spíš snažím toho vyvarovat a zůstat spojena s tím, co a o čem zpívám, a podělit se o to s celým hledištěm.
Jste s tím, co děláte, spokojena? Jsem teď šťastná. Nedávno jsem se provdala za skvělého muže, Roberta Montgomeryho. Mám zdravou dceru Ellu-Thais a zpívám lépe než kdy předtím. Život je nádherný!!!!!!!
Mezzosopranistka Denyce Graves pochází z Washingtonu, kde studovala na Duke Ellington School for the Performing Arts. Pokračovala na Oberlin College Conservatory of Music a na New England Conservatory. Její první vystoupení se odehrávala ve Washingtonu, Filadelfii, Montrealu, San Francisku, Los Angeles, Buenos Aires, ale pak i v La Scale, ve Vídni, Mnichově, Curychu, Bergenu, Berlíně a v londýnské Covent Garden. V Metropolitní opeře debutovala jako dvaatřicetiletá v sezoně 1995/1996, a to v roli Carmen. Její nahrávky vydaly společnosti BMG/RCA a NPR Classics.
