Vaše renesanční deska je zajímavá nejen repertoárem, ale i použitým nástrojem. Inspirovaly vás k realizaci tohoto projektu více varhany, nebo málo známá hudba? Bylo to vzájemně propojené, protože jedno podmiňuje druhé. Renesanční varhanní hudba mě lákala už dlouho. Ostatně mou vůbec první nahrávkou byly Frescobaldiho Fiori musicali . Pozdně renesanční a raně barokní hudbu jsem vždy miloval pro její neopakovatelný charakter, kdy cosi starého ještě trvá, ale zároveň se v tom rodí něco nového. V tomto případě jsem zašel ještě dále do minulosti. Díky nástroji ve Smečně, který je možné pokládat za nejstarší znějící varhany ve středoevropském prostoru, získala hudba další dimenzi. Obojí se pak nádherně podmiňuje. Projekt pak nabyl konkrétního tvaru díky krásné shodě okolností, kdy v době dokončení restaurování varhan jsem se dostal k zajímavým notovým materiálům. Takovou výzvu „osudu“ nebylo možné pominout.
Jak jste se dostal k varhanám ve Smečně? V podstatě celá obeznámená varhanická obec o tomto nástroji ví. Je však pravda, že když jsem Smečno jako patnáctiletý student poprvé navštívil, tak se ještě moc nevědělo o tom, že varhany obsahují mnoho původního píšťalového materiálu. Navíc skříň byla možná už v 19. století přetřena bílým nátěrem, takže se nevědělo o úžasném výtvarném bohatství, jež se skrývá pod bílou barvou. Ještě větší je však bohatství hudební. Během deseti let trvající rekonstrukce zjistil varhanář Dušan Doubek, že píšťalový fond je z drtivé většiny skutečně původní a že pozdějších dodatků je minimálně a uvedl nástroj do provozuschopného původního stavu. Hrací stůl a rejstříky samozřejmě bylo nutné rekonstruovat.
Jaká hudba se tedy dá hrát na tomto nástroji? V prvé řadě hudba rudolfinských skladatelů a samozřejmě se dá jít podstatně dál do 17. století a není zásadně vyloučené na ně hrát i hudbu 18. století, ovšem s vědomím, že to není hudba pro tento nástroj – hlavně z důvodu ladění. Varhany ze Smečna byly vyladěny do tak zvaného středotónu, takže jen několik tónin na nich zní opravdu krásně. Čím více přibývá křížků nebo béček, stává se zvuk těchto varhan „exotičtějším“. Například Bachovy skladby v tóninách hodně vzdálených C dur jsou v podstatě neposlouchatelné. Nahraná chromatická Toccata Hanse Leo Hasslera se pak jeví jako dost exotická. Posluchač si potom lépe uvědomí, jak taková progresivní kompozice musela působit na posluchače doby Rudolfa II. a jak se hudba a nástroj vzájemně podmiňovaly: vývoj hudební řeči byl vlastně spojen zpětnou vazbou s nástroji a jejich laděním. Jinak řečeno nové kompoziční výboje si vynucovaly nové způsoby ladění a naopak nové ladění provokovalo skladatele k větší tvůrčí odvaze.
Jaký smysl má takovýto projekt v dnešní době, která se řídí peoplemetry a čísly o komerčním efektu? Odpověděl bych slovy Zuzany Růžičkové: „Kolik procent lidského organismu vytvářejí některé stopové prvky? Je to zcela nepatrné a přece by bez nich člověk zahynul.“
Jaká je vaše nová deska soudobé hudby? Jelikož jsem sám skladatel, cítím jako interpret přirozenou povinnost pečovat i o soudobou hudbu. Myšlenka na tento projekt u Radioservisu vznikla vlastně samovolně. Rostoucím počtem rozhlasových nahrávek pak nabyl pevných kontur. Shodou okolností všechny skladby mají nějakou vazbu na minulost, buďto hudebně, nebo alespoň programově. Odtud už bylo blízko k názvu desky Dialog s minulostí . Potom byl už jen krůček k tomu, aby byly obě desky pokřtěny společně, což se stane 13. března v rámci večerního koncertu v pražském Atriu. Prezentaci nových nahrávek umocní ještě premiéra dvou mých skladeb v podání sopranistky Jany Havlové.
