Setkání s Veronikou Firkušnou proběhlo virtuálně přes oceán. Této formě interview se snažím maximálně vyhýbat, protože jí často chybí rozměr lidské blízkosti, tak důležitý pro skutečně upřímnou a autentickou komunikaci mezi dvěma lidmi. S Veronikou Firkušnou to však nějak nevadilo. Šla do rozhovoru s otevřeností a opravdovostí, která byla vlastní i jejímu otci, legendárnímu klavíristovi minulého století Rudolfu Firkušnému. Živé vzpomínky paní Veroniky vyplavily obraz nejen velkého umělce, ale i noblesního elegána a vnímavého, velkorysého a přesvědčeného humanisty.
Jste dcerou největšího českého klavíristy 20. století. Jaké bylo dětství s ním? Jaká je nejkrásnější a nejsilnější vzpomínka na vašeho otce? Dětství s ním bylo opravdu kouzelné. Tatínek nás měl pozdě, tedy mne a mého bratra Igora. Bylo mu už 53 let a asi si ani nemyslel, že bude děti a rodinu mít. Ale když už se to stalo, tak nás chtěl brát všude s sebou. Tudíž jsme měli neuvěřitelné štěstí, že jsme velice často cestovali s ním. Třeba když měl turné v Evropě, tak jsme se přestěhovali na tu dobu do Evropy do nějaké domácnosti, odkud on potom vyjížděl na jednotlivé koncerty. Stejné to bylo ve Spojených státech. Prostě jsme jako rodina byli součástí jeho koncertního života a s tím spojeného cestování. Když jsme vyrůstali, tak to byla úplná samozřejmost. Byl to náš život. Tak to běželo do doby, než mi bylo třináct let. To začíná tady ve Spojených státech high school, tedy gymnázium, a to cestování začalo být kvůli škole problematičtější. Pak už jsme tolik s rodiči nejezdili, spíš jen v létě. Ale ty roky, co jsme strávili s tatínkem na cestách, byly úžasné. Oceňuji to čím dál víc, protože si uvědomuji, jaké máme překrásné rodinné vzpomínky. Díky tomu, že tatínek měl už kus života za sebou, tak znal většinu míst, která jsme navštívili. Už tam měl své vlastní vzpomínky a zkušenosti z minulosti. Když jsme se třeba vydali na procházku, tak on to s námi mohl úplně přirozeně sdílet, aniž by nám kázal nebo nás nějak poučoval. Byli jsme si jako rodina velice blízcí a já jsem nikdy v dětství neměla pocit, že by náš otec byl někde mimo.
To je krásné. Ano. Mám nádherné vzpomínky a jednu bych vám chtěla vylíčit. Jedno léto jsme strávili na Mallorce v takové krásné vile. Tam přijeli babička a dědeček – rodiče mé matky. Byli jsme tak stále v česky mluvící domácnosti, což také oceňuji čím dál víc. Když jsme vyrůstali, tak jsme pořád mluvili česky, i když jsem nikdy v Česku nežila. Připadám si tak v češtině velice doma a přirozeně. Na Mallorce jsme si jednou udělali i s tátou překrásný výlet do kláštera, kde bydlel Chopin, když se zotavoval z tuberkulózy. My jsme byli sice malí, ale Chopina jsme znali, protože táta ho hodně hrával a doma pořád cvičil. Byl to můj oblíbený skladatel, když jsem byla malá. Takže bylo moc krásné si tam prostě zajet a poslouchat tátu, jak vypráví, kdy tam Chopin byl a proč tam vlastně pobýval. Měli jsme takové štěstí, že jsme mohli tyhle věci prožít.
Prarodiče mohli za vámi jezdit bez problémů? Pouštěl je komunistický režim? Babička potíže nemívala, asi protože měla důchodový věk. Normálně ji pouštěli. Dokonce jí nabízeli, jestli by se nechtěla odstěhovat natrvalo a nevracet se, protože pak by jí stát nemusel platit důchod. S dědečkem to bylo komplikovanější, protože on ještě pracoval a moc často přijet nemohl. Jednou se stalo, že za námi nepustili mou tetu, sestru mého otce. Jinak moji rodiče byli venku legálně. Můj otec se stal americkým občanem už v 50. letech. On odjel už během druhé světové války a poté požádal o politický azyl. Když si vzal mou maminku, tak ona dostala americké občanství díky tomu sňatku. Pak když stonal můj dědeček v letech 1984 a 1985, tak to bylo pro rodinu mé matky velice těžké období. Maminka žádala o vízum, protože chtěla pomáhat své sestře starat se o dědečka. Babička totiž nečekaně zemřela krátce předtím. Tehdy maminka vízum nedostala. Jen jí bylo řečeno, že kdyby se prezentovala úmrtním listem dědečka, tak by dostala třídenní vízum na pohřeb.
Zajímá mne vztah vašeho otce ke dvěma velkým osobnostem – k Leoši Janáčkovi a k Tomáši Garrigueovi Masarykovi. Vyprávěl vám o tom někdy? Jak vnímal tato životní setkání? Byli to pro něj osudoví lidé? Otec moc často nemluvil. Spíš si sedl ke klavíru a hrál. Ale když začal vyprávět o svém dětství, tak mě to fascinovalo. Jeho vzpomínky na Československo byly totiž strašně krásné. Vyprávěl i o prvním setkání s Janáčkem. Začalo to tak, že si jako dítě doma brnkal na klavír. Slyšeli to lidé kolem a doporučili, aby bral hodiny hudby. Začal u jednoho souseda, který byl členem orchestru v Brně. Tatínkově mamince pak někdo doporučil, že by měl vyhledat lepšího učitele, a že by otcův talent měl posoudit Leoš Janáček. Tatínek byl svědkem té konverzace, a přestože mu bylo teprve pět let, okamžitě prohlásil, že chce jít za Janáčkem. A tak se i stalo. Janáček mu od prvního setkání vykal. Prozkoumal jeho sluch a sahal mu na hlavu. Od té doby k němu táta hrozně rád chodil. Vyprávěl nám o tom, jak vedl s Janáčkem různé diskuse. Nebylo to vůbec jen v pedagogické rovině, ale bylo to takové přátelství…
Hudební přátelství? Ano, takové hudební přátelství, přestože byl táta malý kluk. Je těžké si to představit, ale nějak se dokázali bavit na takové úrovni, že to lze nazvat přátelstvím, i když Janáček byl starší pán a táta malé dítě. Také nám vyprávěl, že Janáček nesnášel pojem „zázračné dítě“. Proto bylo podmínkou Janáčka i TGM, aby táta chodil normálně do školy a žil normální dětský život. Když pak bral táta hodiny u profesora Kurze, pan profesor to bral tak, že škola jde vedle hudby stranou, a že to je tak trochu ztráta času. Táta však bral velice vážně svůj slib Janáčkovi i Masarykovi výměnou za jejich podporu, že vychodí normálně základní školu i gymnázium a že hudbě se bude věnovat současně.
A co vzpomínky na prezidenta Masaryka? Když o něm vyprávěl, tak se moc krásně usmíval. Bylo na něm vidět, jak ho tyto nádherné vzpomínky těší. Táta pochopitelně vzhlížel k oběma, k Janáčkovi i k panu prezidentu Masarykovi. Respektoval ho jednak jako velkou osobnost a pak také jako někoho, kdo měl moudrý nadhled, kdo viděl skutečnost jako velký obraz. Pro tátu bylo velice důležité, že měl kolem sebe lidi nezatížené malichernostmi. Pan prezident Masaryk byl filozof. Když byl táta poprvé pozván do Lán, musel si vzít na večeři motýlka, kterého neuměl uvázat. Tak mu s tím pomohl Karel Čapek. Táta byl do Lán pozván vícekrát a setkával se tam s lidmi, kteří nevedli prozaické pozemské debaty, ale diskutovali o velkých kulturních a filozofických tématech. Myslím, že to mělo na otce obrovský vliv a že proto on byl takový humanista. Měl neuvěřitelné pochopení a soucit s lidmi. Jsem přesvědčena, že to bylo vlivem prezidenta Masaryka a prostředím, které si pan prezident kolem sebe vytvořil.
Váš otec byl klavírní génius, který se směle vyrovnal největším klavíristům své doby, jako byli pánové Horowitz, Rachmaninov, Rubinstein, Cortot a další. K tomu patří i technická dokonalost, jíž disponoval. Nicméně k dokonalé interpretaci neodmyslitelně patří ještě schopnost vyvolat silnou emoci a hlubokou vnitřní krásu a s tím spojené mimořádné prožitky. Jakou cestou šel váš tatínek v tomto směru? Mluvili jste spolu někdy o emocích, které přednes hudby provázejí a které tvoří její samotnou podstatu? Složitá otázka. Nedá se říci, že bychom o těchto věcech mluvili. Nerozebíral tyto otázky verbálně. Každý den seděl hodiny a hodiny u klavíru. Když byl doma, tak cvičil. My, když jsme byli okolo, tak jsme poslouchali to cvičení. A já myslím, že v tom cvičení člověk vlastně slyšel, jak otec k tomu všemu přistupuje, jak to cítí. Je těžké to popsat. Prostě jak si táta něco procvičoval a hrál, tak to i prožíval a my jsme tomu rozuměli. Jak to skrze něj proudilo, tak to i znělo. Bylo to vždy neuvěřitelně osobní a cituplné hraní. On to bral tak, jako to bere umělec: nic dokonalého není nikdy definitivní. Cokoliv hrál, tak k tomu přicházel čerstvě a jeho emoce byly v tu chvíli aktuální.
Prostě mluvil hudbou? Ano, on mluvil hudbou. Například nikdy neměl rád nahrávání. Říkal, že když něco svého nahraje, tak to pak pro něj přestane být živé. Tím, že je to hotové a sterilní, přestane to být následně už aktuální. Každé provedení bylo odrazem jeho aktuálních emocí a vnitřního světa, proto byla každá interpretace jiná. Cítil to tak.
Jak na to nahlížíte vy sama? Jak je to u vás osobně, když posloucháte hudbu? Hudbu opravdu miluji. Bohužel jsem nikdy nebyla výrazně hudebně nadaná. I když jsem se snažila hrát na klavír, na housle, a také studovat zpěv, bylo to pro mě strašně namáhavé a nešlo mi to lehce. Přitom je hudba pro mě strašně důležitá, protože je to způsob, jak si lidé mohou rozumět a jak se mohou vzájemně přiblížit. Způsob komunikace, který přesahuje všechny řeči a kultury. Univerzální jazyk. Samozřejmě dávám přednost takové hudbě, která ve mně vzbudí emocionální reakci a není to jen technická virtuozita. Chovám velký obdiv k umění virtuozity, ale zároveň potřebuji, aby se to ve mně vnitřně citově pohnulo. Poslouchám mnoho hudebních žánrů, ale nakonec se čím dál více vracím ke klasické hudbě. Ta je pro mne jediná, pro kterou platí, že se nikdy nezačnu nudit. Poslouchám i hudbu, kterou poslouchají moje děti. Ale na takový delší, soustředěný poslech zvolím vždy něco klasického…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 10/2017 (koupit)
