Zatímco jedni jej obdivují jako skvělého dirigenta, druzí jej kritizují jako přísného pedanta. Van Zweden šokoval svět klasické hudby před třemi lety, když oznámil odchod z jedné z nejprestižnějších pozic v oboru – místa hudebního ředitele Newyorské filharmonie. Dvacátého května 2025 povede na Pražském jaru Chicagský symfonický orchestr při prvním vystoupení tohoto renomovaného amerického tělesa v České republice.
Jeho rozhodnutí přišlo krátce po covidové pandemii, která ho uvěznila doma v Amsterodamu. Více než rok strávil mimo New York a s orchestrem zůstával v kontaktu pouze prostřednictvím občasných videohovorů, které mu však příliš nevyhovovaly. „Pro mě je tvorba hudby osobní záležitost, je to vztah z očí do očí, od srdce k srdci,“ řekl deníku The New York Times. „Nejsem moc moderní člověk, neumím se bavit přes kameru a mikrofon.“
Třiašedesátiletý van Zweden je však opravdový bojovník a ze svého kontroverzního rozhodnutí se rychle vzpamatoval. Souhlasil, že s Newyorskou filharmonií zůstane až do konce sezony 2023/24, a mezitím přijal dvě nové výzvy. V lednu tohoto roku nastoupil do pětiletého angažmá jako hudební ředitel Soulského filharmonického orchestru. V příští sezoně pak začne svůj pětiletý mandát jako hudební ředitel Orchestre Philharmonique de Radio France v Paříži.
I tato nová místa vyžadují docela dost cestování, ale van Zweden tvrdí, že je to lepší než neustálé létání mezi Amsterodamem a New Yorkem. „Jedna z lekcí, kterou mě covid naučil, a byla to pro mě opravdu velká lekce, je, že nechci mít evropský orchestr tak daleko od domova,“ řekl v rozhovoru pro časopis Harmonie. „Díky menší vzdálenosti mezi prací a domovem mohu být častěji s rodinou.“
Dá se tedy říct, že se mu nyní podařilo lépe sladit práci a soukromý život? „No, alespoň jsem blíže své rodině a trávím více času s dětmi, což si neskutečně užívám. Co může být lepšího?“
Ať už má kdo na van Zwedena jakýkoli osobní názor, nelze popřít, že je to mimořádný talent. Začínal jako houslista. Ve svých patnácti letech byl přijat na Juilliard School v New Yorku do třídy známé pedagožky Dorothy DeLay. O čtyři roky později se stal koncertním mistrem amsterodamského Concertgebouworkest, vůbec nejmladším v jeho historii. Na tomto místě setrval sedmnáct let a pod vedením největších mistrů se učil dirigentskému řemeslu. „Haitink, Bernstein, Solti – hrál jsem pod řízením mnoha skvělých dirigentů,“ vzpomíná.
Van Zweden se u dirigentského pultu rychle zabydlel a začal sbírat zkušenosti jako šéfdirigent několika evropských orchestrů, včetně Nizozemského symfonického orchestru, Nizozemského rozhlasového filharmonického orchestru či Královského vlámského orchestru. Největší průlom však nastal v zahraničí. Po hostování u Dallas Symphony Orchestra v roce 2006 byl jmenován jeho hudebním ředitelem a v této funkci strávil deset sezon, během nichž orchestr dosáhl značného uměleckého vzestupu. V roce 2012 byl jmenován hudebním ředitelem Hongkongského filharmonického orchestru, kde zůstal dvanáct let a dovedl orchestr k ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone v roce 2019.
Covidem zruinované roky s Newyorskou filharmonií
U Newyorské filharmonie hostoval poprvé před dvanácti lety a po dalších angažmá v letech 2014 a 2015 byl jmenován hudebním ředitelem a nástupcem Alana Gilberta. Během šesti let, kdy tuto pozici zastával, se mu několik věcí hodně povedlo. Připravil úctyhodných 32 premiér a nahrál pozoruhodná díla, jako je opera Davida Langa Prisoner of the State nebo oratorium Julie Wolfe Fire in my Mouth, které bylo nominováno na cenu Grammy. Vedl orchestr na patnácti turné a také dohlížel na hladký přesun do staronového sídla orchestru v areálu Lincolnova centra na Manhattanu v David Geffen Hall, které prošlo náročnou rekonstrukcí.
Přesto bylo pro van Zwedena obtížné se v New Yorku naplno prosadit. Když oznámili jeho jmenování, kritici pochybovali o jeho vizi vést velký americký orchestr a o jeho schopnosti přilákat publikum. Nepomohlo navíc ani to, že van Zweden je svou povahou spíše uzavřený člověk, který po koncertě raději studuje partitury nebo se stáhne do oblíbené restaurace, než aby se zapojoval do společenských akcí s mecenáši a sponzory. A také jej trápilo, že řada recenzí jeho koncertů byla velmi kritická.
„Sžíral ho pocit, že je pod neustálým tlakem a že kritikům není nic dost dobré,“ řekla pro The New York Times Deborah Borda, tehdejší ředitelka orchestru. „Nikdy se tu bohužel necítil jako mezi svými.“
S odstupem času se zdá nepravděpodobné, že by jakýkoli evropský dirigent mohl přežít dlouhou odloučenost od svého orchestru způsobenou covidovým lockdownem. „Byla to velmi nešťastná situace,“ říká van Zweden. „Když jsem s orchestrem v roce 2018 začínal, bylo to fantastické, vše fungovalo a měl jsem pocit, že máme před sebou skvělou budoucnost. Ale náš vztah byl příliš krátký, a když přišel covid, hodně se toho změnilo. Museli jsme začít znovu.“ Tyto pocity zjevně sdíleli také muzikanti. Carter Brey, první violoncellista orchestru, řekl: „Bylo to jako řídit závodní auto na plný plyn a pak vám z ničeho nic všechna čtyři kola píchnou.“
Za těchto okolností se spekulovalo, že van Zweden nakonec nebyl tím pravým dirigentem pro Newyorskou filharmonii – člověk s minimem zkušeností ve vysoké pozici, který byl předem odsouzen k nezdaru. Van Zweden to však rozhodně odmítá. „Ne, myslím, že to bylo absolutně správné spojení,“ říká. „Odkazujete na články v The New York Times, které byly vždy kritické k hudebním ředitelům. Podívejte se do historie, lidé jako Bruno Walter, Boulez nebo dokonce Bernstein tam byli kritizováni týden co týden. Kritiky nás tolik neovlivnily. Mnohem více nás zasáhl fakt, že jsme se celý rok osobně neviděli. Když se podíváte na naši poslední sezonu, ta byla opravdu fantastická. Jako bychom se do sebe znovu zamilovali.“
Když van Zweden odcházel, měl pocit, že svou práci zdárně odvedl. „Pro mě není nejdůležitější, jak s orchestrem začnete, ale jak skončíte,“ říká. „Jednou z hlavních obav vedení a členů orchestru bylo, zda zvládneme návrat do zrekonstruovaného sálu, což se nám podařilo o dva roky dříve, než bylo plánováno. Myslím, že jsem New York opustil v lepší kondici, než jsem ho našel.“
Celý rozhovor si přečtete v časopise Harmonie 11/2024.
