Myslíte si, že hudba je opravdu pro člověka nezbytná? Samozřejmě, to je mimo diskusi. Odděluje nás od světa zvířat. Je jazykem lidí a je zřejmě nejsilnějším způsobem mezinárodního dorozumění. Mnoho lidí mluví anglicky, jiní nikoliv, ale každý má možnost rozumět hudbě, pokud má ovšem vůbec nějaké cítění. Ti, kdo je nemají, jsou spíš výjimkou. Myslím si, že hudba je schopna vyvolat v člověku to nejlepší, co v něm je.
Nezkoušel jste také zpívat? Odkud by ostatně pramenil váš pozdější mimořádný vztah k opeře? Skutečně jsem v dětství zpíval, dokonce několik roků, v nádherném chlapeckém sboru v Petrohradu, a také jsem chodil asi rok na hodiny zpěvu. Sotva desetiletý jsem zvládal opery, oratoria, skladby a capella. Myslím si, že zpěv je to nejpřirozenější v lidském bytí.
Byl jste si v mládí jist tím, že budete mít dost talentu, schopností a znalostí, abyste se mohl stát opravdovým hudebníkem? Když jste velmi, velmi mladý, nic o tom nevíte, protože nemáte srovnání. Ale lidé kolem mě a moji učitelé si tím jisti byli. Jakmile jsem už ale opravdově studoval hudbu, byl jsem o tom i já přesvědčen, jenom jsem nevěděl, jaký typ hudebního projevu to bude. Mnozí si mysleli, že budu klavíristou. Ve třinácti letech jsem se vrhl na kompozici a napsal jsem řadu skladeb, z nichž některé se i hrály. Mnozí si také mysleli, že bych byl dobrým sborovým dirigentem, ale já jsem se už ve čtrnácti letech rozhodl, stát se orchestrálním dirigentem. Zvuk orchestru byl pro mě něčím vášnivě vzrušujícím. Začal jsem si přehrávat na klavíru partitury, učil se číst nástrojové party a v šestnácti jsem hrál celé symfonie. Byla to úžasná příležitost, jak se dobrat tajemství dirigentské práce.
Myslíte si, že komponovat je pro dirigenta hodně důležité? Určitě. Najednou vidíte, jak je skladba složena, nahlížíte do jejího nitra, jak je utvářena a propracována. Jako interpret ji najednou máte tak blízko jako vlastní kůži na těle.
Na začátku vašeho hudebního života vás pro dirigentské povolání soukromě připravoval Ilja Musin, profesor petrohradské konzervatoře. Rusko jsem opustil v šestnácti letech a do té doby jsem byl příliš mladý pro konzervatoř. Musin byl tím nejlepším učitelem a jako pedagog v Rusku velmi proslulý. Narodil se roku 1903 v uzbecké Kostromi a učil téměř sedmdesát let. Byl i vedoucím katedry dirigování petrohradské konzervatoře, která se rovná vaší AMU, a jeho výukou prošlo několik generací. Studovali u něj například Gergiev, Těmirkanov, Jansons. Můj první učitel byl pro mě něčím jako první láska, nejdůležitější v mém hudebním životě.
Váš bratr, Semjon Byčkov, je také vynikajícím dirigentem. Jak to, že se vaše příjmení neshodují? Je to jednoduché. Pradědeček mé matky byl dirigentem v operním domě v Oděse, v té době velmi proslulém, mimochodem v budově téměř totožné s vídeňskou operou. Jmenoval se Jakov Kreizberg! Dostal jsem po něm jméno Jakov a líbilo se mi mnohem víc i jeho příjmení. Připomínalo mi mé hudební kořeny mého rodu. A tak došlo v Americe v letech 1978-1979 ke změně.
Není to zvláštní, když jsou v rodině dva dirigenti? Vůbec ne. Jsou tři dirigenti Järvi, otec a dva synové, podobně Sanderlingové. Můj bratr je velmi, velmi odlišný, lidsky, muzikantsky a je také o sedm let starší. Navíc nikdy jsme si nebyli blízcí. Je pro mě důležité mít ve srovnání s ním zásadně odlišnou identitu. Dnes nejsme ani ve spojení a není to nijak zvláštní. Je to časté v mnoha jiných rodinách.
A pak přišel rok 1976 a vy jste se ocitl v Americe. Bylo to obtížné, pro vás a pro rodinu? Velmi. Mému otci, protože byl vědecký pracovník, konkrétně v oboru medicíny, nedovolila KGB výjezd za hranice. Protože jsem byl neplnoletý, mohla mě doprovázet matka. Kdybych neopustil zem, byl bych musel do armády, a to by bylo pro mě velmi krušné. Musel jsem odjet a byla tehdy jen krátká časová možnost, kdy to bylo možné. Otec tedy zůstal doma. Těžká situace!
Nebylo obvyklé ze Svazu vycestovat. Jel jste do Ameriky na koncerty, na soutěž nebo jako turista? To ne! Byl jsem Žid, a na základě vládních dohod bylo tehdy z politických a ekonomických důvodů některým Židům povoleno z Ruska vycestovat. Principiálně vzato, byl jsem vlastně zobchodován za obilí pro Sovětský Svaz. Sověti dostali od Ameriky chleba a Kreizberg mohl jít. Znamenalo to ovšem, vzdát se sovětského občanství, odevzdat pas a předat veškerý majetek své rodiny. První stanicí byla Vídeň, kde bylo třeba se rozhodnout, zda jít do Izraele, Ameriky nebo Austrálie, eventuálně do Německa.
Jaký byl ten první pocit svobodného nadechnutí? Velmi skličující. Bylo mi teprve šestnáct a neuměl jsem slovo anglicky. Ve škole jsem se učil jen německy, a ani tou řečí bych se byl nedomluvil. Přišel jsem do Ameriky, do velmi hlučného New Yorku, do zcela odlišného světa, takže psychologicky vzato, byl to pro mě šok. Ale byl jsem svobodný a mohl jsem dělat, co jsem chtěl, a to byl důvod, proč jsem emigroval. Hned jsem nastoupil do školy a brzy nato jsem se dostal do Tangelwoodu, kde jsem kromě studia navázal i vřelé přátelství s Leonardem Bernsteinem, Seijim Ozawou a Erichem Leinsdorfem. Pak v letech 1980-1985 jsem se stal asistentem Michaela Tilsona Thomase.
Dvě velká vítězství vám nepochybně vynesla uznání: cena Eugena Ormandyho na univerzitě v Michiganu (1984) a 1. cena v dirigentské soutěži Leopolda Stokowského v New Yorku (1986). Co bylo potom? Odjel jsem do Německa. Vždycky jsem toužil vrátit se k základům, začít opravdu od začátku, naučit se dirigovat ve starém stylu, jako to dělali mnozí velikáni na německých operních scénách. Bylo mi osmadvacet a začal jsem skutečnou práci. Byl jsem nejmladší generální hudební ředitel v celém Německu, v provinčním operním divadle v Krefeld-Mönchenbladu (ale současně i u Niederheinischer Sinfoniker). Byla to fantastická šestiletá zkušenost (1988- -1994). Orchestr nebyl zprvu nejlepší, ale já ho mohl povznést a vytvořit repertoár. Naučil jsem se zvládat i administrativní úkoly, starat se o zpěváky a členy orchestru. Poté jsem byl jako hlavní dirigent u Bournemouth Symphony Orchestra (1995-2000) a pak sedm roků Generalmusikdirektor v Komické opeře v Berlíně, s níž jsem podnikl turné po Japonsku a dirigent a umělecký ředitel World Youth Orchestra. Dnes kromě posledně zmíněného souboru řídím také v Holandsku Nederlands Philharmonic a Komorní orchestr.
Kolik jste vůbec dodnes dirigoval koncertů a kolik operních představení, a co z nich bylo skutečně významným úspěchem? Nevím to přesně, ale myslím si, že to bylo na 1500 představení a zřejmě stejně tolik koncertů. O mém úspěchu může hovořit jen publikum, přičemž mé vlastní mínění může být klamné, ale těch zvláštních momentů bylo hodně. Co však bylo pro mě skutečně nové a úžasné, to byla janáčkovská nastudování a představení na operním festivalu v Glyndebourne v letech 1991 a 1999.
Opravdu vás Jenůfa a Káťa tolik okouzlily? Zcela jednoznačně. Ještě z dřívějška se datuje moje láska k Janáčkově hudbě, k jeho symfonickým dílům, která jsou stejně krásná jako opery. Prvně jsem obě díla provedl v němčině, na provinční scéně, ale později v Glyndebourne jsem je nastudoval v češtině. Jsem naprosto přesvědčen, že jeho hudba nemůže být od jeho řeči oddělována. Vášnivě jeho hudbu miluju. Bohužel jsem zatím nic z jeho tvorby neměl možnost nahrát.
Zdá se vám, že široké obecenstvo Janáčkovi ve světě dostatečně rozumí? V Anglii je velmi dlouhá janáčkovská tradice a publikum ho má v oblibě. Má na tom také velký podíl Charles Mackerras, když z jeho díla vytvořil standardní repertoár. Z mé zkušenosti je to například v Německu poněkud problematičtější, ale Jenůfa a Káťa tam také patří ke standardnímu repertoáru, Makropulos je chápána poněkud obtížněji a Liška Bystrouška se prosazuje. Rád bych se seznámil i s dalšími operami tohoto skladatele. Věřím, že během mého života se mi podaří provést jeho celé dílo.
Když připravujete a studujete program koncertu, myslíte při tom na přání publika, na jeho schopnost vnímání a mnohdy i na jeho konzervativismus? Některé obecenstvo je méně, jiné více konzervativní. Je to nutné s předchozí zkušeností rozpoznat. Snadné je to tam, kam přicházíte pravidelně. Pokud jste ale někde poprvé, musíte pátrat a ptát se. Stačí pohled do programů orchestrů za poslední roky a hned víte, co hrají a co si obecenstvo žádá. Často jsme ale schopni je podceňovat, nabízíme omílaný program a dostaneme je do uzavřeného kruhu, z nějž není cesty ven. To je velmi nebezpečné. Snažím se hrát soudobá díla, správně je v programu kombinovat a burcovat zájem publika slyšet něco nového.
Víte vůbec, kolik představení či koncertů máte v roce? Řekl bych, že diriguji něco mezi stem a sto padesáti představeními a stejně tolika koncertů… Je to opravdu hodně!
Můžete si vždycky říct, že vaše příprava i výkony byly perfektní a že výsledek byl hodně blízko vašemu snu o dokonalosti? Já bývám jen velmi obtížně uspokojen, ať se svou prací, či s výkony těch, s nimiž pracuji. Je jen málo večerů, kdy jsem naprosto blízko svého záměru. Je to jen těžko dosažitelný stav. Jsme živoucí organismy, stejně jako naši hudebníci, a nikdo není nikdy perfektní. Takže vlastně neexistuje dokonalý výkon. Pokud ano, pak nejde o perfekcionismus, ale o to, jaké jsou priority a jak byla vytvořena ta správná atmosféra a jak blízko se nám podařilo dostat se ke skladatelovým záměrům. Pak teprve můžeme být šťastni.
Na koncertě i při operním představení jde o kvalitu zkouškové přípravy a o sjednocení techniky s duchem díla. Někdy ano, někdy ne. Podle toho, kde pracujete a jaké jsou dány zkouškové podmínky. V Americe a Velké Britanii či Austrálii je velmi málo času na přípravu. Pak není dost prostoru a možností hovořit o skladbách, o jejich atmosféře a konečnou podobu díla musíte vytvořit až na koncertě. Dokázat to, záleží na tom, zda toho jsou hudebníci schopni a zda to vůbec chtějí. V Evropě, například v Německu, bývá dostatek zkoušek, ale zase hudebníci nebývají mnohdy dost flexibilní.
Je podobná situace i při nahrávání na CD? Nemám rád studiové nahrávání, dávám přednost live snímkům. Ani tam ale není perfekce tak důležitá, víc je nutné docílit jednotnou linii skladby a vytvořit pocit a atmosféru.
Co vás nejvíc motivuje a co frustruje? Jsou věci, o nichž vím, že je neznám. Nikdo ovšem neví všechno, ale já přece věřím, že budu-li dirigovat ještě dvacet třicet let, přece se něčemu dalšímu naučím. Dokud budu žít, budu se učit. Ovšem i to je frustrující, protože život je příliš krátký na dokonalé poznání, bez ohledu na to, jak dlouho žijete. Možná, v příštím životě, pokud se vrátím jako dirigent, budu muset začínat zase od začátku. Ale zase to nikdy nebude úplný začátek, protože vždycky začínáte už s určitou získanou zkušeností. Přesto při každé interpretaci nacházím vždycky něco nového. Pokud to tak není, dílo nejspíš odložím. Člověk prostě cítí potřebu stále růst.
Dosud jsme hovořili jen a jen o hudbě, ale co jiné aktivity a co vaše zázemí? Mám nádhernou rodinu a dvě děti, kouzelné chlapce, dvanáct a šest roků, ale i tak je hudba samozřejmě něčím, co mi zabírá spoustu času. Přesto si vždycky najdu chvíle na četbu, v létě pak na potápění a v zimě na lyžování, protože mám rád přírodu, pobyt na čerstvém vzduchu. K tomu mám dostatek příležitostí, protože bydlíme v Coloradu, v blízkosti Rocky Mountains. Dívám se na ně a relaxuji. Dirigování je velmi aktivní profese a je třeba ji kompenzovat.
Neděsí vás někdy při tak velké koncentraci na hudbu představa vyhoření a ztráty nadšení pro ni? Je to možné a je pro to i mnoho příkladů, zvlášť mezi mladými muzikanty. Právě proto žiji na tak nezvyklém a zvláštním místě, daleko od civilizace i od práce. Když jedu domů, jedu do hor. Mohu tam všechno z hlavy vypustit a vytvořit v ní nový volný prostor. Je to jako s počítačem. Když mu naložíte příliš mnoho informací, exploduje a musíte ho čas od času vyčistit. To místo mi proto umožňuje úžasnou regeneraci. Moje děti mají v Americe velmi dlouhé prázdniny, a tak i pro ně je to nádherná doba a pro mě možnost trávit s nimi čas, aby ze mě měly co nejvíc. Chodíme na procházky, jezdíme na kole, kempujeme a na obvyklé věci si přitom ani nevzpomenu. Opravdu se vyhoření nebojím. Ale, kdo ví?
