V poslední prázdninový den, příhodně slunečný, předtím než nedočkavé a deštivé 1. září zaklepalo na dveře, jsem se v prostorách Základní umělecké školy Zbyňka Mrkose setkal s Gabrielou Tardonovou, místní pedagožkou a dirigentkou orchestru Ensemble Opera Diversa. Povídali jsme si nejen o fungování ansámblu a tvorbě dramaturgie, ale také o úskalích současných oper a čtení skoupých partitur.
S Diversou pracujete již 14 let, jak se vaše spolupráce za tu dobu změnila? Máte nějaký vysněný projekt, na kterém byste chtěla pracovat? Když už to příští rok bude těch 15 let… Snažíme se pracovat tak, aby každá sezona byla něčím překvapivá. Něco je pro nás vždy nového – letos nás čeká Kyasovo Druhé město, což je obrovská dvouhodinová kantáta se sborem, sólisty a orchestrem. Zkrátka každá sezona něco přináší a já to beru tak, jak to přichází. Vysněnou konkrétní skladbu nemám, ale třeba minulé roky jsme navázali spolupráci s Ivou Bittovou – například koncert v brněnské káznici, Gruberova Frankensteina!! Z toho vyplynula další spolupráce, která se sice vinou koronaviru koncertně neuskutečnila, ale mohli jsme ji nahrát.
Takže v každé sezoně máte něco, co vás baví. Diversa je malý soubor a umělci si musí rozumět a musí se mít rádi. Naštěstí kolektiv, včetně lidí mimo orchestr – Vláďa Maňas, Jirka Čevela, Evička Křižková a další – si dohromady dobře sedne. Třeba Jirka Čevela k nám přišel relativně nedávno a je to velmi aktivní a skvělý člověk, který svým přístupem a aktivitou okamžitě zapadl. No, a jednou za čas se musíme všichni sejít, domluvit se, jak bude vypadat dramaturgie, co na to říkáme my muzikanti – ať už já, nebo třeba koncertní mistr Honza Bělohlávek – a tak dále. Protože dramaturg může třeba něco zajímavého najít na nahrávce, ale když to pak člověk vidí v notách, uvědomí si, že je to neproveditelné, protože třeba potřebujeme šest viol a podobě. Takže se na některých věcech musíme domlouvat, a to, že si rozumíme i lidsky, je hrozně fajn.
„Diversa je malý soubor a umělci si musí rozumět a musí se mít rádi.“
Diversa je stále profesionálnější ansámbl. Co považujete za mezník, který vás posunul do pomyslné „vyšší hry“? Myslím si, že nás posunulo to, že se ustanovil dramaturg v osobě Vládi Maňase, který do minulého roku Diversu i vedl. A on si vzal pod palec všechno od dramaturgie, po organizační věci a soubor začal pravidelně hrát. Spousta hráčů v souboru se neživí jenom Diversou, ale mají svá angažmá v divadelním orchestru Janáčkova divadla nebo někde učí. Je třeba naše režimy nějak skloubit, což Vláďa dobře vnímá a reaguje na to.
Jestli tomu správně rozumím, tak Vladimír Maňas fungoval tedy dříve jako umělecký vedoucí a dramaturg a teď jej částečně nahradil Jiří Čevela. Je to tak? Ano, Jirka je vedoucí, ale mluví třeba také do dramaturgie. Ostatně v rámci celého kolektivu jsou ta práva dost „demokratická“ – i Eva Křižková se vyjadřuje k dramaturgii a v neposlední řadě právě Vláďa Maňas, který zůstává takovým stínovým vedoucím. Zkrátka vedení souboru nejde předat ze dne na den jednomu člověku a říct: „Hele, teď si s tím poraď.“ Už je to rozběhlý vlak, celé dění okolo orchestru je organizačně velmi náročné. Kdyby nás měl soubor živit, museli bychom být už víc organizovaní s pravidelnou pracovní dobou.
Diversa má ale výhodu v tom, že máme nakročeno jednak v opeře, jednak v koncertní a komorní řadě, takže každý měsíc něčím vykryjeme, buď koncertní řadou, operním představením, nebo komorním koncertem. Dříve bylo zvykem dělat premiéru každý rok, což bylo dost vyčerpávající i z hlediska domluvy se zpěváky, kteří jsou mnohdy v angažmá v různých divadlech po republice. V souboru máme samozřejmě naše „kmenové“ zpěváky, jako je Honza Šťáva, Lucie Kašpárková nebo Aleš Janiga, ovšem jsou velmi vytíženi v divadlech. Dělat každoroční premiéru je skutečně běh s vytřeštěnýma očima a jazykem na vestě. (smích)
Tady mluvíme ale výhradně o operním provozu, ne? Ano, v koncertní linii je to určitě jednodušší. Navíc, když připravíte a následně řídíte soudobý program a nedej bože do toho vstoupí nemoc, celá produkce se musí posunout nebo zrušit. Kdyby šlo o Rusalku, můžeme zavolat hned několika dirigentům a najít náhradu. Člověk do toho jde zkrátka s tím, že musí vydržet až do poslední generálky, do premiéry, protože jinak by muzikanti, kteří do toho dali spoustu energie, zůstali na holičkách. Zejména pro zpěváky je dirigent – nebo by měl být, já to tak cítím a dělám pro to vše – oporou. Mnohdy jsou díla zcela nová, neozkoušená, léty neprověřená. Ale to jsou holt radosti soudobé hudby.
Diversa je prakticky celá složená z mladých lidí, ty to asi k moderní tvorbě vcelku táhne, ne? Já si myslím, že jde hlavně o lidi, kteří mají touhu něco objevovat. Že hraní léty ověřených děl mnohým zkrátka nestačí. Takhle jsme se vlastně ocitli u toho, že jsme nahráli tři CD se skladbami Jana Nováka. Na druhou stranu je opravdu vyčerpávající sedět v orchestřišti a hrát Rusalku po stopadesáté, a přitom se stejným zápalem.
Zrovna Novák je podle mě přístupný a věřím, že se může zalíbit i lidem, kteří jinak proti modernější tvorbě „brojí“. V brněnském rybníčku soudobé hudby máme ještě Brno Contemporary Orchestra, který se také věnuje soudobé tvorbě, ale ještě trochu jinak. Jak se na to díváte? BCO jde více po cestě experimentu – když si něco takového poslechnu, ptám se, kam to vede a zda se nevrátit raději zpátky, nebo zda je to nosné a lze to případně vystupňovat ještě do většího extrému. Je to zkrátka dost experimentální a novátorská cesta. Velice záslužná a důležitá. Obecně se snažíme „nelézt si do zelí“ a hlídat si termíny, aby se nám nepřekrývaly a lidé měli možnost zajít v případě zájmu na to i ono.
Když už se bavíme o dramaturgii, jak tu vás vypadá tvůrčí proces, dle kterého se program sestavuje? Většinou je to tak, že Vláďa Maňas má nějaké téma, nebo chce program zaměřit na určité výročí. Každý koncert má nějaké zastřešující téma, takže máme hudební inventuru, duchovně zaměřené programy a společně o nich diskutujeme, posíláme si nahrávky… Ta spolupráce je hodně provázaná a založená na vzájemné komunikaci.
„Jak vlastně řeknu ‚věřím v Boha‘?
Nahlas, nebo v tiché niterné modlitbě?“
A jak potom probíhá vaše příprava? Pokud se jedná o něco pro vás neznámého… Neznám to skoro nikdy! (smích) Třeba teď budeme hrát Summu Arvo Pärta, což u nás ještě nikdo nedělal. Když jsem viděla partituru, musela jsem se pousmát, protože v těch notách není nic kromě not – tam není tempo, dynamika, jen sem tam obloučky. Jediným vodítkem je, že to měla být sborová skladba na text Creda. To už sice samo o sobě něco napovídá, ale – jak vlastně řeknu „věřím v Boha“? Nahlas, nebo v tiché niterné modlitbě? Můžu pozvolna gradovat, protože se tam určitý model stále opakuje v různých variacích, nebo naopak vykřiknout „věřím!“ a nechat vše pozvolna vyvanout do úplného ticha… Úplně na začátku se vždy ptám, proč ta skladba vznikla, za jakým účelem. To ostatně zajímá i muzikanty, kteří se ptají „proč to mám hrát takhle a ne takhle?“ Sami pátrají a zasazují si věci do kontextu. No, a pak je tu celé samotné studování partitury, kdy si člověk přehrává jeden hlas, druhý hlas, připojím basso a hledá souvislosti.
Čí dílo je vám interpretačně nejblíž a komu se naopak snažíte stále porozumět? Je tu někdo, koho byste chtěla více vynést na světlo? Důkladně jsme se věnovali Janu Novákovi, relativně nedávno nám vyšlo třetí CD.
Musím říct, že to bylo po dlouhé době, co mi album dohrálo a vzápětí jsem si jej pouštěl znovu. Dost mě bavila dramaturgie – nejprve čtyřruční klavír s charakteristickým ostinatem, pak zcela odlišný koncert pro kytaru a nakonec rozverné variace na moravské lidové písně. Mně se líbí, že skutečně vystihnul, třeba právě ve skladbě pro kytaru, sólový nástroj. Také klavírní věci dávají tušit, že Novák tomu nástroji rozuměl, má vytříbenou stavbu, ale současně drive, tah, jede to a hučí jako lokomotiva.
Jak může dirigent co nejlépe přiblížit současnou hudbu lidem? Když ji sám naplno pochopí. Mnohé skladby jsou samozřejmě natolik složité, že na první poslech detaily zaniknou, ale prací dirigenta je, aby se skladbě dostal pod kůži a lidem ji naservíroval jako na tácu. Musí pochopit, co chtěl skladatel říct, a předat to lidem bez skrupulí a s hlavou vztyčenou. Nejistota interpreta nebo pohrdání skladbou je nejhorší a diváci to nakonec vždycky pocítí. Naše práce je interpretovat co nejlépe myšlenku skladatele, ať už to je, nebo není můj vkus.
Kromě aktivní dirigentské činnosti či vedení orchestru Mladí brněnští symfonikové, o které se dělíte s Tomášem Krejčím, se věnujete například i výuce na ZUŠ Zbyňka Mrkose. Očekáváte nějaké další změny v tomto nestabilním roce? Já jsem letos vzala místo zástupce ředitelky, takže mě čeká úplně nová role, kdy zatím nevím, co mě čeká. Nachystaní musíme být úplně na všechno, ale jak se bude situace dále vyvíjet, netuší nikdo. Musíme jen doufat, že kultura ani vzdělávání neutrpí další bolestný šrám. A že jich poslední dobou bylo více než dost.
