Konstelace na „jevišti“ byla skutečně příhodná. Dombrecht se od prvních tónů proměnil v oddaného vypravěče pašijového příběhu prostřednictvím Zelenkovy hudby, jeho nastudování bylo promyšlené, lépe řečeno procítěné, do nejmenších, nejtitěrnějších a nejniternějších detailů. S emocemi, kterých ve skladbě nebylo právě málo, pracoval dirigent velice jemně, nešel do agresivních extrémů, prvoplánového útoku nebo sentimentálního prázdna, ale odkudsi z hloubky „doloval“ skutečné lidské pocity, tak výstižně vyjádřené Zelenkou. Vynikající instrumentalisté, sbor i sólisté jako by se řídili jedním nad-afektem, vzájemně se prolínali až prostupovali, zároveň si ale zachovávali vlastní osobitost. Přirozeně se tu skloubila technika, historicky poučená interpretace, muzikantství a vnitřní postoj. Ozdobou večera byli samozřejmě sólisté, kteří představovali své postavy zcela v duchu výše řečeného: vynikající sopranistky Grete De Reyghere (Maria Virgine), Maria Cristina Kiehr (Maria Maddalena) a kontratenoři Andrew Watts (GesŇ), Steve Dugardin (Maria Cleofe) a Pascal Bertin (San Giovanni). Jakkoli byl zhruba dvouhodinový večer náročný, ve vydaném a pokorném pojetí, byl – zvláště ve druhé polovině – strhující. Spodním „vrcholem“ byla nevhodná nedotaženost programu, kde chyběl text oratoria od Michelangela Boccardiho. Nepřekvapilo to jen posluchače, ale i interprety. Přestože jde o nákladnou a náročnou záležitost, neměla by při podobném koncertě chybět.
Paul Dombrecht poté vystoupil jako hráč na barokní hoboj v Brně (25. 3.) v konventu milosrdných bratří v rámci nového cyklu koncertů staré hudby s názvem „Barbara Maria Willi uvádí“. Spolu s cembalistou Ewaldem Demeyerem si připravili program složený z francouzských a německých barokních skladeb autorů Pierra Danicana Philidora, Claudea-Bénigne Balbastrea, Francoise Couperina a trojice Bach-Händel-Telemann. Bohužel se v náročné první polovině koncertu projevila na technice hry Dombrechtova únava, pro tento nástroj zvlášť nepříjemná, hobojista se ovšem ani v nejmenším nešetřil a vydával ze sebe po výrazové stránce maximum. Druhá polovina s německými autory byla vyrovnanější, provedená s nadhledem a jiskrou, více zde vynikla vysoká tónová kultura Dombrechtovy hry. Demeyer (člen La Petite Bande) se sólově představil v bohatě ornamentální Balbastreově Suitě c moll , obzvlášť zazářil v rané Bachově Fantazii a moll BWV 922 . Virtuózní „rozkouskovanou“ skladbu s přehledem vystavěl a propojil v kompaktní celek, potěšitelné bylo, že do jinak racionálního cembalistova projevu probleskoval ve správných chvílích i smysl pro rafinovanost a vtip. Chvályhodným počinem byl osvěžující a čtivý text programu od Barbary Marie Willi .