Setkáme-li se v evropské artificiální hudbě s nově objevenou hvězdou, budeme se asi ptát, u koho studovala. U indické klasické hudby toto platí bezvýhradně. Prozkoumejme tedy rodokmen mladé umělkyně zevrubněji. Její legendární otec, celým jménem Rabindra Shankar Chowdhuri, se narodil roku 1920 v posvátném městě Váránasí, důležitém centru nejen náboženského, ale i hudebního dění. Pro jeho hudební kariéru bylo rozhodující, že pocházel z rodiny hudebníků, ale také to, že se brzy ocitl coby člen taneční skupiny svého staršího bratra Udaye Shankara v západním světě. Charismatický Shankar se pak věnoval seznamování západního světa s indickou hudbou po celou dobu své oslňující umělecké dráhy, ohromnou průbojností dosáhl toho, že se o tento žánr začaly zajímat hudební veličiny evropské klasiky. Mistr sitáru vložil spoustu energie do organizování projektů spojujících dva odlišné artificiální hudební světy – indický, který se opírá o propracovaný modální systém, čili rozsáhlý soubor rág , a evropský.
K tomu všemu potřeboval nejen talent a odhodlání, ale také důkladné vzdělání. Dostalo se mu ho u autority nejvyšší: jeho učitelem byl Baba Allaudin Khan, mistr instrumentální hudby, jehož jméno je podnes vyslovováno v kruzích indické klasiky s posvátnou úctou. Allaudin, někdy titulovaný Khansahib, založil gharánu Maihár, která teprve generací Anoushky začíná být gharánou v pravém smyslu, neboť pouze tradice hudební školy trvající víc než tři pokolení může být podle indických pravidel nazývána gharánou. Sám byl žákem Wazira Khana z Rampúru. Eklektický v přístupu, absorboval vše od dobrých muzikantů své doby, byl to tedy vlastně velmi moderní člověk. Jeho škola, hlavně Ravi Shankar, ale do určité míry i syn Ali Akbar Khan, si potrpí na lehčí rágy a lidové dhuny .
Jméno gharány bylo vybráno podle posledního působiště velkého gurua ve městě Maihár v Madhyapradéši. Dle obyčeje spřízňovat rodiny se společnými zaměstnáními utužili pak v gharáně Maihár profesionální pouta sňatkem Ravi Shankara s Allaudinovou dcerou. Druhou generaci pokrevně spřízněných hudebníků zastupuje Ustad Ali Akbar Khan, mistr saródu. Vzbudil o něco méně pozornosti široké veřejnosti než Ravi Shankar, setrvává nekompromisně na tradicích svého otce a nepouští se do experimentů. Pro úplnost dodejme, že existují také jiné instrumentální gharány – v oboru sitárové hry je za nejdůležitější považována Imdadkhaní, která vychází z vokálního umění a je mnohem starší. Její hlavní představitel Vilayat Khan zemřel v loňském roce, má však řadu následovníků, mimo jiné Dr. Jibendru Narayana Gosvamiho, který bude hrát klasickou indickou hudbu 18. května v Městské knihovně v Praze.
Ravi využil svého hudebního nadání i v jiných oborech než v čistě klasickém podání rág, v němž měl kdysi nejlepšího kolegu ve svém švagrovi. Ve spolupráci se špičkami evropské klasiky, jako byli Yehudi Menuhin, flétnista Jean Pierre Rampal, dirigent Zubin Mehta nebo Mstislav Rostropovič, uskutečnil řadu fúzních projektů, v nichž se setkávají dvě velké hudební tradice – evropská a asijská. Takovým počinem je i Koncert pro sitár a orchestr č. 1 z roku 1976.
Údělem nyní už také slavné Anoushky Shankar je neustále se vracet v hojně poskytovaných interview k legendární postavě otce. Mimo jiné se z nich dovídáme, že se narodila v Londýně jako dítě lásky. Příběh začal před 30 lety, když se Ravi zamiloval do karnatické vokalistky Sukandji Ranjan. Rodiče už se znají přes 30 let, tehdy byl však Shankar ženat s jinou ženou a Anoushce bylo sedm, když si její maminku vzal. Anoushka si pochvaluje, jak hluboká láska rodiče sbližuje. Od dvou let se učila s matkou zpívat, v devíti začala hrát na dětský sitár, ale nejdřív se jí moc nechtělo, raději by se byla věnovala klavíru, který studovala intenzivně od deseti let. Sitár je pro dítě technicky obtížný nástroj, cvičení se neobejde bez bolavých prstů. Tatínek se tedy hodně snažil udělat výuku zajímavou, lekce byly plné anekdot a vyprávění, jimiž vykresloval obraz každé rágy v Anoushčině dětské mysli. Nakonec Anoushce přirostly sitár a rágy k srdci, o to víc, že si při pilném cvičení na piáno namohla rameno a musela na nějaký čas přestat. Anoushka upřímně přiznává, že klavír opustila a k sitáru se přimkla také proto, že po vynucené pauze postupně ztratila o klavír zájem, protože už nehrála tak dobře jako dřív. Sitárový debut absolvovala ve 13 letech, když spolu s dalšími čtyřiceti Shankarovými žáky zahrála na velkolepém koncertu uspořádaném k oslavě maestrových 75. narozenin. Podobná pocta k narozeninám byla pak předvedena i v dalších městech a Anoushka se brzy stala integrální součástí tatínkova turné. Vystupovala nejen s ním, ale i s vrcholnými hudebníky na poli evropské klasiky – Zubinem Mehtou, Jeanem Pierrem Rampalem či Mstislavem Rostropovičem. Po několika letech hostování v programech Ravi Shankara už o Anoushce věděl kdekdo.
Poprvé se ocitla s otcem ve studiu při nahrávání alba In Celebration . Krátce nato podepsala exkluzivní smlouvu s firmou Angel/EMI Classics a v roce 1998 vydala první sólové album Anoushka , druhé album Anourag vyšlo dva roky poté. Třetí album Live at Carnegie Hall vyneslo mladé sitáristce nominaci na Grammy 2001 v oboru Best World Music Album, byla nejmladší nominovanou v této kategorii. Zúčastnila se však také nahrávání otcova alba Full Circle: Live at Carnegie Hall , které cenu Grammy získalo. Dostalo se jí i té cti, že byla v roce 1998 představena jako vůbec první a nejmladší žena britskému parlamentu. Po vzoru otce také diriguje, debut se uskutečnil v lednu 2001 v Dillí, řídila tam 22 členný orchestr v novém Raviho díle „Kalyan“. Anoushka zkrátka nezanedbává Asii ani zbytek světa, v Indii například v roce 2000 jako první žena vystupovala v kalkatském Rámakrišna Centru.
Anoushka, ať už se díváme na její závratnou kariéru z jakéhokoli úhlu, měla štěstí, že už jako dítě potkala velké hudebníky, v první řadě otce. Yehudi Menuhina i ostatní oslovovala strýčku, všichni jí dodávali kuráž a činili se, aby se cítila na pódiu dobře. Vzpomíná však i na značný stres, který ji na koncertech s otcem provázel. Na druhé straně zdůrazňuje spirituální pouto, které ji s ním spojuje. V indické klasice se na taková pouta vždy kladl důraz, dodnes je nesmírně důležitou součástí vztahu mezi učitelem a žákem. Stále platí pravidlo, že nejlepšími učiteli jsou rodiče, případně starší sourozenci. Hudba se učí hlavně přesným kopírováním guruovy hry, není tedy divu, že Ravidji měl radost z toho, jak dobře dovede Anoushka reagovat na jeho improvizace. V indické hudbě se stává až po mnoha letech cvičení a napodobování učitele z žáka hotový umělec, který může oslovovat publikum vlastními nápady. Přesnými pravidly řízené improvizace jsou zde věcí rozhodujícího významu a Ravi Shankar v nich byl vždy brilantní. Co je v Anoushce, se patrně pozná spíš v jejích sólových recitálech.
Na Pražském jaru toho ale svědky nebudeme, v koncertu pro sitár a orchestr jsou rágy do velké míry zjednodušeny, aby mohly být doprovázeny orchestrem. Shankar vyřešil spojení indického jednohlasého hudebního systému s evropským symfonickým orchestrem na bázi džugalbandí , formy, v níž se o přednes rágy dělí dva hudebníci a střídají se. Také v Shankarově skladbě, jejíž čtyři věty jsou komponovány v modech čtyř rág, se sitár střídá s orchestrem, různými nástrojovými sekcemi nebo jednotlivými nástroji. Je to tedy jakýsi orchestrální komentář k motivům hraným na sitár. Zvukově je to jistě hudba bohatší, nicméně prostor pro spontánní projev je značně zúžen. Slečna Shankar hrála poprvé tento koncert v 16 letech s Londýnskou filharmonií řízenou Zubinem Mehtou, procestovala s ním celou Ameriku, slaví s ním úspěchy v Evropě.
Anoushka žije nejen hudbou, v generaci mladé dívky zvyklé na západní svět se už nenosí asketická oddanost rágám. Ideální prázdniny si představuje bez sitáru. A chce se bavit, trávit čas s přáteli, nevěří, že by bylo zdravé zabývat se jen jedním oborem. Chce být všestranná: napsala biografii otce doplněnou rodinnými fotografiemi, vyšla v roce 2002 pod názvem Bapi, The Love of My Life, píše poezii, cestuje mezi Dillím a Amerikou, angažuje se v hudební škole, kterou tatínek založil v Dillí. Ani v hudbě se neupíná jedním, klasickým směrem. Kromě klasického repertoáru hrává nebo diriguje otcovy skladby. Velkou pozornost na sebe upoutala třeba v roce 2002, kdy dirigovala jeho novou kompozici Concert for George na počest zemřelému Harrisonovi v londýnské Royal Albert Hall. Při jiné příležitosti se v Londýně dělila o společné pódium s celebritami populární hudby, jako jsou Madonna, Vanessa Redgrave, Lulu, Bryan Adams, Elton John a Alan Rickman. Hrála vedle hvězd jako Bono, U2, Lauryn Hill, Peter Gabriel. V produkci Stinga vystupovala v Carnegie Hall. Na počest George Harrisona dirigovala Anoushka i další Raviho dílo, Arpan , které obsahuje kytarové sólo Erica Claptona a je určeno pro orchestr 43 hudebníků hrajících na evropské i indické nástroje. Týž večer přednesla za asistence významného tablisty Tanmoye Bose Raviho skladbu Mood Circle a pak se připojila k Jeffu Lynneovi v Harrisonově písni The Inner Light . Druhou polovinu koncertu už vyplnil rokenrol, jak jinak než hvězdný. Vystřídali se Eric Clapton, Paul McCartney, Tom Petty, Ringo Star a Jeff Leenne.
Takový už je dnešní svět se svou masovou kulturou a Baba Allaudin Khan by asi nevycházel z údivu. Aby toho nebylo málo, Anoushka se angažuje také ve filmu. Kvůli snímku Dance Like a Man musela absolvovat tvrdý taneční trénink, ztělesňuje totiž mladou tanečnici klasického tance bháratnatjam . Anoushka Shankar sbírá pocty na každém kroku, budeme proto zvědaví, jak zapůsobí 2. června na Pražském jaru.
