Ty příměry jsou přesné – anděl je služebník boží, prostředník mezi bohem a lidmi, zosobňující dobro a krásu. Tebaldi zasvětila svůj život zpěvu. Byl jí vším, rodinu neměla. „Vím, že můj hlas vstupuje do srdcí lidí. Říkají mi, že jim dává sílu, aby překonali bolest. Jak bych neměla být vděčná za tak obrovský dar?“, vyznala se v rozhovoru pro RAI u příležitosti svých 80. narozenin.
Tato fenomenální italská pěvkyně měla plný, sametový a zároveň zářivý hlas, naprosto bezpečný v technice a kontrole dechu. Její nahrávky znějí bezchybně, ušlechtile a zároveň mají lidský rozměr, hlubokou procítěnost, upřímnost, opravdovost. Party svých hrdinek dokázala rozezpívat do mohutné síly a dramatičnosti i ztišit do úchvatných pianissim. Dlouhé linie kantilény, precizní propracování výrazu v detailním vztahu k textu a hudbě, jemné dynamické nuance – to vše je dokonalé. Je označována za nejkrásnější hlas sopránového oboru lirico spinto. Až na několik wagnerovských a mozartovských odboček (zpívala také Čajkovského Taťánu) byla kongeniální interpretkou italského repertoáru, především Verdiho, Pucciniho a dalších veristů Giordana (Maddalena v Andrea Chénierovi ) a Cilei (Adriana Lecouvreur ). Její Mimi, Toska, Desdemona či Violetta, které zpívala více než stokrát na jevišti a mnohokrát nahrála, jsou dodnes nepřekonanými interpretačními normami.
Svůj pěvecký obor si hlídala s největší bedlivostí. V rozhovoru s Lanfrankem Rasponim v roce 1979 pro knihu Poslední primadony k tomu říká: „Naším krédem byla disciplína. Hlavní starostí bylo nezpívat úlohy, které by mohly zničit naše hlasy. Byla to otázka hluboké sebeúcty a intenzity přístupu. Ti, kteří převzali naše místa, jsou oběťmi lehkomyslnosti, která hraničí s šílenstvím. Odpovědnost mají samozřejmě také operní ředitelé, kteří jsou nejen neschopní, ale ve svých požadavcích občas doslova sadističtí.“ Z tohoto pohledu je zajímavé, které role pouze nahrála, aniž je kdy ztvárnila na jevišti: LiŇ, Santuzza, trojice ženských hrdinek v Pucciniho Triptychu , Alžběta v Donu Carlosovi , Leonora v Trubadúrovi . Písním se nevěnovala.
Její kariéra zní jako pohádka. Z plaché nesmělé dívenky od jaderského pobřeží – z Rossiniho rodiště Pesara – s nepříliš šťastným dětstvím a debutem jako Elena v Boitově Mefistofelovi – během válečného bombardování v roce 1944 v Rovigu – se stala téměř přes noc operní hvězdou. Toscanini si ji vybral pro koncert k poválečnému znovuotevření La Scaly v květnu 1946 a pak ji obsadil jako Mimi. Pod jeho vedením si vytvořila repertoár, který tvořil základ její třicetileté kariéry. V roce 1950 se zúčastnila zájezdu Scaly do Covent Garden jako Desdemona a v témže roce se poprvé uvedla v americkém San Francisku jako Aida. Od roku 1955 ji Bing angažoval v MET a zde získala přízvisko „Miss Sold Out“. V roce 1973 ukončila nejprve svoji jevištní kariéru, v roce 1976 se rozloučila pěveckým recitálem. „Řekla jsem si, že budu raději zpívat o deset let méně a odejdu tak, aby všem zůstala krásná vzpomínka. Nepociťovala jsem lítost.“ A vrátila se do rodné Itálie. Občas dávala hodiny, ale soustavně nevyučovala. „Nemohla jsem snést ten nedostatek disciplíny, který dnes panuje,“ řekla k tomu. I přes svůj dlouhý americký pobyt zůstala svým životním stylem Italkou, která mluvila špatně anglicky a zpívala výhradně italsky (dokonce i Wagnera, jehož Elsu, Alžbětu či Evu proto v MET nikdy neuvedla). Ten vztah byl oboustranný – Italové si ji stále přivlastňovali jako La nostra Renata.
Tebaldi spolupracovala s nejvýznamnějšími dirigentskými osobnostmi od generace Toscaniniho a Böhma přes Karajana, Soltiho, Bernsteina až po Mehtu či Levina. Jejími tenorovými partnery byli Mario del Monaco, Franco Corelli, Carlo Bergonzi či Giuseppe Di Stefano, basovými pak takové osobnosti jako Nikolaj Gjaurov, Cesare Siepi či Ruggero Raimondi. K soudobému opernímu vývoji se vyjadřovala skepticky, až nemilosrdně. Její názory by rozhodně neměly zapadnout. „Mladí dirigenti mají – proti přání skladatele – mánii zvyšovat dramatické napětí zrychlováním tempa tak, že jim není možné stačit. Co se stane s celou dýchací soustavou, když jí neposkytnou čas, aby správně fungovala? Také mě znepokojuje, jak stoupá ladění. Výška „a“ by neměla přesáhnout 440, ale mnohé orchestry jdou až nad 450. Dirigenti udělají cokoli, aby dosáhli oslnivějšího zvuku. A zpěváci dnes pendlují od divadla k divadlu, bez zkoušek, bez odpovědnosti k divákům. Jak mohou přiletět ve čtyři odpoledne a v osm už zpívat na jevišti? Já jsem 24 hodin před představením už nepromluvila – ani do telefonu.“
Po generaci rozdělovaly operní svět názory na operní souputnice a sokyně – Tebaldi a Marii Callas. Ačkoli tato o pouhý rok mladší dcera řeckých rodičů narozená v New Yorku se od Tebaldi odlišovala nejen temperamentem, ale i hlasem a repertoárem, ty dvě na sebe od počátečního působení ve Scale žárlily tak, že se velké operní domy musely rozhodovat pro jednu, či druhou. Nepřátelství rozdmýchávali fanatičtí operní fandové, skandály žádostivě sledoval tisk. Když časopis Time v roce 1956 citoval výrok Callas, že porovnávat ji s Tebaldi je „jako porovnávat šampaňské s Coca-Colou“, Tebaldi pohotově smečovala, že „šampaňské snáze zkysne.“ I když spolu přes úsilí operních ředitelů nikdy nevystoupily, nakonec se smířily; poté, co Callas v roce 1968 končila svoji kariéru, přišla po představení Adriany Lecouvreur své rivalce osobně do zákulisí MET pogratulovat.
Když 19. prosince 2004 ve svém doně v San Marinu Renata Tebaldi zemřela, operní svět se otřásl v základech – odešla nejen vynikající umělkyně, která určovala interpretační limity sopránového oboru po většinu 20. století. Její odchod definivně uzavřel pozoruhodnou operní epochu, vymezující operu jako vrchol hudebního umění, dostupný jen několika vyvoleným, kteří – podobni řeholníkům – zasvětili svůj život práci na dosažení dokonalosti. S Tebaldi skončila éra operních primadon; po ní nastoupila globalizovaná konvergence. Pozici Tebaldi jako operní divy s hlasem aděla to zpochybnit nemůže.
