Svými výraznými rysy, moderním krátkým sestřihem a temperamentem připomíná italská altistka Sonia Prina o něco mladší Dagmar Peckovou. Ráda zpívá kalhotkové role, „záporáky“ a hrdiny, kteří šílí láskou. Její cesta k opeře byla nesamozřejmá a vedla přes studium trubky. První opravdovou operní inscenaci viděla, až když v ní měla sama účinkovat!
České publikum bude mít možnost slyšet jedinečný témbr Sonii Priny, který obdivují operní fanoušci na obou stranách Atlantiku, 26. února. V pražském Rudolfinu se představí v rámci cyklu Hvězdy barokní opery pořádaného Collegiem 1704 a Českou filharmonií. Program sestavený z děl Georga Friedricha Händela a Nicoly Porpory, je poctou kastrátům 18. století, jejichž osudy a umění se staly synonymem vokální virtuozity. Sonia Prina je jednou z mála světových pěvkyň, která se s lehkostí a zároveň hloubkou výrazu dokáže vyrovnat s nesmírnými technickými a výrazovými nároky kastrátského repertoáru.
Narodila se v italském městě Magenta. Na konzervatoři Giuseppe Verdiho v Miláně studovala zpěv a hru na trubku. Ve studiích pak pokračovala na Akademii La Scala. V polovině 90. let nastoupila do operního provozu, nejprve jako představitelka rolí v belcantových operách Donizettiho a Rossiniho. Na konci 90. let se jí otevřela scéna barokní hudby a historicky poučené interpretace. Vystupuje s kapacitami, jako jsou William Christie, Andrea Marcon, Rinaldo Alessandrini, Jordi Savall, se soubory Il Giardino Armonico, Accademia Bizantina, Ensemble Matheus. Ztvárnila Amatreho v Xerxovi, Bradamanta v Alcině, Cornelii v Giuliu Cesarovi, Ottona v Korunovaci Poppey nebo Penelope v Návratu Odyssea. Byla Rinaldem, Tamerlanem, Tolomeem…
Mezi operními domy, kde hostovala, jsou Théâtre des Champs Élysées v Paříži,Frankfurtská opera (tam se představila jako rockerský Roland v incenaci Davida Bösche), ve Velké opeře v Houstonu zazářila jako Amastre. Účastnila se galavečera při znovu otevření Velkého divadla v Moskvě. Další operní angažmá ji zavedla do Barbican Centre, Bavorské státní opery, Glyndebourne, La Fenice, na Salcburský festival, do San Franciska, Vídeňské státní opery a mnoha dalších slavných operních svatostánků.
S bezprostředností, s jakou se na pódiu ohání mečem, odpovídala Sonia Prina na otázky HARMONIE.
Studovala jste zpěv a hru na trubku. To je docela neobvyklá kombinace! Mají tyto dva „nástroje“ něco společného?
Souhlasím, ta kombinace není příliš běžná a neznám nikoho ze svých kolegů nebo spolužáků, kdo by volil stejně… Ale jsem teď moc ráda, že jsem získala školení nejprve jako hudebník, než jsem se stala zpěvačkou. Víte, pěvecké vzdělávání v Itálii před dvaceti lety nebylo na takové úrovni jako dnes, myslím tím, co se teorie týče. Zpěváci nebyli nuceni učit se staré klíče, vycvičit se ve zpěvu z listu. Takže mi má muzikantská průprava pomáhá, když zkouším a dirigent po mně chce novou variaci nebo úplně novou árii. Trubka a zpěv mají samozřejmě společné, že musíte dobře ovládat svůj dech, ale zpívání je mnohem bezprostřednější a nevyžaduje takový tlak na bránici jako trubka.
Uvažovala jste o tom, že se trubkou budete živit? Ať už v orchestru či v jazzu? Čím to, že zvítězil zpěv?
Nikdy jsem neplánovala stát se členkou orchestru, i když v tom školním jsem pochopitelně hrála. Ale jazz mě strašně bavil! Nakonec to vyhrálo zpívání díky tomu, jak se mi hlas vyvinul – hlas je nenahraditelný, dává vám nekonečně mnoho možností barevných nuancí a je výrazem nejhlubších emocí.
Pocházíte z hudební rodiny? Kdo vás k hudbě a zpěvu přivedl?
Z naší rodiny se o hudbu zajímá pouze můj bratr. Ale pamatuji se na babičku, která nám ustavičně zpívala a do srdce mi zasela potěšení ze zpěvu písniček.
Itálie je země, kde se rodili a rodí nejlepší operní zpěváci a skladatelé. Kdy jste vy sama poprvé navštívila operní představení a jaký zážitek to ve vás zanechalo?
Jak už jsem řekla, v naší rodině se hudba nepěstovala, tím méně opera. A tak jsem svou první operní inscenaci viděla, až když mi bylo osmnáct a měla jsem zaskočit jako Arnalta v Korunovaci Poppey v divadle La Scala! Umíte si představit ten šok, když jsem poprvé vkročila na tohle legendární jeviště? Hrůza! A nádhera současně!
Váš hluboký rozsah vás předurčuje k mnoha mužským postavám. Jak se v mužské kůži cítíte?
Já to přímo miluju! Vypěstovala jsem si během let jakési alter ego, sama sebe jako muže, což způsobuje, že se do mě ženy divačky zamilovávají! Já si to opravdu užívám. Kolikrát se mi stalo, že mě na večírku po premiéře obecenstvo nemohlo poznat – je to legrační.
Jaký typ, jaká povaha hrdiny nebo hrdinky vašemu naturelu nejlépe odpovídá?
Hrdina, který se zblázní pro lásku – jako Orlando, to je má zdaleka nejoblíbenější opera. A pak všechny role psané po kastráta Senesina, jaké psali Händel, Porpora, Scarlatti a další. A nakonec i „zlobivák“ Polinesso v Ariodantovi, antihrdina, mě vyloženě baví.
Nejen v Praze zpíváte hodně Händelových věcí. Co vás na tomto skladateli láká?
Budu stručná: jiskřivost, svěžest jeho hudby, barvy, kterými ji dokáže naplnit, a jeho libreta.
Jaké nejbláznivější inscenace barokní opery jste se účastnila? Máte ráda moderní režie a kostýmy?
Rossiniho Pietra di Paragone v Châtelet v roce 2007 byla opravdu šílená, v dobrém smyslu. Existuje i záznam na DVD. Šlo o kombinaci divadelní a televizní inscenace. Pro nás zpěváky to byla úžasná legrace a myslím, že se dobře bavilo i publikum! Ano, mám ráda moderní způsob inscenování. Jednou jsem byla na jevišti klonem Elvise Presleyho a zabíjela lidi světelným mečem… Dost dobrý!
Hodně cestujete. Dá se říci, že v zahraničí strávíte víc času než v Itálii? A jakému místu na světě vlastně říkáte domov?
Ano, jsem mnohem více mimo rodnou zem. Zdá se, že u nás v Itálii dává publikum a dramaturgie přednost Verdimu, Puccinimu a Donizettimu – mají pocit, že správný konec opery znamená odejít z lóže v slzách nad smrtí hrdinky… Jednou jsem zpívala Cesara a slyšela poznámku jedné paní v publiku: „To nemůže být zase tak těžké, vždyť pořád opakují ta samá slova!“ Ha ha ha!
Za svůj domov považuji klidný kout blízko Milana, kde si užívám prostinký rodinný život se svým děckem a rodiči.
Na jaké role a představení se letos těšíte?
Kromě pražského recitálu, samozřejmě, mě čeká Rinaldo v Curychu, Acis a Galatea v Kodani, Gluckův Ezio ve Frankfurtu… To jsou mé hlavní letošní úlohy.
Máte čas odpočívat? Jak relaxujete, abyste se vyhnula rutině a únavě?
Dobrou relaxací je nakupování (nahlas se směje ). Obyčejně vypínám u seriálu Chirurgové nebo si čtu knížku.
Učíte sama mladé zpěváky? Baví vás to?
Ano, učím a mám to strašně ráda! Mám spoustu studentů, mnoho z nich s obrovským nadáním a velkou chutí do práce. Tenhle jejich přístup ke zpěvu, to nasazení a nadšení, mě naplňuje úžasem a radostí. Kdykoli můžu, snažím se jim zajistit debut v divadle.
Je váš pražský koncert prvním vystoupením v České republice?
Ano, je to poprvé a nesmírně se těším.
