Klavírní hudba Clauda Debussyho bývá většinou příležitostně zařazována pouze jako součást celovečerních recitálů. Všeobecně řečeno, často si bohužel musíme počkat až na výročí skladatelů, abychom si při této příležitosti vychutnali dramaturgicky speciálně připravené programy z jejich tvorby. Nejinak tomu bylo i během letošního MHF Dvořákova Praha 2012. Ze strany klavíristů a milovníků Debussyho patří festivalu dík, že se tomuto výročí (150 let narození) věnoval. Festivalové publikum tak mělo mimořádnou možnost nechat na sebe po celý večer působit Debussyho snivou hudbu, a to v brilantním podání světoznámého francouzského klavíristy Jeana-Yvese Thibaudeta. V repertoáru má celý komplet Debyssyho skladeb pro klavír.
Studoval jste u Lucetty Descaves, která byla dokonce blízkou přítelkyní Ravela. Určitě vám také dávala rady ohledně interpretace Debussyho hudby… Ano, byla to skvělá profesorka! To byly cenné hodiny především díky přímému vztahu s Ravelem, ale nejen s ním. Také s Prokofjevem, kterého také dobře osobně znala v době, kdy žil v Paříži. Někdy jsem měl pocit, že si přímo povídám se samotnými skladateli, jak skvěle uměla tradici interpretace jejich hudby předat. Především jsem se ale od ní naučil, že je velice nutné rozlišovat Ravela a Debussyho. Jsou to dva zcela rozdílní skladatelé. Ravel více klasicistní, který ve své podstatě vycházel z odkazu klasické hudby. Ale právě Debussy byl skutečný inovátor! Génius, který otevřel nové hranice a obzory a zároveň novou dimenzi klavírní hry – co se týká techniky, zvuku, harmonie a pojetí… To už je skutečně moderní klavírní řeč! Když hrajete jeho pozdní díla – například Etudy pro klavír , je to neuvěřitelně moderní hudba. Máte pocit, že je to dílo zkomponované o 50 let později, tak ve svých harmoniích předjímal dobu! Debussy skutečně otevřel novou klavírní epochu a připravil novou cestu pro vývoj klavírního umění 20 století.
A to je možná ten problém… Jak vlastně Debussyho hudbu interpretovat? Je natolik jiná, že se jí často i skvělí pianisté trochu bojí. Asi se shodneme, že není nic horšího než romantický Debussy. Ano, někdy si klavíristé myslí, že ona „imprese“ se v klavíru udělá tím, že šlápnete na pedál a hrajete vše tak trochu mlhavě a pod dekou a jednotlivé harmonie necháte přeznívat. Ale to opravdu není Debussy. Samozřejmě že v Debussyho hudbě jsou momenty, kdy se pedál používá hodně. Ale vždy je to účelové, aby se zvuk rozezněl ve vibracích. Pedál slouží k tomu, aby se v konkrétních okamžicích zvuky do sebe vpíjely doslova jako barvy na obraze. Ale naopak často je nutné hrát velice suše a přesně! Jednou z věcí, které mne také paní profesorka Lucette Descaves na studiích naučila, je, že u žádného jiného skladatele není nutné tak přísně dodržovat notový zápis jako u Debussyho! Pouze v jeho partituře najdete neuvěřitelné detaily v zápise, které před ním nikdo nepoužíval. Nikdo ze skladatelů totiž nebyl ochoten do not zapisovat tolik detailů jako právě Debussy. On skutečně s neuvěřitelnou přesností zapisoval vše, co od interpreta požaduje – každou tečku značící krátkou notu, důrazy, akcenty, zpomalení… Paní Descaves mi vždy říkala: „Jestliže tam nenapsal rallentando (zpomalit), tak ho tam nechtěl a prostě ho tam dělat nesmíš, i kdyby se ti tam líbilo! Jinak by ho tam poznačil – buďto slovně, nebo by přímo zpomalil změnou rytmu.“ V Debussyho hudbě je vše psané a první, co se musíme naučit, je plně respektovat každý jeho poznačený detail. Potom se nám jeho hudba pomalu začne otevírat. A teprve v tomto okamžiku ji můžete nechat na sebe působit a interpretovat ji. Ale nejprve je to velmi precizní práce, kterou jako interpreti musíme projít s plnou pokorou k tomuto géniovi.
Když to ale otočíme, jakou kvalitu by měl mít klavírista, aby byl schopen Debussyho hudbu skutečně dobře hrát? Možná vám to bude znít divně, ale hlavní kvalitou je barevnost hry. Barvy, které jako interpret dokážete z klavíru vyloudit. A to je věc úhozu, sluchu, představivosti. Tady nemyslím extrém, o který se pokoušel Messiaen, když se snažil hledat různé skutečně „barevné“ harmonie – červenou, žlutou, zelenou apod. Mluvím tady o okouzlení krásou a kvalitou zvuku a jeho záchvěvech, a zároveň o maximální schopnosti využít zvukové rozpětí nástroje v dynamice – ať už to jsou téměř neslyšitelná pianissima, nebo ovládání pedálu. Při citlivém používání totiž pedál může dodat tónu mnoho jasu. Debussyho prostě hrajete dobře tehdy, když klavír rozezníte paletou barev.
Spadá do „tajemství“ Debussyho interpretace také představivost? Svým způsobem ano. Například Debussy označil názvy jednotlivých Preludií až do závorky za samotný konec skladby. Jako by nás nutil si nejprve hudbu představovat, než se po jejím skončení dozvíme, co měl jako skladatel na mysli on. To u jiného skladatele nenajdete. Chtěl tak skutečně otevřít fantazii hráče i posluchače a donutit je, aby snili a dohadovali se, co hudba vyjadřuje. Preludia tedy nejsou čistě programní hudbou. Samozřejmě že v jeho tvorbě jsou i skladby, kdy skutečně můžete v představě vidět impresionistický obraz rozeznělý hudbou. Debussy často dokáže hudbou zcela oživit a přenést atmosféru místa nebo scény. Máme pocit, že tam přímo jsme! Například právě ve skladbě Večer v Granadě z cyklu Rytiny – cítíte to horko, tu večerní atmosféru… Je to hudba, která mluví. Chopinova nebo Rachmaninova hudba oslovuje naše srdce a je přímá, dokáže nás i rozplakat. Ale to se mi často stane i u hudby Debussyho, která po emocionální stránce tak přímá není. Ale jsou to ony záchvěvy atmosféry, které vás doslova rozvibrují a přenáší emoce jiným, trochu rafinovanějším způsobem.
