„Nasazení titulu s režisérem Milošem Formanem je rozhodnutí minulého vedení, na kterém jsem neměl žádný vliv a vlastně žádnou zásluhu. Nicméně premiéra spadá do okamžiku, kdy jsem ředitelem Národního divadla,“ zamýšlí se nad novou inscenací Ondřej Černý, který do funkce nastoupil k 1. dubnu 2007. K nastudování buffo opery Dobře placená procházka Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého se vyjadřuje ředitel s úctou: „Osobně to velice vítám a podporuji. Myslím, že je podstatné a zásadní, že Miloš Forman a Jiří Suchý, dvě velké osobnosti české kultury, se dostávají na půdu Národního divadla a to ještě v kongeniálním spojení, krásném rodinném sepětí Formana s jeho syny. Myslím si, že i pro ně je to lidsky strašně důležité setkání v umělecké tvorbě.“
Tým v čele se slavným filmovým režisérem Milošem Formanem a režisérem Petrem Formanem po boku jeho bratra, dvojčete scénografa Matěje, s dirigentem Liborem Peškem a libretistou Jiřím Suchým byl přizván ke spolupráci za minulého vedení, kdy v čele ND stál ředitel a scénograf Daniel Dvořák. Po umělecky sporadických a nepříjemných dohadech nad režií Miloše Formana opery Dalibor Bedřicha Smetany, původně zamýšlené realizace ve Zlaté kapličce, padla volba inscenovat humorné hudební dílo z produkce divadla Semafor, které již ve své době bylo oázou svrchované poetiky českého divadla. Před premiérou Dobře placené procházky 22. dubna 2007 se Miloš Forman k hostování s týmem nejbližších partnerů v ND vyjádřil: „Je to pocta pro nás a velká pocta pro mě. Lví podíl má tatínek Daniela Dvořáka, František Dvořák. Ředitel Daniel Dvořák mne požádal a já jsem ho samozřejmě okamžitě odmítl. Pak za mnou přišel jeho tatínek, který byl můj profesor dějin výtvarného umění a řekl, že mi nedá zápočet, když to nepřijmu. Tak jsem řekl ano. Národní divadlo souhlasilo, že to budeme dělat v týmu. Je to skutečně týmová práce. Druhou koncepci jsme vlastně dělali dohromady spolu, záleželo na tom, kdo je v lepší formě, náladě, fyzicky a kdo to vydržel. Je to 
jedno z nejhezčích období v mém profesionálním životě.“ Svůj tvůrčí postoj Miloš Forman upřesnil: „Nikdy jsem v divadle nedělal, jsem začátečník. Dělal jsem opery do filmu, ale to je něco jiného.“ K současné realizaci s hlubokým kritickým pohledem podotkl: „Hra je pro mne i dnes strašně aktuální, protože je to nejemocionálnější vzpomínka na svinstvo české kultury v padesátých letech, kdy se kopíroval z Moskvy socialistický realismus a najednou vznikl Semafor, což bylo jak pohlazení po duši. Já jsem strašně sentimentální a vděčný, za otevření očí panu Suchému a dodnes mu děkuji. Byla to pro mne živá voda.“
V Semaforu měla Dobře placená procházka premiéru v roce 1965, odborníky byla přijata rozporuplně, pozitivní a nadšené kritiky převažovaly. Reprízována byla čtyřiašedesátkrát, S+Š vynesla úspěch v zahraničí. S odstupem času vzpomíná libretista Jiří Suchý na její vznik a peripetie s hledáním výstižného názvu humorně: „Jiří Šlitr za mnou přišel a řekl: »Já mám ctižádost napsat operu. Napiš mi libreto. « Říkal jsem si, že by libreto nemělo vůbec připomínat klasickou operu. Shodli jsme se, že se to bude odehrávat v koupelně. A skutečně naše opera v Semaforu byla pouze v koupelně. Říkal jsem si, když Vilém Blodek napsal operu V studni, tak se to bude jmenovat Ve vaně. Dlouho jsem to skutečně vedl pod tímto názvem, ale pak jsem dal jiný. On chtěl libreto krátké, že to nabyde hudbou. Asi pětadvacet stránek jsem odevzdal a on vytvořil zázrak.“ Šlitrův zázrak se zrodil z libreta psaného také ve vaně! Titul Dobře placená procházka byl nejadekvátnější k příběhu o rozvádějících se partnerech Uliho a Vanilky, jejichž dítě by mělo zdědit jmění po bohaté Tetě z Liverpoolu. Po oznámení dědictví vyzve Vanilka Uliho k poeticky sarkastické procházce po své krajině, bohatě později vyplacené miliónem liber. V Semaforu Vanilku ztvárnily Eva Pilarová/Naďa Urbánková, Uliho René Gabzdyl, Tetu z Liverpoolu Hana Hegerová/N. Urbánková, Advokáta Jiří Šlitr, Listonoše Jiří Suchý.
Jiří Suchý si vybavuje vzpomínky k zahraničnímu úsilí v USA s hořkou nostalgií: „Šlitr měl ctižádost, aby Dobře placená procházka byla nastudována pro Broadway.“ Adaptaci semaforské hry v podobě televizního filmu z roku 1966 režíroval právě Miloš Forman ve spolupráci s režisérem Jánem Roháčem, Šlitrovy ambice tehdy skutečně zašly tak daleko, že se s filmovou kopií a anglickým překladem rozjel do USA. Po čase se vrátil do vlasti bez filmu, jenž údajně ztratil. Jiří Suchý s dojetím dnes říká: „Mrzí mne akorát na celé věci, já to řeknu naprosto kriticky, že tady není Jiří Šlitr, protože ten by z toho měl nesmírnou radost a potěšení, že se to hraje v tomto důstojném stánku.“
Inscenátoři v Národním divadle byli postaveni před obtížný úkol převést komorní hru do velkého prostoru a vyřešit nově otázku hudebního aranžmá. K dispozici jim byl pouze klavírní výtah, protože partituru zřejmě odnesla voda při povodních. Na počátku instrumentoval buffo operu pro ND Varhan Orchestrovič Bauer, který složil část hudby k Formanovu poslednímu filmu Goyovy přízraky, na složité začátky vzpomíná režisér Petr Forman slovy: „Na instrumentaci dělal ještě tenkrát Varhan Orchestrovič Bauer, ale s jeho ukázkou nebyl spokojen ani táta, ani já, ani pan Suchý, ani vedení Národního divadla. 
Oslovili jsme tedy tři další lidi, Marko Ivanovic byl jeden z nich. Chtěli jsme, aby to bylo hravé. Úkol nebyl napsat hudbu pro sedmdesátičlenný orchestr. Měli jsme výborné podmínky, že můžeme využít orchestr, a Marko je využil nejcitlivěji, hlavně je divadelně zpracoval. Bylo to cítit z jeho ukázek v první fázi, kde se lidi vybírali, jeho instrumentace byla hravá, byl v ní humor a nápady. Jsou tam scény, kdy třikrát zpíváte tu samou písničku Ta nejkrásnější krajina…, začne to být parodie a pak už je to parodie na parodii, která vám nabídne prostor.“
K hudební složce se Petr Forman vyjadřuje obsáhle a vysvětluje: „Není to prostě, že vezmete nádhernou hudbu a rozepíšete ji do dvaceti houslí. Musíte si s obrazy pohrát a dát jim nějaký vtip. Musím říct, že Marko Ivanovic udělal pro Dobře placenou procházku mnoho. Lidem se Procházka líbí a je to také díky instrumentaci. Jsou tam hudební předěly, které jsou ve filmu udělány nápadem přes rádio nebo gramofon. Hudební zlomy a styly hrát stejným orchestrem nám přišlo líto. Bylo nám trapné kopírovat film, tak jsme si vymysleli, aby to bylo živé a nabídly se různé zvuky a žánry, harmonikáře. Pak nám vyplynulo, že za Listonošem je jeho jazzband („jazzband můj“) a za Vanilkou jsme si dovolili saxofonistu. Je to taková jemnost, tolik nečitelná, ale má svoji logiku. Za postavou Advokáta je vlastně harmonika. Má to souvislost, kterou lidi jakoby necítí ani nevnímají, ale postavy mají tím svůj symbol.“
Podle Marka Ivanovice, autora nové instrumentace a asistenta dirigenta Libora Peška, byla Dobře placená procházka už v době svého vzniku vnímána jako dílo otevřené a k tomu říká: „Vzhledem k tomu, že za nejsilnější stránku inscenované burlesky považuji specifickou »semaforskou « poetiku let šedesátých, rozhodl jsem se ji především instrumentačně a stylově podpořit a nezřídka vyloženě přiznat původní komorní charakter.“ A dále podotýká: „Proto jsem se nezdráhal využít orchestr Národního divadla, který zejména v uzavřených písňových číslech nechávám rozeznít v plné symfonické kráse.“ Hudební složku orchestru ND obohatili externisté za hudebního nastudování Libora Peška a v hudební přípravě Marka Ivanovice. Sborovou složku posílil Kühnův dětský sbor řízený sbormistrem Jiřím Chválou, ženský sbor a externisté v nastudování sbormistra Pavla Vaňka.
Nová hudební verze v Národním divadle byla obohacena sedmi písněmi ze semaforské hry Sekta , i přesto, že kdysi u publika nesklidila příliš vřelé přijetí. K důvodu jejich zařazení do nové inscenace buffo opery se Petr Forman blíže vyjadřuje: „Použili jsme všechny písničky ze Sekty, které hra měla, a to byl tátův nápad. Myslím si, že tady nikdo Sektu moc nezná, a táta si jenom pamatoval, že tam byly nádherné písničky. Měl je přetočené v Americe. Je to sranda, když jsem poslouchal originální nahrávku ze Semaforu, byly to nekvalitní záznamy, ale nádherné písničky. Zpívá tam naše máma, po hlase ji poznáme. V Semaforu byla velmi dlouho a v Sektě hrála. V Dobře placené procházce už nehrála, protože v té době jsme se zrovna narodili, a byla na mateřský. Možná je za to pan Suchý v skrytu duše vděčný, protože se nikam nedere, je velmi skromný a nikoho nikam netlačí, aby se hrály jeho věci.“
Jak se vyvíjela režijní spolupráce? „To se těžko říká, my jsme to vymysleli společně. S tátou i Matějem. Měli jsme chvíle, kdy jsme zastávali různý názor na věci, ale museli jsme se zachovat tak, abychom si neublížili. Nebyl to žádný boj, ale nádherná spolupráce. Každý někdy vidíme svět vzhledem ke zkušenostem a věku jinak, a to hrálo roli. Jsme rodina, stejná krev a líbí se nám stejné věci, v tom žádný problém není. Co se týče dekorace, to je stejné. Samozřejmě, že tam zlomové momenty byly, ale táta má krásnou vlastnost dát prostor všem nápadům a pak je prostě vybrat. I když jsme všichni takoví bojovníci, tak jsme si to užili. Byl to krásný společný zážitek. Já jsem získal velké zkušenosti. Táta dělal na divadle poprvé, ale zase, co umí dostat z lidí, je nádherné. Byl to krásný zážitek, že jsme pracovali s tátou.“
Zkoušky začaly v holešovické La Fabrice a později se přesunuly do Národního divadla. Na herecké obsazení Miloš Forman nešetřil slovy chvály: „Jsem unešen tím, jaké jsou tu talenty. Všichni perfektně obstáli v nárocích režie, ale každý vnáší do hry i svou neopakovatelnou osobnost.“ Mezi herci se objevila řada známých i zcela neznámých tváří, ostatně jak je tomu zvykem u herců Formanových filmů. V Národním divadle hrají samozřejmě Jiří Suchý (Listonoš) a Jitka Molavcová (Teta z Liverpoolu), oba ovšem na přání režie nesmí hrát společně na jevišti. Na nabídku vzpomíná Jitka Molavcová s radostí: „Před rokem v květnu odpoledne zazvonil telefon a ozval se sympatický hlas: »Tady je vlastní otec Petra a Matěje. Nabízím Vám roli Tety v inscenaci Dobře placená procházka.« Zatajil se mi dech. Taková nabídka se přece neodmítá. A tak jsem neodmítla.“
Inscenace byla nastudována v koprodukci s Palau de les Arts Reina Sofía, Valencia, kam se inscenační tým přesunul krátce v květnu. „Dobře placená procházka je sice připravena pod hlavičkou operní sezony, ale vnímána je jako výjimečný projekt v kontextu Národního divadla, ne jako standardní repertoárový kus,“ upřesňuje Ondřej Černý. Na repertoáru ND se bude hrát buffo opera určitě v první polovině sezony 2007/2008, výhledově v dlouhodobém horizontu není překvapivě plánována, i přesto, že je o ni projevován velký divácký zájem.
